V roce 1985 pobýval Oh Kil-nam ve Východním Německu, kde si právě udělal doktorát z marxistické ekonomie. Domů se mu příliš nechtělo, protože jako člen levicové opozice byl v hledáčku autoritativního režimu, jehož představitelé v roce 1961 provedli v Jižní Koreji vojenský převrat.
Když ho kontaktovali agenti Severní Koreje, vzal jejich nabídku vážně. Slibovali mu důležitou práci ekonoma pro vládu a bezplatnou léčbu pro jeho ženu, která onemocněla žloutenkou. Manželku ale představa života v stalinistické diktatuře děsila.
"Víš vůbec, co je to za zemi? Vždyť jsi tam ani jednou nebyl. Jak můžeš udělat tak hloupé rozhodnutí?" naléhala na něj Šin Suk-ja. On se ale už rozhodl. Nemůže to tam přece být tak strašné, vždyť jsou to přece Korejci jako my, přesvědčoval ženu i sám sebe.
Na konci roku odletěl spolu s ženou a dvěma dcerami přes Moskvu do Pchjongjangu. Krátce po přistání ale dostal zlé tušení. Mávající děti, které soudruzi nakomandovali k jejich přivítání, neměly v prosincovém mrazu ponožky
a v tenoučkých šatičkách se třásly zimou.
Byl jsem jako papoušek
Rodinu převezli do tzv. domu pro hosty, ve skutečnosti přísně střeženého baráku v horách. Oh Kil-nam se slibovaného místa ekonoma nedočkal, o jeho nemocnou ženu se také nikdo nepostaral. V táboře strávili nekolik měsíců, během kterých jim vymývali mozky myšlenkami Kim Ir-sena, zakladatele totalitního režimu
Oh a jeho žena pak začali pracovat v severokorejském rozhlase. "Četl jsem scénáře založené na stranických direktivách. Za chvíli jsem byl jako papoušek," vzpomíná Oh. Jeho manželka rozhlas po čase opustila - sužovaly ji zdravotní problémy a zároveň byla vůči režimu stále kritičtější.
Po čase se Oh dozvěděl, že strana ho chce vyslat na ambasádu v Kodani. Měl by tam dělat to, co dříve severokorejští agenti provedli jemu - lákat mladé Jihokorejce žijící ve Východním Německu ke zběhnutí do KLDR. Když se s novinkou svěřil své ženě, dočkal se zuřivého odmítnutí.
"Pamatuji si, jak jsme si o tom šeptali pod dekou. Řekl jsem jí, že když tuto misi splníme, udržíme si v Severní Koreji dobré bydlo. Dala mi facku a řekla, že musíme zaplatit za mé chyby, nesmíme ale do pasti lákat další lidi," vypráví Oh. "Řekla mi, že až přiletím do Evropy, musím najít způsob, jak utéct. Pak se prý najde způsob, jak zachránit i mojí rodinu," vzpomíná Oh.
Vrať se, tati
Na kodaňském letišti se mu skutečně podařilo ztratit se z dohledu agentů KLDR. "Přišel jsem k přepážce imigračního úřadu a podstrčil jim lísteček, na kterém jsem napsal POMOZTE MI. Vysvětlil jsem jim, že pas, který drží v ruce, není můj skutečný pas, že ten pravý mi sebrali v Severní Koreji a že mé skutečné jméno je Oh Kil-nam," vypráví sedmdesátiletý muž.
Po dvou měsících ve vazbě ho Dánové poslali do Německa, kde se Oh pokusil učinit cokoliv k osvobození své rodiny. "Mojí největší chybou bylo, že jsem neoslovil přímo německé ministerstvo zahraničí," vysvětluje. Pro jeho ženu a dvě dcery byly následky jeho útěku katastrofické.
Režim je poslal do pracovního tábora Jodok, kam posílal své nejhorší nepřátele. Oh se o jejich osudu dozvěděl v roce 1991, kdy dostal šest fotografií své rodiny a kazetu s nahraným vzkazem. "Dcery mi na ní vzkazovaly, že jim moc chybím a že bych se možná už mohl vrátit," říká Oh.
Pochopil, že je to past. "KLDR mi chtěla zabránit v návratu do Jižní Koreje. Pracoval jsem v jejich propagandistickém oddělení, znal jsem jejich tajemství," vysvětluje zlomený muž, který se v roce 1992 vrátil do své rodné země. O své ženě a dcerách už nikdy neslyšel.
"Cítím, že bych se s nimi mohl ještě setkat, ale je to jen naděje. Záblesk naděje v temném tunelu. Doufám, že se s nimi ještě někdy setkám, obejmu je, sevřu v náručí a budu plakat štěstím. Pokud se to stane, bude to nejšťastnější den mého života," říká muž, kterého totalitní režim připravil o všechno.
