Firma SUZAP nakoupila nemovitosti v roce 1996 od jiné firmy. Ani ta se k nim však o rok dřív vůbec dostat neměla. I když se majetku tou dobou domáhal restituent a Správa budov města Plzně s ním tudíž správně neměla disponovat, převedla jej národnímu majetkovému fondu, který jej prodal.
V listopadu 1999 pak nabyl právní moci rozsudek, na základě kterého firma musela domy restituentovi vydat. V reakci na to společnost podala na stát žalobu o náhradu škody ve výši přes 41 milionů korun, což je tržní cena nemovitostí, o které přišla. Nárok jí však upřel obvodní, městský a v závěru i Nejvyšší soud.
„Není sporu, že se stala chyba a nemovitosti vůbec neměly být prodávány, když na ně byl uplatněn restituční nárok. Celý tento spor byl především o tom, jestli dotčená firma vůbec kdy mohla či nemohla být jejich vlastníkem,“ uvedl soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.
Ústavní soud stížnosti vyhověl jen částečně. Problém shledal v rozhodnutí Nejvyššího soudu, verdikty obecných soudů ponechal, ani se jimi nezabýval.
„V usnesení Nejvyššího soudu jsme zjistili dvě protiústavní vady. Rozhodnutí velmi špatně a takřka nepřezkoumatelně odůvodnil, další problém spočívá v tom, že usnesení, kterým odmítl podané dovolání stěžovatelky, přijal samotný jediný předseda senátu, i když to měl udělat tříčlenný senát,“ vysvětlil Šimíček.
O penězích by ÚS rozhodoval až napodruhé
Podle Ústavního soudu si Nejvyšší soud tímto postupem nedovoleně usnadnil práci. Soudce zpravodaj totiž může rozhodovat samostatně jen výjimečně. „Přípustné je to jen tehdy, pokud je návrh zjevně vadný nebo je vzat zpět,“ dodal.
Že je dovolání nepřípustné, musí rozhodnout celý senát jednomyslně. „Pokud by dovolání obsahovalo jednu větu, dokážu si představit, že soudce řekne, nemáme co přezkoumávat. Argumentace v podaném dovolání ale obsažena byla, takže si to Nejvyšší soud příliš, protizákonně a v konečném důsledku protiústavně zjednodušil,“ dodal.
Nejvyšší soud proto nyní musí rozhodnout znovu. „Tím se mu otevírá prostor, aby rozhodl znovu a spravedlivě. V otázce toho, jak by mělo samotné rozhodnutí dopadnout, zda firma má nebo nemá dostat peníze, je Ústavní soud zdrženlivý a nic nenaznačuje,“ doplnil soudce zpravodaj.
Firma SUZAP, která je nyní již v likvidaci, proto nyní má novou šanci milionové odškodné získat. Senát však na druhou stranu může rozhodnout stejně jako předtím samosoudce.
„Může říci, že je dovolání nepřípustné, protože to není zásadní neprejudikovaná otázka a klidně může být podána nová ústavní stížnost. V tom případě už by šlo o jiné řízení týkající se toho, zda firma měla nebo neměla dostat peníze,“ dodal soudce zpravodaj.
Připomíná, že se podobné případy u Ústavního soudu objevují. „Vracíme se v nich do 90. let, kdy úřady byly zahlceny. Tím nechci nikoho hájit, ani nikoho jednoduše kritizovat, že se to nemohlo stát. Stávaly se chyby a od toho jsou soudy, aby to spravedlivě uvedly na pravou míru,“ doplnil Šimíček.
I v dalším podobném rozhodování by měl podle něj Nejvyšší soud respektovat, že senátní rozhodování má přednost před samosoudcovským.
