Nic na tom nemění fakt, že rozhodnutí soudu je nakonec pouze jedno. V prvé řadě je potřeba zmínit, co vlastně odlišné stanovisko znamená v praxi. "Má to spíš jenom informativní význam, jak ta druhá názorová skupina myslela a argumentovala," říká děkan pražské právnické fakulty Aleš Gerloch.
On sám považuje publicitu, která se věnuje právě odlišnému stanovisku, za přehnanou. "Postavilo se to na úroveň jako dva konkurující si názory. To je ale trochu matoucí pro veřejnost, protože názor soudu je jen jeden. A to ten většinový," upozorňuje Gerloch.
Přesto se mohou postoje soudců Nejvyššího správního soudu promítnout i do rozhodování Ústavního soudu (za předpokladu, že se na něj některý z odmítnutých kandidátů obrátí). Koneckonců, jeho předseda Pavel Rychetský už dříve prohlásil, že zákon o přímé volbě je špatný (více se dočtete zde). Ještě pravděpodobnější však je, že se o ně opřou sami neúspěšní uchazeči ve svých stížnostech.
Co konkrétně se soudcům nelíbilo?
1. Absence kontroly pravosti podpisů
V zákoně se s ověřením pravosti podpisů vůbec nepočítá, soudci proto tvrdí, že se sběr podpisů může "zvrhnout v pouhé ověření schopnosti kandidáta nashromáždit předepsaný počet správných údajů". Jméno, příjmení či data narození jsou totiž volně dohledatelná v různých veřejně přístupných rejstřících.
Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy je přitom několik variant, jak se pravosti podpisů dobrat. "Občan se dostaví k nějaké autoritě, například na poštu... Nebo ať je na archu uvedeno i rodné číslo. Také může zákonodárce vybavit volební výbor právem žádat občanský průkaz," vyjmenoval v rozhovoru pro páteční MF DNES.
Rychetský pak iDNES.cz už v listopadu řekl, že není problém v samotné kontrole všech podpisů. "Současný zákon byl přijat s obrovským zpožděním, takže už nebyl čas na normální proceduru. Hlavní vadou toho zákona tak je, že má neuvěřitelně šibeniční lhůty, které neumožňují seriózní přezkum," myslí si předseda Ústavního soudu (celý rozhovor najdete zde).
2 Chybovost kontrolních vzorků
Proč 2,99 procenta chyb v kontrolním vzorku vede k předpokladu, že zbytek podpisů je bez chyb, zatímco v případě tří a více procent chyb je na místě zbystřit a zkontrolovat další část podpisů? Právě tuto řečnickou otázku si soudci kladou. Podle nich tak volební zákon odporuje rovnému přístupu k voleným funkcím, protože vzniká nerovnost mezi jednotlivými kandidáty.
Ke kontrole vzorků má výhrady i další odborník na Ústavní právo Vladimír Balaš. "Nejvyšší správní soud se s těmi věcmi mohl vypořádat mnohem pečlivěji. Mohli lépe překontrolovat třeba tvrzení, že těch 17 tisíc podpisů (oba dva kontrolní vzorky, pozn. red.) je dostatečný vzorek. To si myslím, že je hra na náhodu," říká Balaš.
3. Soudní ochrana
Pod zdánlivě nejasným titulkem se může skrývat možná nejvýznamnější argument celého oponentního stanoviska. Soudci Baxa, Passer a Malík totiž zmiňují dvě možnosti, jak by soud mohl postupovat při přezkoumávání petičních archů. V prvním případě by NSS zkoumal pouze vzorek (vzorky) ve stejném rozsahu jako ministerstvo. Ve druhém by pak soud mohl ověřovat celé petice.
Tak jako tak však soudci tvrdí, že by bylo porušeno právo na soudní ochranu. I kdyby totiž soud kontroloval vzorek na nejnižší možné hranici, tedy tří procent, zabralo by mu to zhruba 51 hodin u jediného kandidáta. Překročil by tak lhůty stanovené pro přezkum a narušil tak volby. V případě, že by se rozhodl zkoumat všechny podpisy, zabralo by to podle soudců několik měsíců.
"Většina se rozhodla vyjít z předpokládaného souladu volebního zákona s ústavním pořádkem, což ji nevyhnutelně zavedlo do protiústavního odepření soudní ochrany," stojí v textu.
S tím ovšem Balaš, který se jinak přiklání spíše k názoru menší části sedmičlenného senátu, příliš nesouhlasí. "Nemyslím si, že by je to zavedlo až tam. Ale domnívám se, že celé odůvodnění toho usnesení mělo být lépe zpracované," dodává Balaš.
