„Zdeňku, co chceš?“ zeptá se u stolu s papíry a kreslicími potřebami asi pětatřicetiletý muž, toho času úředník kolínského pracovního úřadu.
„Strejdo, namaluj mi koně v běhu,“ prosí desetiletý kluk. Jednou tuhle příhodu bude s nadšením vyprávět své malé sestřičce. Strýček kreslí krásného cválajícího hřebce - z jeho pohledu vzhůru nohama, otočeného ke Zdeňkovi. Koně jsou jeho velká životní láska, umí je.
O pár měsíců později stane v Praze před rezolutním podplukovníkem z Lošan, veteránem sibiřské anabáze a příslušníkem odboje. Na otázku, v co vlastně věří, ten zručný kreslíř koní odpoví: „Věřím v Boha a své pistole.“
Tři králové a zesměšněný komisař gestapa
Alespoň se to tak traduje, životní dráhu Václava Morávka totiž lemují, jak to u výrazných osobností bývá, i četné mýty. Zrovna zmíněný výrok ovšem dokládají i svědectví.
Víru v Boha a hledání morálního kompasu v ní mu vštípila maminka. Václav Morávek u sebe nosí výtisk Bible kralické, ve kterém hledá večer co večer útěchu i inspiraci. Doba je zlá - ne jako když se to řekne dnes, ale skutečně zlá. Lidé mizí, naděje na rychlý konec okupace započaté 15. března 1939 také. Titulky propagandy, že nacistická Říše na válečných frontách vítězí, jsou bohužel až příliš pravdivé. Polsko. Dánsko. Norsko. Benelux. Francie. Dunkirk.
Jenže v Protektorátu jsou i bývalí vojáci ještě před pár lety jedné z papírově nejlépe vyzbrojených armád světa, kteří to nevzdávají.
Skupina Tří králů, jak jí říkají nacisté, patří k nejlepším. Její členové byli už před válkou nadřízenými důstojníky hodnoceni jako lidi s vysokou přirozenou inteligencí. Zejména Morávek a Mašín uměli vynalézat naprosto netradiční metody vedení odboje.
A tak shromažďují zbraně, výbušniny a pomáhají příliš ohrožené odbojáře „pašovat“ za hranice. Přenesou boj do srdce nepřítele, v Berlíně časovanými bombami poškodí říšské ministerstvo letectví, policejní ředitelství a Anhaltské nádraží - to když se snaží zlikvidovat Heinricha Himmlera. Ten má náhodou zpoždění, možná i proto přežije. Nálože v podobě briket, které vybuchují v kotlích lokomotiv směřujících do Itálie, jsou také dílem Tří králů.
Podplukovníci Josef Balabán, Josef Mašín a štábní kapitán Václav Morávek udržují i cenné spojení s Paulem Thümmelem, agentem německého abwehru, kterého šéf zpravodajců v Londýně František Moravec pokládá za své špionážní eso (dle historika Viléma Čermáka ale Thümmel československou stranu mátl). Vysílají jeho zprávy do Londýna, zatímco posádky zaměřovacích vozů hledají a umlčují vysílačky a gestapo mučí dopadené odbojáře.
Role Paula ThümmelaAgenta německé vojenské rozvědky (abwehru) pokládal šéf čsl. zpravodajců v Londýně František Moravec za své eso. Thümmel ale patrně byl „agentem operačního zastírání“, nasazeným, aby československou tajnou službu mátl přísunem nedůležitých pravdivých zpráv a výmyslů. Kromě toho bral od Čechů peníze. Pro gestapo byl v zásadě protivníkem, protože mezi touto tajnou policií a abwehrem zuřila nevyhlášená válka o moc. Gestapo jej rovněž podezíralo, že pro Čechy skutečně pracuje. Těsně před koncem války byl Thümmel zastřelen v Terezíně. Tou dobou už byl apolitický abwehr jako takový pohlcen říšskou bezpečností, plně kontrolovanou nacisty. |
Morávek na totéž gestapo v převleku doručuje ilegální odbojářský časopis a vsadí se, že si od brunátného komisaře Oskara Fleischera, který po Třech králích jde, nechá zapálit cigaretu. Sázku vyhraje a pošle Fleischerovu šéfovi posměšný vzkaz. Když gestapo dopadne Mašína, vypracuje plán na jeho osvobození. Když obklíčí jeho samotného poblíž Staroměstského náměstí, prostřílí se.
Muži, který před válkou sbíral jedno střelecké ocenění za druhým, dojde štěstí 21. března 1942 na křižovatce u Prašného mostu, kousek od Pražského hradu. Vidí, že nacisté v poutech odvlékají jeho spojku Václava Řeháka (jehož sem Morávek vyslal na schůzku s Thümmelem - vyzrazenou, protože Thümmela už mělo v poutech gestapo).
Může se tvářit jako náhodný chodec, nebo se pokusit o zázrak.
Pro Václava Morávka možnost nechat parťáka napospas nacistickým pochopům neexistuje. Nebo byl už unavený životem štvance? Možné je obojí. Naposledy tasí. A rozeběhne se k nim.
Pobožný pistolník? Střelbou nijak nežil, říká neteř
Neteři Jaroslavě Morávkové (dnes Karbanové) byly v době přestřelky u Prašného mostu dva roky. O 75 let později tak líčí Morávkovu osobnost podle vyprávění bratra Zdeňka.
Neteř Václava Morávka Jaroslava Karbanová
Nebyl to podle ní muž, který by si ve střelbě kdovíjak liboval. „Víte, na heslo ‚pobožný pistolník‘ jsem trošku alergická. Byl výborný armádní střelec, ale rozhodně to nebylo jeho prioritou. Povahově mu to neodpovídalo - rozhodně nebylo jeho cílem zabíjet,“ říká. Jiná svědectví ho pak líčí jako přátelského, charakterního a obětavého člověka.
„Bratr mi vyprávěl, že si strýčka užil zvlášť v době po demobilizaci, kdy se musel vrátit do Kolína. Dojížděl za Zdeňkem do domku, který si naši rodiče koupili kousek od Kolína, prakticky každý den, vyhrál si s s ním opravdu důkladně. Nakupoval mu hračky, sportoval s ním, kreslil mu. Vztah k dětem, jak jsem slyšela, měl vynikající,“ líčí Karbanová období let 1939-1940, než Morávek odešel do odbojové ilegality. Ostatně i onu příhodu s kreslením koně vzhůru nohama má z bratrova vyprávění.
Morávkovo odstřižení od rodiny gestapáky nezastavilo. Vyslýchali jeho mladšího bratra (otce Karbanové, pozn. red), starší sestra Jarmila s Morávkovou matkou šly do Terezína. Jako rukojmí za syna.
Když Morávek padl, Němci je pustili - nebyli si jistí, koho dostali a chtěli mít případně v terénu návnadu. Fleischer nebo jeho kolega totiž ještě Morávka nadvakrát střelili do hlavy - dílem ze msty za ponížení, ale také proto, aby Morávek už nepromluvil o svých kontaktech s Thümmelem. Což byl v očích gestapa zrádce, ale také Fleischerův dávný kamarád.
Odbojářovu smrt pak gestapo označilo za sebevraždu - definitivu této verze vyvrátil díky pitevnímu protokolu až historik Vilém Čermák (psali jsme zde).
Morávkova pozůstalostZ pozůstalosti štábního kapitána Václava Morávka (v roce 2005 in memoriam povýšeného na brigádního generála) se mnoho nedochovalo. Dokumenty a fotografie zničila ze strachu před nacisty jeho matka za války. Předválečné ceny a výhry ze střeleckých soutěží byly za války skryté v Kolíně, ale na úkryt dopadla bomba. Zmizela i bible. Jaroslava Karbanová svého času shodou náhod koupila v babiččině kolínském sousedství dům, kde se Morávek za války mohl tajně scházet s matkou. Když v roce 1963 Karbanovi rozebírali staré boudy, našli ukrytou pistoli - Morávkova neteř je přesvědčena, že patřila právě jejímu strýci. Protože ale měli malé děti a strach, zbraň odevzdali. |
„Zaplaťpánbůh na nás za heydrichiády pak zapomněli, jinak by zlikvidovali celou rodinu,“ vzpomíná Karbanová.
Po válce ji vychovávala babička, Morávkova matka - otec ji k ní přestěhoval, protože jinak by musela tato ve 20. letech ovdovělá žena svůj stodvacetimetrový kolínský byt opustit jako nadměrný.
„Když se blížilo výročí, babička byla nepřístupná a plakala“
V padesátých letech nekomunistický odboj nebyl zrovna v kurzu. „Vždycky, když se blížil 21. březen, tak babička byla nepřístupná, uplakaná a nevlídná. Nevěděla jsem, proč. Až sestra Jarmila, která se pak o matku starala, mi někdy ve dvanácti letech vysvětlila, co vlastně v rodině bylo,“ líčí Karbanová.
Morávek měl se svou matkou velmi blízký vztah. Oba byli věřící, matka se hlásila k Jednotě českobratrské (dnes Církev bratrská), syn byl zapsaný k Českobratrské církvi evangelické. Historik Čermák objevil dopisy, které si za války vyměňovali - oslovovali se kvůli utajení Růženko a tetičko. A bavili se i o víře. Radila mu v nich, že se nemá spoléhat jen na ty okolo sebe, ale věřit hlavně v Boha.
Vztah milující matky a prvorozeného syna má ještě jeden rozměr, který ho dokresluje. Paní Morávková za války zlikvidovala všechny jeho fotografie a dokumenty - ze strachu před gestapem. Ale když Jaroslava Karbanová procházela matčinu pozůstalost, jednu fotku přece jen našla. Jednu jedinou. Vehnala jí slzy do očí.
Jsou na ní vojáci v řadě, jeden stojí ze strany. K jednomu dokreslila křížek a poznamenala: „To byl můj milovaný Venda.“
