Domovy a penziony pro staré lidi jsou nedostatkovým, podpultovým zbožím. Sociální servis pro penzisty žijící doma je špatný, zastaralý. Nezaslouženě se tak mnozí stávají břemenem a uvědomují si to.
K politickým trhákům zabezpečení starých lidí však nepatří. Ve volebních programech ho strany obvykle odbývají obecnými floskulemi a sliby, co všechno jim hodlají poskytnout bezplatně. Přitom, je-li vůbec nějaká jistota života, pak je to stáří.
Mnoho lidí se svého stáří děsí. Oprávněně. Pořadníky, protekce, úplatky provázejí péči o letité dnes stejně jako kdysi za socialismu. Takový je však průvodní jev u všeho, co je z veřejných fondů, čeho je málo a co je na příděl.
Ať už jsou to z daní placené domovy pro penzisty, služby do domu či drahé kloubní náhrady, instituce neumí uspokojit všechny. Musí proto vybírat. Každým výběrem či upřednostněním jednoho je někdo druhý ukřivděn, upozaděn.
Péče o staré lidi byla a je velmi drahá. Placená jen z veřejných peněz bude vždy nespravedlivá, často ponižující. Nejsme dosud zvyklí ani motivovaní si na péči o stará kolena našetřit ze svého.
Připadá nám nesamozřejmé, že bychom (až nebudeme moci) zaměstnávali ošetřovatelku či prodali dům a koupili si byt v penzionu. Nijak nenutíme své politiky, aby se postarali o pestrý servis pro kmety. Nemusí být přece vždy zadarmo, podstatné je, aby byl.
Důstojný finiš života si zaslouží každý. I ten, kdo nemá rodinu. Příští mladí nedokážou zaplatit penze, všechnu zdravotní péči, zvýhodněné služby a penziony čím dál většímu počtu seniorů.
A stojíme vůbec my, dospělí, svobodní, o tak fatální závislost? O pozici toho, kdo jen čeká, až z obecního cosi dostane? Myslet na stáří patřilo po staletí k celoživotní samozřejmosti. Politici jsou tu od toho, aby zajistili nabídku služeb, které dovolí žít slušně až do konce. Milodarem pohřebného stát svá selhání nezakryje.
