Ještě v sobotu v noci, když se dozvěděl o volebním patu, Topolánek pochopil, že českým Aznarem se nyní rozhodně nestane.
Nejen on, také evidentně zklamané vedení ODS v tu chvíli jako nejschůdnější řešení vidělo předčasné volby. Už v neděli ráno vychladly horké hlavy. Šéfové ODS se začali navzájem plácat po zádech a ujišťovat, že vyhrát volby (ke kterým přišly dvě třetiny voličů) s rekordním ziskem 35,5 procenta hlasů přece není vůbec tak špatné. A že předem vzdávat úkol sestavit vládu může vypadat jako slabost a neschopnost zároveň.
Topolánek ve svých padesáti letech cítí, že teď mu jde o všechno: pokud nedokáže zařídit podporu pro svůj kabinet s lidovci a zelenými, tak jako šéf strany končí. Už teď si Topolánek i další lidé v ODS uvědomili, že nesmějí chtít všechno a hned – a tak trochu to vypadá, že to jim poradil otec-zakladatel, prezident Václav Klaus.
"Já chci vývoj, který šel posledních osm let doleva, postupnými kroky a krůčky posouvat na druhou stranu," říká teď Topolánek typickým "klausovským" slovníkem.
Předseda ODS si střízlivě uvědomil, že ve stabilní zemi nelze dělat zásadní změny šmahem ze dne na den. Prostě, že cesta od levicové většiny 111 poslanců (sociálních demokratů a komunistů) k vysněné pravicové majoritě bude delší, než se může zvládnout za jedny volby.
Občanští demokraté si uvědomili, že klíčové je hlavně mít vládu a premiéra – a ostatní se uvidí. Najednou se radují, že po osmi letech v opozici (kde je sociální demokraté postupně odřezali od všech postů) přece vůbec není špatné být dominantní vládní stranou – se všemi výhodami s tím spojenými.
A pokud bude Topolánek šikovný, pak v letech, kdy zemi čeká další ekonomický růst, prestižní předsednictví v Evropské unii nebo přijetí eura, může jako premiér získat body v popularitě.
Příkladem je jeho životní soupeř Jiří Paroubek, který z podceňovaného komunálního politika vyrostl ve funkci premiéra v nejpopulárnějšího politika.
A za čtyři roky může Mirek Topolánek udělat další "krůček posunu doprava": zkusit vyhrát volby jasným výsledkem a pak se stát oním Aznarem, který provede reformy penzí, zdravotnictví či veřejných financí.
