kteří se v těchto dnech nečekaně dozvídají, že začínají platit nová pravidla hry, chybí jim dostatečný věk, potažmo zkušenosti a mají si sebrat svá fidlátka a nadobro opustit myšlenky, že budou vzpomínat na den, kdy jim prezident předá jmenovací dekrety.
Ještě tomu není tak dávno, co jsem absolvoval praxi justičního čekatele po skončení právnické fakulty a poté i justiční zkoušky. Následovalo jmenování soudcem. Psal se rok 2001. Ačkoli jsem na vysokou školu nenastoupil bezprostředně po maturitní zkoušce a byl jsem tedy o nějaký rok starší, než většina mých kolegů jmenovaných v té době, nesplňoval jsem kritérium, které si dnes svévolně určil pan prezident.
Sám si nedovedu představit, že bych po třech a půl letech příprav nebyl jmenován pouze kvůli nedostatečnému věku. Neměl bych totiž vytvořené potřebné zázemí pro výkon kupříkladu advokacie, toto bych musel teprve začít velmi těžce budovat. Platové podmínky justičních čekatelů přitom rozhodně neposkytují odrazový můstek pro zahájení podnikatelské činnosti jakou je kupříkladu advokacie. Pan prezident byl nepochybně veden jistě dobrou vůlí přispět k lepšímu fungování naší justice, zřejmě nedomyslel některé detaily.
Pokud se mu zdá věk dnešních nastupujících soudců příliš nízký, má na to právo a jistě to má i svoji logiku. Podle mého názoru je pak zapotřebí změnit celý systém přípravy soudců, ne měnit pravidla během hry. Vezměte v úvahu, že úspěšný absolvent právnické fakulty opouští brány univerzity s diplomem v ruce zhruba ve 24 letech.
Nastupuje u příslušného soudu praxi justičního čekatele a ta trvá tři roky. Po této praxi je povinen podstoupit justiční zkoušky. Nemůže je odkládat, aby dosáhl určité věkové hranice. Pokud je tedy úspěšně složí, máme tu zájemce o soudcovské povolání, který splňuje veškerá kritéria, ale má tu smůlu, že je mu pouze 27 až 28 let a na Hradě je Václav Klaus. Justiční čekatel po složení zkoušek opět nemůže nadále vykonávat přípravnou praxi, buď bude jmenován soudce nebo z justice odchází. Nadobro. Jinou variantu zákon nepřipouští.
Je proto nepochopitelné, že prezident neuvážil, že stát investoval do výchovy budoucích soudců nemálo prostředků. Tito lidé pak se dlouhodobě připravovali za nějakým cílem a ten teď mizí v nenávratnu. Přece si pan prezident nemůže myslet, že právě tito příliš mladí zájemci o soudcovské povolání budou dále pracovat na soudu jako vyšší soudní úředníci či soudní tajemníci apod., když mohou vykonávat právnickou praxi v jiných oborech a zajistit si tak srovnatelné příjmy se soudci.
Z pohledu ekonoma, kterým pan prezident je, lze považovat státní investici do přípravy příliš mladých zájemců o soudcovský talár za neefektivní. Nemám nic proti tomu, aby byla stanovena podmínka pro výkon funkce soudce dosažením věkové hranice, i když to nepovažuji za podstatné, uchazeč o takový post by však měl být o této podmínce informován předem. Zároveň by měla být vyřešena otázka, co s člověkem, kterého si chce stát udržet do budoucna a zatím nesplňuje věková kritéria.
Dnešní zákon totiž neumožňuje například mimořádné prodloužení justiční praxe i v době po absolvování justičních zkoušek, neumožňuje výkon funkce asistenta soudce ani jiné důstojné řešení, které by umožňovalo vhodným kandidátům zůstat nadále v zaměstnaneckém poměru u soudu a očekávat, že po dovršení patřičného věku lze počítat mu bude umožněno do funkce nastoupit. A to klidně i po složení dalších dodatečných ověřovacích zkoušek. Řešení se jistě nabízí celá řada.
Kdyby dnes odmítnutí absolventi justičních zkoušek věděli před třemi lety, že překážkou jejich jmenování bude pouze nedostatečný věk, kdo z nich by nastoupil přípravnou praxi u soudu? Jaký je přitom věkový rozdíl mezi osmadvacetiletým a třicetiletým? Zanedbatelný. Kdo může určit, zda ten či onen člověk má dostatečnou míru zkušeností při tak malém věkovém rozdílu.
Možná do třiceti let odmítnutí nějaké další získají. Bude to však již mimo justiční složky a nelze předpokládat, že tyto nově získané zkušenosti a odbornost bude moci stát někdy v budoucnu využít. Ti, kteří byli panem prezidentem odmítnuti už teď o jednu zkušenost (nebo snad zklamání) bohatší jsou a nemuseli kvůli tomu zestárnout ani o den. Právě se dozvěděli, že zahodili tři nejdůležitější roky profesního života. Nyní budou muset začít znovu a pochybuji, že nově budovanou profesní dráhu, budou chtít za několik málo let opustit.
