To, že svět není v moc dobrém mentálním stavu, asi netřeba pochybovat. Nenápadná brutalita, která čišela z mnoha filmů 63. MFF v Berlíně, vesměs vycházela z toho, že postavám nezáleží na nikom, ani na těch nejbližších. Nikdo jim nenaslouchá, nikdo je nechce vidět. Bludní, zbyteční lidé. Dělají práci, kterou dělat musí. Kolem nich funguje systém lží a represe, i když je to lež a represe s úsměvem.
Švábi na elektrickém křesle
Jako ilustrace k letošnímu festivalu proběhl mnoha médii obrázek z kazašského soutěžního filmu Lekce z harmonie. Na fotografii vlídně vyhlížející dozorce ve vězení pro mladistvé mučí chlapce podezřelého z vraždy tak, že mu nakládá na ruce natažené dopředu další a další knihy, které kluk musí držet ve vodorovné poloze. Jeho kamarád je vedle připoutaný na skobě s rukama nahoru a přihlíží. Oba původně snili o tom, že se podívají do zábavního parku Happyland ve městě, ale neměli na to peníze.
Záběr z filmu režiséra Emira Baigazina Lekce z harmonie (Uroki Garmonii).
Kazašský film režiséra Emira Baigazina Lekce z harmonie (Uroki Garmonii) je o čemkoli, jen ne o harmonii. Snímek obdržel Stříbrného medvěda – Cenu za mimořádný umělecký přínos. Pojednává o násilí, brutalitě, ubližování. O rozdělené společnosti, jejíž jednotlivé složky nedokážou koexistovat. Sekvence o ubližování jsou vyprávěny bez vzruchu, dokonce v meditativním poklidu. Vymáhání peněz pro třídní vůdce, střety mezi rusofily a islamofily nebo mučení spolužáků jsou součástí systému násilí. Když hlavní hrdina, třináctiletý chlapec Arslan ze statku, zabíjí šváby na malém, ručně sestrojeném elektrickém křesle, jde jen o další prvek mučení, které se stalo společenskou normou. Nikdo proti systému mučení nebojuje, každému svým způsobem vyhovuje. Rodiče jen z povzdálí sledují, co dělají děti, pokud vůbec něco sledují. Nic nefunguje dobře, kromě systému neviditelné brutality.
Všechno je zboží
Vítězný rumunský film Pozice dítěte (Pozitia Copilului) v režii Calina Petera Netzera vypráví v tónech šedi, odtažitě. O matce, která bojuje za osvobození svého syna, který autem ve velké rychlosti přejel dítě. Matka, vlivná a movitá architektka (vynikající Luminita Gheorghiuová), bojuje ovšem nikoliv proto, že syna miluje, nýbrž chce ukázat, kdo má ve velké samoobsluze zvané současné Rumunsko skutečnou kupní sílu. Bojuje dokonce proti synově vůli. Bojuje bez emocí, protože ví, že všechno lze nějak koupit. Žije v hermeticky uzavřeném světě, v němž existuje jen její ego a kožichy za výlohou obchodu. Panuje tvrdost, bezohlednost a brutalita. Brutalita nenápadná a nekrvavá. A není nikdo, kdo by tyto hodnoty zvrátil, kdo by se snažil o protitah.
Záběr z filmu Pozice dítěte (Pozitia Copilului) v režii Calina Petera Netzera; na fotografii Luminita Gheorghiuová.
V dalším díle oceněném dvěma Stříbrnými medvědy od bosenského režiséra Danise Tanoviće Epizoda ze života sběrače železa (Epizoda u životu berača željeza) jde o to, že Rom, který je zvyklý krást v lese dřevo, rozbíjet vraky aut a prodávat je na šrot, má najednou zaplatit za operaci své těhotné ženy. Romská rodina nemá ani pojistku, ani peníze. Žádný zázrak se nestane, lékař i ředitel nemocnice operaci prostě odmítnou. Mají na to právo a v zásadě jednají správně. Není tu nastolena žádná otázka morálky, žádný patos života, žádná hlubinná psychologie. Je tu jen brutalita světa.
Záběr z filmu Pozice dítěte (Pozitia Copilului) v režii Calina Petera Netzera; na fotografii Luminita Gheorghiuová.
Co takhle zatančit si ča ča ča
Cenu publika největší mimosoutěžní sekce Panorama obdržel dokument Akt zabíjení (The Act of Killing), natočený v dánsko-norsko-britské koprodukci a v režii Američana Joshuy Oppenheimera. V Berlíně film získal kromě divácké ceny také Cenu ekumenické poroty. O filmu jsem ZDE už podrobněji psal vloni. Proto jen stručně. Snímek má za námět masové vyvražďování komunistů po vojenském puči v Indonésii v roce 1965. Bývalí masoví vrazi, jimž je dnes kolem sedmdesáti let a jsou většinou politicky činní, s gustem a s vlídností v hlase vzpomínají, jak tehdy vraždili. Vražedné divadlo dokonce inscenují s pomocí rekvizit a líčidel, ukazují, jak masakrovali vesnici, jak řezali krky obětí, jak se zabíjelo pomocí drátu obtočeného kolem krku oběti (garrote), jak se vyslýchalo a šikanovalo. Vrazi, kteří se cítili jako velcí filmoví hrdinové, vyprávějí, jak zabíjeli podle hollywoodského schématu, podle filmů o mafii a bondovek. Filmy je prý k inovativním metodám vraždění inspirovaly.
Záběr z dánsko-norsko-britského dokumentárního filmu Akt zabíjení (The Act of Killing)
Záběr z dánsko-norsko-britského dokumentárního filmu Akt zabíjení (The Act of Killing)
Hlavní postava, bývalý žoldnéř Anwar Congo, nakonec zatančí ča ča ča na terase, na níž vlastnoručně ubil tisíce obětí. Bylo to přece vraždění s grácií. Anwar Congo a jeho kamarádi jsou dnes veřejně oslavováni, žádná vina jim nebyla prokázána. Tento film, který ukazuje, jak imaginativní, rychlé a řemeslné může vraždění být, dostal tedy cenu publika.
A v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu se objevil portugalský film Země nikoho (Terra de Ninguém) v režii Salomé Lamasové, pětadvacetileté umělkyně v oboru videoinstalací a vědecké pracovnice. Lamas studovala režii a střih v Lisabonu a na pražské FAMU. V jejím dokumentu vypráví bývalý placený zabiják a dnes stárnoucí muž Paulo de Figueiredo o svých mladých letech. Nejprve pracoval jako bodyguard v Lisabonu, později ho přeškolili na vojáka španělské vlády, potom na žoldnéře CIA v El Salvadoru. Nakonec stal členem španělské a francouzské GAL, tajné „protiteroristické“ podzemní organizace, která měla za úkol likvidovat členy baskické teroristické organizace ETA. Po bojovém nasazení pracoval pro španělské, francouzské a portugalské tajné služby.
Salomé Lamasová diskutuje o filmu Země nikoho (Terra de Ninguém)
Paulo de Figueiredo ve filmu otevřeně, ba s jistou grácií popisuje všechny krutosti a brutality, jichž se jako voják koloniálních bojů dopustil. Hovoří o „starých dobrých časech“, kdy zabíjet byl prostě jeho džob. Mluví někdy s hrdostí v hlase („Nikdy jsme zpátky nevodili vězně, jen vozili jejich těla“), mluví o tom, že prostě měl rád krev, zvykl si na její „sladký pach“, zvykl si na adrenalin zabíjení. Občas vypráví vtipy. Jediný rozdíl mezi Tarantinovým nespoutaným zabijákem Djangem a Figueiredem je v tom, že portugalský bojovník není smyšlený.
Portugalský killer na rozdíl od indonéských žoldnéřů dnes příliš oslavován není, žije bohabojně coby řadový občan. Země nikoho je příspěvkem do diskuse o tom, jak je moderní „civilizovaný“ svět závislý na brutalitě, násilí a na těch, kdo zabíjejí. Killeři se stávají hrdiny nebo žijí dlouhá desetiletí nepoznáni.
Samotář (zdánlivě) bez emocí
Při letošním Berlinale jsem hodně vzpomínal na starý dobrý svět hollywoodských ctností. Na svět, v němž fungovala spravedlnost a padouši byli nakonec potrestáni. Vzpomínal jsem na filmové hrdiny, kteří bojovali za své blízké. Nynější svět filmu totiž žije z temna minulosti více než z jejích světlých stránek. Možná je to móda, možná je tu potřeba konstatovat, že uplynulá desetiletí byla obdobím krutostí. Přesto se na Berlinale objevila její protiváha.
Italský mistr Giuseppe Tornatore se ve zvláštním uvedení mimo soutěž blýskl romantickým dramatem Nejlepší nabídka (The Best Offer). Film se odehrává v blíže neurčené „současnosti“. Tornatore zasadil svou romantickou story do světa aukcí, umění, antikvit a noblesních restaurací. Natáčel v Benátkách, ve Vídni, v Bolzanu a v Praze. Hlavním hrdinou je licitátor Virgil Oldman (vynikající role australské star Geoffrey Rushe). Je to osamělý muž se zálibou v kožených rukavičkách, v barvení vlasů, cestování po aukcích a ve starém umění i v jeho nápodobách a padělcích. Nikdy nepropadá emocím. Na aukcích sbírá portréty žen, které miluje víc než skutečné ženy.
Záběr z filmu Giuseppea Tornatoreho Nejlepší nabídka (The Best Offer). Virgil Oldman v podání Geoffreya Rushe.
Jednoho dne mu mladá, tajuplná majitelka chátrajícího paláce Claire zavolá, aby odhadl a vydražil předměty z domu, z něhož dívka zásadně nevychází ven. Hraje ji holandská modelka a herečka Sylvia Hoeksová. Mezi stárnoucím mužem a mladou ženou se rozvine zvláštní vztah, později dokonce láska, ale Claire je vlastně pouhá nápodoba originálu, který existuje patrně toliko v představách onoho muže. Film se uzavírá v Praze, v restauraci Night & Day, kde milovník umění už jen vzpomíná na Claire – právě v Praze jejího přítele srazilo auto, ona se psychicky zhroutila a stáhla do svého vídeňského paláce.
Svět milovníka umění Virgila Oldmana v něčem může připomínat svět spisovatele Jiřího Muchy, který žil chvíli tu v Praze, tu v Londýně, v Paříži nebo v New Yorku a miloval staré umění a mladé dívky.
Záběr z filmu Giuseppea Tornatoreho Nejlepší nabídka (The Best Offer). Claire v podání holandské modelky a herečky Sylvie Hoeksové.
Hanekeho definice
Velká romantická plátna se však příliš nehodí do stále důraznějšího světa filmového ubližování. Velký rakouský filmař Michael Haneke, jehož nejnovější snímek Láska se právě promítá v českých kinech a tento týden obdržel za toto dílo Oscara, v nedávném rozhovoru pro časopis Der Spiegel poznamenal: „Ukazovat krásu neznamená zkrášlovat. Zkrášlování je lež udělaná na zakázku. Což není úkol umění, zejména ne dnes, to je úkol reklamy... A je přece rozhodující, jestli ve filmu načrtnu pohled, který znázorní rozdíly mezi přesným a zkrášleným obrazem.“
Jakoby se filmový svět, alespoň dle obrazu na Berlinale, dal do pohybu směrem k přesným obrazům, jak je definoval Haneke.
