Cena za to, že Stanislav Gross nebyl schopen odejít včas a z vlastní vůle, je příliš vysoká.
Důvěra veřejnosti v politiku a politické instituce klesla tak, že už níž klesnout ani nemůže. Sociální demokracie je zcela rozvrácena. A Grebeníčkovi nereformovaní komunisté se dostali na práh skutečné moci.
Stanislav Gross právě u nich poníženě prosil, aby jeho vládu nepřímo podpořili. Vyslechl od nich urážky a prohlásil, že každý hlas se počítá.
Nakonec se však ukázalo, že hlas komunistů ještě ne. Odpor prezidenta, veřejnosti i vlivných členů vlastní strany ukázal, že doba nedozrála k tomu, aby se dalo vládnout přímo s Grebeníčkem, i když i s takovou možností Gross koketoval. To je druhá, aspoň trochu povzbudivá zvěst z aféry.
Více jich však není. Opět se ukázala těžkopádnost ústavního systému. Jeden muž dokázal v zájmu svého přežití zablokovat na několik měsíců chod politiky. To, jak se snažil zachránit, patří nepochybně k nejtrapnějším epizodám moderní české politiky.
I když premiér nakonec musel odejít, ani to nemůže veřejnost vnímat bez kapky hořkosti. Takzvaná obnovená vláda koalice je vše jiné, jen ne dynamický reformní kabinet, který by si občané zasloužili a země potřebuje.
Takové přání by bylo dnes příliš. Pro začátek bychom si měli přát, aby se aspoň nezapomnělo na to, že podezřelý politik má v zájmu vlastním i všech ostatních odstoupit dřív, než uvolní lavinu špíny, která všechny zacáká, ale nakonec strhne i jeho samého.
Premiér musel odejít. To je dobře. Svízelné okolnosti jeho odchodu poznamenané erupcí politikaření nejhoršího druhu však svědčí o tom, že zdejší demokracie není patnáct let po převratu v nejlepší kondici. Má však slušnou naději na uzdravení.
