Spravedlivější než známky je podle nich slovní hodnocení žáků. Jenže slovně se zatím hodnotí jen v několika desítkách českých škol.
Jak vzniká obávané vysvědčení? Třeba takto: v září přijde první pětka, v rychlém sledu se přidá čtyřka. V listopadu a prosinci se žák polepší a dostaví se i výsledky - dvě jedničky a jedna dvojka. Ale zachránit se toho už moc nedá. Průměr je 2,6 a na vysvědčení trojka.
Jsou však školy, kde to takhle nechodí. Jednou z nich je například základní škola v pražské Londýnské ulici. Ze slovního hodnocení se dá snadno vyčíst, v čem by měl žák přidat, a kde jsou naopak jeho silné stránky.
"Dá to víc práce, někdy to jsou galeje, ale stojí to za to," říká ředitel Jaroslav Kotal. "Kantorům, kteří jednoduše spočítají průměr ze směsice nesourodých známek, říkám pseudoučitelé. Dítě pak nepozná, v čem se má zlepšit," míní.
O skutečných znalostech dítěte toho klasické známky mnoho neprozradí. Spíše jsou sdělením o tom, že dítě "cosi" neumělo. Navíc se zpětně nikdo nedozví, o co konkrétně šlo.
"Přitom by to mělo být obráceně: nejdůležitější jsou samozřejmě znalosti - ty by se měly hodnotit," říká ředitel základní školy v Jihlavě Jaromír Karšulín. Osobně by také hlasoval pro zrušení známkování na základních školách. Podobný postup by uvítali i dětští psychologové. Známka je podle nich výsledkem vztahu mezi žákem a učitelem.
"Má-li dítě špatný prospěch třeba jen v jednom předmětu, bývá to často vina učitele. Stačí změnit prostředí a z trojkaře je premiant," říká Vlasta Hořáková z pedagogicko-psychologické poradny ve Strakonicích.
Ke spravedlivějšímu slovnímu hodnocení se základní školy zatím přiklánějí výjimečně. Přesnou statistiku ministerstvo nevede, odhaduje však, že jde jen o desítky škol.
Nejrozšířenější systém hodnocení dětí - ve škále jedna až pět - je zavádějící i proto, že neumožňuje srovnání kvality výuky na jednotlivých školách. "Rozdíly jsou obrovské. Jedničkář, který ze své školy přestoupí na jinou, může zničehonic spadnout mezi trojkaře. Přitom to neznamená, že toho najednou umí méně. Jde jen o to, že dítě přestoupilo do školy, která na žáky klade mnohem vyšší nároky, a to lze jenom uvítat," upozorňuje Karšulín.
Jedinou cestou, jak lze objektivně zjistit úroveň znalostí dětí v různých školách a porovnat je, jsou testy. Zatím se takové šetření odehrává jen na mezinárodní úrovni: nedávno třeba v průzkumu výboru OSN pro vědu, kulturu a vzdělání (UNICEF).
Čeští deváťáci v něm ukázali, že na tom nejsou se znalostmi v matematice a mateřském jazyce právě nejhůř: skončili desátí, a porazili tak Francouze, Švýcary i Belgičany. Na národní úrovni zatím podobné "soutěže" nezdomácněly.
Testování znalostí žáků jednotlivých škol a porovnávání s jinými by přitom mohlo o práci pedagogů i jejich svěřenců prozradit více než třeba vysvědčení. S možností "národního testování" počítá ministerstvo školství v novém zákoně o vzdělávání, který vládě předloží na jaře.
