Musí to být pro nás, jiné lidi, nepředstavitelná tíha a nepředstavitelné nutkání něco sdělit, když to dává odcházejícímu sílu, aby se vrhl vstříc bolesti. Chcete-li totiž dnes zemřít, jde to prakticky bez jakéhokoli utrpení.
Tady se otevírá otázka, která přesahuje jeden nešťastný tragický osud, o kterém se nedá napsat pranic - krom hluboké lítosti.
Není to jistá zvrácenost médií dnešní doby, která vytváří půdu pro sebeupálení?
Lidé, kteří volí tento způsob smrti, uvažují naprosto racionálně. Kdyby se rozhodli opustit tento svět za pomoci konejšivých prášků nebo jisté pistole, jejich dopisu na rozloučenou by se věnovali jen jejich blízcí. Poselství o zmařeném životě a zkaženém světě, to poselství, kterému přikládají takovou váhu, by si nečetl skoro nikdo.
Když však zvolí oheň, budou v hlavních televizních zprávách a na prvních stránkách novin.
Tito lidé vlastně obětují reklamě na své životní dílo v bolestech samotný život. Bohužel i bohudík je tato oběť zbytečná a marná. Sebevrazi považují média za horší, než jsou. Ocitnou se sice vepředu, ale jen na velmi krátkou dobu.
Média odrážejí stav společnosti, nevytvářejí jej. Miliony lidí prožívaly stejné emoce jako Jan Palach, on našel odvahu, aby je dal drasticky najevo. Proto se stal hrdinou.
Málokdo však je dnes tak zhnusen světem, aby považoval sebeupálení za výraz této emoce. Nešťastní sebevrazi zůstanou nešťastnými sebevrahy, protože jejich poselství nikdo neporozumí, i když je na první stránce.
