Tenkrát jsem inzerát založil s tím, že si ze mě někdo utahuje. Dostat totiž v té době nabídku místa v Berkley nebo Stanfordu pro příštích pět let bylo zhruba podobné jako nabídka výletu na Měsíc. Bylo to něco mimo mé chápání. Samozřejmě: věděl jsem, že ta místa někde existují, že tam jsou tací a tací lidé, ale bylo to tak nedostupné! Uplynulo několik let a já se na mezinárodní konferenci sešel s jedním z kolegů. Z legrace mi řekl: "Tehdy jsme ti nabídli takovou věc a ty jsi o ni neměl zájem." Nevěděl jsem, jak mu to celé vysvětlit, protože situace dnes je - zvlášť pro studenty - úplně jiná. Jet na semestr do San Diega nebo Montrealu nebo do Brisbane či do Tokia? Proč ne? Klidně!
IVAN WILHELM • V říjnu 1999 ve svých sedmapadesáti letech byl zvolen již 506. rektorem Univerzity Karlovy. Předtím na univerzitě působil pět let jako prorektor pro rozvoj, zároveň přednášel na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Byl také předsedou Rady vysokých škol - nyní předsedá České
Znamená to, že se přibližujeme tomu, co vláda ČSSD nazvala ve svém programu společností vzdělání? Co pod tím termínem vlastně chápete?
konferenci rektorů.
• Vystudoval jadernou fyziku na Fakultě technické a jaderné fyziky Českého vysokého učení technického. Po studiích dlouhodobě působil v Laboratoři neutronové fyziky v Dubně. Krátce byl členem KSČ, z níž byl v roce 1969 vyloučen. Dnes není členem žádné politické strany.
• Je ženatý a má dceru. Sám o sobě říká, že je v běžném životě "hrozně nudný patron", který - když doma nikdo není - rád hraje na piano. Jezdí na kole, má rád túry po horách, dříve často běhal.
Společnost, která vyznává vzdělání jako nezpochybnitelnou hodnotu. Pro niž je vzdělání naprosto samozřejmé, v níž lidé chápou, že se bez vzdělání neobejdou. Je to podobné jako mít dnes doma televizi. Samozřejmě jsou lidé, kteří ji vůbec nemají, kteří nekupují noviny. Ale standard to jistě není. Standard je mít doma televizi alespoň jednu, kupovat noviny, zajímat se o společenské dění. Se společností vzdělání je to obdobná záležitost - bude tu, jakmile si lidé uvědomí, že bez vzdělání jim něco podstatného chybí. A budou si je chtít doplnit.
Lidé si to dnes ještě neuvědomují?
Jak kdo. Ale těch, kteří si to uvědomují, je z mého pohledu naprostá menšina.
Kde tedy na cestě ke společnosti vzdělání jsme? Na začátku, v půli cesty, nebo teprve šněrujeme boty?
Já bych nebyl takový pesimista. Zatím jsme neušli dlouhou trať, ale na druhou stranu - zvláště mladí lidé mají snahu. Chtějí vědět, chtějí se vyznat v oboru, chtějí být obecně kulturními lidmi, chtějí si vytvořit jakési mentální zázemí. Odtud pramení můj optimismus: jsem si jist, že potenciál tu je.
Co tedy chybí?
Nevytvářejí se tady podmínky, aby se vzdělání mohlo rozvíjet. Nejde jen o to, že se lidé musí jaksi duševně přeorientovat. Ale také, že poznání se stále rozšiřuje. Dnes nemůžeme studentům servírovat poznatky, ke kterým věda dospěla před sto lety. Ale ani před dvaceti nebo deseti lety. Školy se musí vybavovat nejnovějšími poznatky! Sama víte, jakými převratnými změnami prošla třeba sociologie. Nebo jak neuvěřitelné věci dnes umí medicína.
Je to pro české školy těžší, když na rozdíl od vysokých škol v západní Evropě mají za sebou dlouhých čtyřicet let prakticky úplné izolace?
S tím se samozřejmě potýkáme pořad. A ještě dlouho budeme. Na druhou stranu snad všichni pedagogové dnes chápou, že vzdělání, které předávají svým studentům, musí být co možná nejblíž současnému stavu poznání. Všude vidím, že na sobě pracují, snaží se zorientovat v tom, jak daný obor v současnosti vypadá. Jedině díky tomuto úsilí se za posledních deset let přece jen podařilo vysoké školy otevřít světu. Nikdo už nás nemůže obviňovat, že bychom se tomu bránili.
Přesto stále prosakují zvěsti o tom, jak profesoři bazírují na tom mít přednášku "v ruce", jak se jim nechce se studenty do polemik...
Vztahy ještě nejsou takové, abych mohl říci: jsem spokojen. Ale pevně věřím, že pro většinu profesorů se studenti stali partnery. Studenti jsou dnes také členy akademické obce, která sama spravuje vysokou školu. Z toho vyvozuji, že onen konzumní způsob kdy student přišel do školy, my mu pod tlakem cosi trychtýřem nalili do hlavy a on za tři nebo pět let zase odešel - je už pryč.
Co ho nahradilo?
Jakýsi interaktivní způsob komunikace. Vzájemné ovlivňování. Společné vytváření hodnot. Jistě - nejsme tu jako ve Spojených státech, kde se studenti a profesoři plácají po zádech, oslovují se jmény a podobně. U nás snad ani není takové prostředí, aby tomu tak muselo být...
Jak se za dobu, co učíte, studenti změnili?
Velmi výrazně. Ve srovnání s tím, co bylo před deseti lety, jsou mnohem suverénnější. Řekněme méně bojácní. Dokážou si vyžádat to, co jim patří, nebo i to, o čem si myslí, že by měli dostat. Ale činí tak ve většině případů velmi zdvořile. Podle mě je to správný směr. Takto to má probíhat i dál. Je v pořádku ověřovat si v rámci kolegiality autoritu dané školy či autoritu toho kterého profesora.
Nedávno jste si - po dalším jednání s ministerstvem školství o rozpočtu vysokých škol - posteskl, že vysokoškolské reprezentaci chybí razance prosadit svoje požadavky. Jednáte se vší důstojností, nicméně: nepostrádáte suverenitu vašich studentů?
Možná. Jenže prosadit se v akademické obci není jen otázkou času, ale především toho, že si musíte vybudovat jakousi autoritu. Až si ji vybudujete, nebude vám třicet či pětatřicet let. Na to máte za sebou moc krátkou kariéru. Musíte napřed odvést kus práce. Postupem času se ji jakýmsi přirozeným způsobem naučíte prezentovat, a tím se i prosazovat. Pak teprve můžeme hovořit o tom, že máte jakousi autoritu. A s tou se my na ministerstvo obracíme. Je to takový postup starších lidí, kteří už mají nějaký věk a nějaké svoje způsoby. Ty jsou jiné než mnohem razantnější způsoby mladých - oni mají jednodušší přístup k otázkám, chtějí své požadavky prosazovat přímočařeji.
Zdá se, jako by za celý současný spor o peníze mohlo ministerstvo, které něco slíbilo a nesplnilo. Vysokoškolská obec podle vás neudělala žádnou chybu?
Říká se, že po bitvě je každý generál. Takže já teď taky budu generálem. Protože si myslím, že mohu říci s čistým svědomím, že nevím o žádné chybě, kterou bychom během jednání udělali. Nevynechali jsme žádný z kroků, stále jsme jednali a domlouvali se. Možná nám někdo říká, že jsme měli začít dřív protestovat a mnohem razantněji, ovšem podle mě se nemá hned na každého vrabce vytahovat kanon.
Jak je možné, že se vysoké školy, které vychovávají elitu národa, dostaly do role prosebníků žebrajících o peníze? Proč se tu tak podceňuje důležitost vysokých škol?
To je takové dědictví minulosti. Dehonestace vysokých škol nastala velice rázným způsobem za minulého režimu, začátkem padesátých let. Proběhly čistky, kdy řada autorit musela z vysokých škol odejít. Samozřejmě některé zůstaly, ale ty čistky byly jasným gestem k veřejnosti, jaká je pozice vysokých škol v onom režimu, ve společenském uspořádání. Režim pak dbal velice důsledně na to, aby pozice vysokých škol byla nedůstojná - vládla přece dělnická třída, tak jaké vysoké školy. Ty nějak existovaly a nějak existují doposud. Toto dědictví totiž zatím nebylo překonáno.
Udělala - ať už současná nebo minulá - vysokoškolská reprezentace dost, aby to bylo překonáno?
Nechci dělat "advokáta chudých". Ale tato záležitost souvisí s tím, jak hlasitě se k ní staví veřejnost. Nemohu přece chodit a lidem vyprávět: my jsme tady nejlepší a první, my máme být vepředu... Takhle to nejde. Ambice škol je dnes taková, že se snaží přirozeně svou prací vyrobit svou autoritu. To chce čas a prostor.
Nějaký posun v názorech lidí přece musí být...
Ano - lidé dnes podle průzkumů veřejného mínění například oceňují autoritu univerzitního profesora. Toto povolání už má jisté společenské renomé. A to mě velmi těší. Stejně jako mě těší - i když by to měla být úplně normální věc -, když si všimnu, že, řekněme, po útoku na Manhattan si média vzpomenou, že je tady nějaká univerzita. A na ní že se mimo jiné studuje orientalistika, již přednášejí odborníci, kteří vědí něco o oblasti, z níž pocházejí útočníci. Kteří vědí, co to je islám a jaké je kulturní prostředí, z něhož mohou tyto věci vyrůstat. Tito lidé pak dostanou v novinách prostor, aby mohli odborně celou záležitost veřejnosti vysvětlit. Toho si velice cením, protože ještě nedávno to tu také nebylo.
V rozhovoru krátce po zvolení do rektorského křesla jste mi řekl, že není důležité, kde člověk žije, ale jak žije. Přesto: kdybyste si mohl vybrat, kde žít, byla by to Česká republika?
Myslím, že jo. Mám tu svou duši, mám tu zázemí, konexe - to v tom dobrém slova smyslu.
Se svou kvalifikací byste mohl pracovat kdekoli a brát asi lepší peníze...
Stejně bych žil tady. Kdybych se mohl dnes rozhodovat - jako že nemohu - tak bych odjel třeba na půl roku na rok do USA. Dělal bych zajímavou práci a pak se zase vrátil. Pokračoval bych tady a pak zas jel třeba jinam. Ale domů bych se vracel: jsem zkrátka s domovem, s prostředím, ve kterém žiji, propojen. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že je dobře někdy nahlédnout, jak vypadá domov při pohledu z venku.
Stalo se, nebo mohlo by se stát něco, co by vás donutilo odjet?
Ne! Snad jen, kdyby se zase režim otočil zpátky... A to bych si asi dal "mašli".
