A také o Vinkelbauerovi a nejnověji Láďovi Novákovi. To vše jsou jména téhož muže.
S žádostí o obnovení procesu kvůli nevěrohodnosti nového svědka neuspěl. Zato se však připomněl mnoha lidem na Karlovarsku, kde po sobě zanechal stopy. Stopy strachu.
Zabil své původní přátele Petra Bureše a Jolanu Keyřovou, kteří s ním vydírali podnikatele. Stali se mu nepohodlnými, a tak v červnu 1994, pomocí vysílačky, vrah vyhodil do vzduchu jejich auto, v němž oba ukončili své životy. Obžalovaný byl odsouzen do vězení na 23 let. Kauzy spojené se jménem Winkelbauer budí pozornost už přes patnáct let.
Vše začalo první krádeží. Ladislav Novák, tehdy ještě Winkelbauer byl 13. 12 1996 odsouzen na 23 let ztráty svobody.
Trest si odpykává ve věznici Mírov. Jeho život je hodně pestrý, vždy, za každých okolností chtěl na sebe upozornit.
Narodil se na Moravě ve Valticích. U sudiček zřejmě příliš štěstí neměl. Už učitelé o něm říkali, že byl nevyrovnaný a měl sklon k výbuchům zlosti. Stále měl pocit, že je mu křivděno. S vězeňskou celou se poprvé důvěrně seznámil v polovině 80. let, kdy odcizil auto.
V roce 1988 se mu na cizí pas podařilo odjet vlakem s přítelkyní do západního Německa. Do Čech se vrátil na počátku 90. let a začal podnikat na Karlovarsku. Spolu se svým přítelem Petrem Plívou zakoupili továrnu v Merklíně, hotel a další budovy.
Po čase, jak už to tak bývá, se spolupráce začala hroutit a Winkelbauer se dostává do vyšetřovací vazby. Obžaloba ho viní z vydírání svého obchodního partnera.
Msta
V závěru roku 1992 se stala v krušnohorské oblasti podivná příhoda, z které byl soud hodně zmaten.
Winkelbauer zcela úmyslně najížděl svým terénním vozem Suzuki - Vitara do Fiatu - Uno, jehož vlastníkem byl Petr Plíva. Jeho matka u soudu tvrdila, že ji chtěl pachatel dokonce podříznout, zrovna tak že to udělá i synovi. V autě jim vyrazil přední sklo, ukradl 80 000 korun a další tři muži jim rozřezali pneumatiky.
Podle dostupných pramenů šlo o mstu, neboť Plíva, den před tím, zas se svou partou zdemolovali hotel v Abertamech.
Rakve
Když ještě spolupracovali, měli oba společníci s továrnou v Merklíně velké plány. Založili společnost s.r.o., nakoupili švédské stroje a lisy na zpracování dřeva. Podnikatelský záměr byl jednoznačný - v Jugoslávii zuřila občanská válka a po rakvích tu byla poptávka.
Dařilo se jim, získali dokonce penzion Horalka, hospody ve Vintířově a Bernově. V zásadě však šlo jen o to získat od bank úvěry.
Když se ocitl Winkelbauer ve vazbě ve Vykmanově, zastupoval ho Mgr. Josef Havlíček z Karlových Varů. „Byl zdrženlivý, moc se nesvěřoval. Měl jsem zařídit likvidaci a uklidnit stav v podniku. Neustále mně však tvrdil, že jeho společník chtěl na něm stále jen a jen peníze.“ Havlíček u soudu potvrdil, že poznal vězně jako slušného a ohleduplného v době, kdy už mu to mohlo být jedno.
Kamarádi
Ve vazbě byl Winkelbauer přes vánoce do 6. ledna 1993. Už tehdy byl na ´Krušnohorskou kauzu´ založen spis.
Vyšetřování směřovalo k propuštění. Pominuly důvody, že by zatčený pokračoval v trestné činnosti, nehrozilo prý ani ovlivňování svědků. Situace to byla ale zvláštní - jeho společník Petr Plíva ve vazbě nebyl.
Na podzim téhož roku se Winkelbauer seznamuje s Petrem Burešem. Jejich cíle jsou zákeřné. Pod záminkou výhodného nákupu zlata společně vylákali Plívu do Polska, kde ho 2. 2. 1994 tvrdě vydírali. Ten jim však zmizel a oznámil loupežné přepadení. Také přátelství s Burešem dostalo trhliny.
V době polského ´výletu´ měl Bureš už před sebou jen několik dnů života. Společně s bývalou přítelkyní Winkelbauera Jolanou Keyřovou toho příliš věděli, a proto museli zmizet.
Dva mrtví
V osudný den 20. 6. 1994, podle Mgr. Josefa Havlíčka slušný a ohleduplný podnikatel naplánoval cestu na Slovensko. Z Prahy vyjela dvě auta, v prvním byl Bureš a někdejší Winkelbauerova družka Jolana Keyřová, v druhém jel velký šéf a jeho nový kamarád Ivan Zerzáň.
Oba vozy se řítily po dálnici - směr Brno. Brzy však změnila auta pořadí a odbočila směrem na Benešov. Krátce na to, u obce Týnec, otřásla druhým vozem exploze. Odpálený semtex ukončil životy družky a společníka.
Winkelbauer s novým kamarádem vůz otočili směrem na Prahu a s pocitem dobře vykonané práce se vrátili domů.
Zadržení a útěk
Policisté zatkli Winkelbauera a Zerzáně v říjnu 1994, když je zcela náhodně kontrovala policejní hlídka. Zatímco Zerzáň s přiznáním neotálel, zadržený Winkelbauer obžalobu popřel.
V současné době, kdy Winkelbauer-Novák žádá obnovu procesu. Zerzáň, jako jediný svědek na místě činu, svou tehdejší výpověď odvolal s tím, že ho policisté přinutili.
Ale vraťme se zpět do roku 1994. Vyšetřování byla práce zdlouhavá a muselo se často přejíždět. Při jedné akci, kdy zadrženého převáželi z Bartolomějské ulice do pankrácké věznice (3. 8. 1995) tehdy šestatřicetiletý vězeň utekl.
Ručně vypilovaným klíčkem od spoluvězně si otevřel pouta, oba policisty eskorty donutil, aby ho služebním autem odvezli na Točnou jihozápadně od Prahy. Zde policisty vysadil, sebral jim služební zbraň a jednomu z nich dokonce policejní legitimaci.
Připoutal je vlastními pouty ke stromu a policejní volhou ujel. Zadržen byl až začátkem března 1996, když byl 216 dnů na útěku. V té době se pachatel s naprostým klidem pohyboval po Praze, byl přestrojen a nechal si na blond odbarvit vlasy.
Paradoxem je, že o jeho zadržení se nepostarala policie, ale zcela náhodně dva američtí turisté - taxikář a novinář.
Na střechu!
Po dalších 236 dnech, kdy vězeň čekal v pankrácké věznici na soud, se znovu pokusil o útěk. Spolu s dalšími dvěma spoluvězni se ve čtyři hodiny ráno proboural ze své cely na půdu pražské věznice, odkud vylezl na střechu budovy.
Stál tam několik hodin a křičel. Chtěl mluvit s novináři a se svým obhájcem. Podle JUDr. Stanislava Řemínka selhaly Winkelbauerovi nervy. Skrýval se za komínem a obával se tvrdého zákroku a dokonce střelby.
O nesmyslnosti útěku na střechu byl obhájce přesvědčen. Vysvobodit ho mohla jen helikoptéra, ale tak daleko Winkelbauerovy prsty nesahaly. Po několika hodinách se vězni vzdali.
Zajímavostí je, že ostraha přišla na útěk až dvě hodiny po akci. Zástupci vězeňské služby dodnes nedokáží s jistotou určit, jak dlouho se vězeň na útěk připravoval. Díru o průměru 35 cm v klenutém stropu cely museli vězni hloubit delší dobu, zřejmě nohou od vězeňské postele.
Hladovka
Krajský soud shledal Ladislava Winkelbauera vinným z vraždy dvou lidí a dalších zločinů. Proces začal 19. 11. 1996 a byl provázen maximálními bezpečnostními opatřeními. Vrah byl odsouzen 13. 12. 1996 na 23 let ztráty svobody. Vězeň se odvolal.
K soudu se dostavil malátný a pohublý - držel hladovku a nad jeho stavem dohlížela lékařka. Státní zástupkyně potvrdila jednoznačně trest.
„Byla to zákeřná vražda a pachatel neprojevil lítost!“ Odsouzený si vyhradil na závěrečnou řeč, kde základním tématem bylo - nikdy jsem nikoho nezabil, celých 100 minut. Rozsudek byl ale potvrzen.
Zpět do Karlových Varů
Soudní řízení ´Krušnohorské kauzy´ pokračovalo u Okresního soudu v Karlových Varech. Winkelbauer byl v té době nejsledovanějším vězněm. K soudu přijel v pancéřovaném autě za přímého dohledu mužů se samopaly. Pro novináře nebylo snadné se dostat do budovy soudu. Kontrola stíhala kontrolu.
Obžalovaný se vploužil do soudní místnosti ověnčen ´medvědem´. Jde o speciální pouta, svazující ruce a nohy a vše bylo ještě jištěno řemenem k pasu. Vlasy měl ještě z útěku odbarvené.
Bylo vyslechnuto 12 svědků, většina z nich si nic nepamatovala, jiní si vzpomínají i na ty nejmenší podrobnosti. Pamatovali si výkřiky z okolí, líčili automobilovou honičku, jako by četli scénář akčního filmu. Společník Petr Slíva k soudu nepřišel - podle informací je v Jihoafrické republice.
Pokus o očištění
V závěru roku 1997 si vězeň z Mírova usmyslil požádat soud, aby byl znovu otevřen krušnohorský případ. Po odsouzení za dvojnásobnou vraždu byla tato kauza zastavena pro neúčelnost, zrovna tak případ odzbrojení eskorty. Vězeň se cítil nevinen, a tak chtěl být očištěn. Vrací se opět do Karlových Varů.
Novináři zaznamenávají kosmetické změny - hnědý přeliv a vlasy zastřižené do ofiny. Opět dochází k výpovědím svědků. Potvrzují své minulé výpovědi, u některých soudkyně Ivana Fořtová konstatuje křivé svědectví. Několik svědků nepřišlo.
Podle obhájce Řemínka nemohl obžalovaný dostat už vyšší trest, čekal jen na zproštění viny v této kauze. Případ byl znovu odročen.
„Trestní stíhání jsem zastavila, vrah byl v Praze odsouzen. Winkelbauer však znovu požádal o nové projednání. Na to má plné právo. Já mohu vyslovit vinu nebo nevinu, ale v tomto případě už nemohu uložit trest. Případ tím končí, na výkon trestu to nemá vliv,“ ukončila případ Ivana Fořtová.
