Ekologické organizace odstřelil hned po změně režimu Václav Klaus řka, že "na ekologii si nejdřív musíme vydělat". Konzumně vyhladovělí Češi na to vesměs rádi slyšeli. Naopak požadavky na zlepšení vydrancovaného životního prostředí četli jako nové a nežádoucí regulace a omezení zdržující je od budování kapitalismu. Za dvacet let vývoje ve světě i doma se zeleným tématům otevřeli i Češi – ovšem jen pokud nezískají dojem, že jim ochrana přírody poleze do peněz.
"Lidé reagují pozitivně, když upozorňujeme na konkrétní problémy, jako je skládka nebo kácení stromů za městem, nebo když stojíme před jejich supermarketem a vysvětlujeme, proč je škodlivé balit potraviny do PVC. Také slyší na – pro nás dost abstraktní – témata, jako je kácení pralesů; Greenpeace byli velmi úspěšní s kampaní na ochranu velryb. Zato během kampaně zaměřené na chemický průmysl nás napadali, že chceme zavírat továrny a blokovat ekonomický rozvoj," líčí Martin Skalský, zakládající člen ekologického sdružení Arnika a člen pražské iniciativy AutoMat.
Kde se v Češích – turistech, chalupářích a trampech – bere apriorní nedůvěra k ekologickým organizacím? Podle Martina Skalského za ní do velké míry stojí státní public relations (PR) kampaně. Zvlášť u dopravních projektů s mnohamilionovými rozpočty se úřadům vyplatí dostat daňové poplatníky na svou stranu – jinak by se mohli začít ptát, zda předražený dálniční průtah skutečně musí vést středem chráněného území a zda by ekology v souvisejících soudních sporech spíš neměli podporovat, ne jim nadávat. "Veřejnost se podařilo přesvědčit, že dálnice v určitých trasách jsou nutné a že to celé brzdí, blokují a prodražují ekologové," říká Skalský. "Přitom stavby dálničních obchvatů většinou blokuje samo Ředitelství silnic a dálnic, poněvadž není schopné včas dodat potřebné podklady úřadům, které povolují stavbu. Jenomže protože se ta samá situace opakuje znovu a znovu, lidé mýtu uvěří. Přitom by stačilo vyhledat úřady rozhodovaly."
Masáž Blankou
Výsledkem nejúspěšnější státní dezinformační kampaně je dnešní nemravná cena elektřiny. Proč se veřejnost přiklonila k dostavbě Temelína, byť první happening proti uspořádal Český svaz ochránců přírody už v červnu 1989 a protesty mnoha ekologických organizací začátkem devadesátých let podporovaly desítky tisíc lidí?
Poté, co Klausova vláda v roce 1993 definitivně schválila dostavbu, byla veřejnost jak efektivně vystrašena ("bez Temelína nebude čím topit a svítit"), tak navnaděna ("díky atomu odstavíme tepelné elektrárny"). Zafungovalo to mnohem účinněji než prognózy renomovaných organizací včetně OECD, které odhadovaly reálné spotřeby energie ve střední a východní Evropě. Dnes tlačí Mostecká uhelná na prolomení limitů těžby u Horního Jiřetína a Česko je jeden z největších evropských vývozců elektřiny. "Masivní drancování životního prostředí je za těchto okolností neobhajitelné. Co má ze zisků ČEZ široká veřejnost – elektřinu zadarmo? Kuvajt, který také drancuje své životní prostředí, za těžbu ropy svým občanům aspoň zadarmo poskytuje školství," nabízí Skalský paralelu s Arabským poloostrovem.
Krátké paměti momentálně zneužívá pražský magistrát, prodávaje monstrózní tunel Blanka jako velký krok k odlehčení severojižní magistrály. Kdo si dneska vzpomene, že doprava v centru měla být omezena po dostavbě Strahovského tunelu a Mrázovky? Když se ještě za komunismu měl stavět téměř identický tunel na Letné, lidé protestovali. Dnes je rozkopaná půlka Prahy a Pražané se spokojí s budovatelskými hesly na ohradě staveniště. "Necháváme se ukolíbat a věříme, že to s námi politici myslí dobře a že jim jen musíme dát pár let, však to nějak vydržíme. Pak to sice nebude o nic lepší, ale to už si nikdo nebude pamatovat. Na Západě lidé politické sliby prokoukli a sledují naplňování volebních programů. Taky na to měli pár desítek let navíc," věří Martin Skalský.
Postiženým se nezasmějete
Cíleným dezinformacím čelí také genderové organizace. Na konci června Sněmovna přijala antidiskriminační zákon. Mnohaleté průtahy, prezidentské veto a bezradné mediální přijetí jako by dávaly tušit, že o něj veřejnost nestojí. Linda Sokačová, ředitelka neziskové organizace Gender Studies, si však všímá opaku: "Spousta lidí zažila diskriminaci na vlastní kůži, hlavně věkovou nebo matek po mateřské dovolené, a společenská citlivost i informovanost se obrovsky zvýšila.
Zároveň ale zřetelně posílil konzervativní proud, který se celé téma rovných příležitostí snaží zdiskreditovat. Nejen v politice, ale i v médiích." Málokterá norma je tak čitelná jako antidiskriminační zákon. Zaručuje každému právo na rovné zacházení a ochranu proti diskriminaci. Protože zřetelně vymezuje, kdy bude přípustný rozdílný přístup, svobodu neomezuje, nýbrž rozšiřuje. Přesto mu jeho odpůrci nasadili psí hlavu – stačilo zpopularizovat lži. Že na všechny pozice budou automaticky vybírány ženy (Romové) bez ohledu na schopnosti a dovednosti. Že si nebudete moci vybrat, komu pronajmete byt. Tvorby negativního PR se s radostí účastnila některá média, jež rovné příležitosti vyhodnotila jako levicové, ergo zavrženíhodné.
"Jakmile se komentáře zmíní o ‚bolševických tendencích‘, jako by už nebylo třeba nic vysvětlovat. Co může být bolševičtějšího než takováhle argumentace?" nerozumí Linda Sokačová. "Jeden článek o antidiskriminační směrnici hovořil o jakési sexuální policii. Zajímavé je, že stál na genderové rovnosti, přitom kritizovaná směrnice vůbec rovnost žen a mužů neobsahuje. Týká se zdravotně postižených, věkové diskriminace, etnických menšin – ale ono je těžké dělat si legraci ze zdravotně postižených."
Předsudky i pro oběti
Stereotypu feministky coby jedubaby, která pomoc do kabátu oplácí trestním oznámením, se zuby nehty drží i úspěšné ženy: Ano, prorážela jsem skleněný strop, musela jsem pracovat víc než moji mužští kolegové a nepřipadá mi spravedlivé, že beru o pětinu nižší plat než oni... Ale nejsem žádná feministka!
Malá otázkaKde se v Češích – turistech a chalupářích – bere nedůvěra k ekologickým organizacím? |
Klišé, předsudky a stereotypy přijdou jako klacek pod nohy vždycky vhod. Jestliže bylo třeba ponížit ekologické hnutí nálepkou "ekologistů", u genderových nebo feministických organizací ani to není třeba. Svým ďábelským tažením za ženskou emancipaci se přece odkopaly samy.
"Lidé si pořád myslí, že genderové organizace chtějí, aby ženy byly úplně stejné jako muži. Jenže gender není o stejnosti, ale o různosti. Neliší se jen muži a ženy, ale i muži mezi sebou a ženy mezi sebou a rozdíly by neměly být důvodem diskriminace. Odpůrci rovných příležitostí nám třeba vytýkají, že jsme proti ženskosti. Ale já nevím, co je to ženskost a mužskost, těch můžou být miliony. Proč bych měla odsuzovat někoho, že neodpovídá mé představě?" ptá se vystudovaná socioložka Sokačová.
Jestliže společnost těžko stravuje téma, jež prosazujete, pak vás nestráví tuplem. "Ještě se zasmějete anonymům, jaká jste frustrovaná, ošklivá a hloupá. Ale když jsme zveřejnili analýzy, podle kterých je protiprávní, že registrovaní muži či ženy nemohou individuálně adoptovat dítě svého partnera, chodily opravdu drsné reakce. Že jestli toho nenecháme, někdo ty buzeranty začne střílet na ulicích," vzpomíná šéfka Gender Studies.
Pro diskriminované na základě pohlaví a věku (u nás podle Sokačové velký problém) provozují Gender Studies bezplatnou linku, organizace také pomohla při řešení sporů mimosoudní cestou. Odhodlat se soudit totiž pro oběť diskriminace dosud znamenalo vystavit se averzi okolí, protože "z toho chce něco vytěžit". A také hrát vabank: záleželo čistě na soudci, zda považoval diskriminaci za téma. Soudce Vojtěch Cepl mladší v roce 2004 soudil případ padesátileté ženy, jež byla odmítnuta jako uchazečka o práci na katastrálním úřadě kvůli věku, což zaměstnavatel napsal i do dokumentace pro úřad práce. Podle soudce věk směl být limitující faktor (srovnal práci na úřadě s prací baletky) a diskriminovaná žena nevysoudila ani odškodné, ani omluvu. Brzy poté spáchala sebevraždu.
Památkáři na třetí
"Proč lidi milují památky a nesnášejí památkáře? Protože památkáři jsou jednoduše ti, co zakazují a komplikují. To je do určité míry oprávněná stížnost, pokud vám zakáží plastová okna na novorenesanční fasádě – jenomže lidé už nevnímají, že plastová okna dům z 19. století znehodnotí. Bohužel, tohle památkáři neumějí vysvětlit," poukazuje na problém v komunikaci historik architektury Richard Biegel. Sedm let pracoval v Národním památkovém ústavu, desátým rokem jedná za nepolitické občanské sdružení Klub za starou Prahu – prošel tedy již dvěma ze tří rozdílných skupin tzv. památkářů. Třetím do hry je úředník z městského nebo krajského odboru památkové péče.
Památkář-úředník – na rozdíl od experta z NPÚ – vůbec nemusí být odborník a historie ho může zajímat stejně jako fotbal nebo ikebana. Neplatí to plošně, i na památkových odborech pracují fundovaní lidé, ale je jich jako šafránu. Většina jich nad kolegy z NPÚ vyniká jedinou věcí, razítkem.
Dvojkolejnost památkové péče, kdy NPÚ má pouze poradní hlas, ale rozhoduje úřední odbor, je dlouhodobě kritizovaná, paralyzující a (na rozdíl od Slovenska, kde zřídili jediný úřad už před lety) zřejmě nereformovatelná.
Jistý pokrok tu jeObčané si začínají uvědomovat, že neziskovky bývají dobří hlídací psi, a začínají je podporovat. |
Pro laika je ovšem památkář jako památkář, a když se odborná a výkonná složka památkové péče dostanou do medializovaného sporu, jsou paradoxně v nevýhodě odborníci. Argument "rozumíme tomu víc, ale rozhoduje někde jiný" na důvěryhodnosti nepřidá. Jako fackovací panák slouží zvlášť v Praze, kde se jako jediní pokoušejí regulovat živelný stavební vývoj a úpadek do ošklivosti. "Úplně ilustrativní je věta, že kdyby byli v historii památkáři, nevyroste svatý Mikuláš. Jenomže památková péče je reakce na moderní společnost.
Na to, že město může zmizet během deseti let. Že krajinu najednou protnou sítě železnic nebo dálnic. Naše doba je ještě zrychlenější, než bylo 19. století, a kontrolní mechanismy mít musí," varuje Biegel. Od ledna je členem přípravného týmu Národního památkového ústavu, který má zlepšit komunikaci s veřejností. "Odborná památková péče nesmí slevovat z odbornosti, ze svého odstupu a nadhledu ani z ochrany nadčasových hodnot, ale musí se naučit být srozumitelná. Hudbu si přehrajete podle nálady, na stěně může viset Modigliani vedle Picassa, ale jakmile zbouráte gotický portál, už ho nikdy nepostavíte. A památkář by měl umět vysvětlit, proč je určité místo kvalita ve stávající podobě a proč by mu další modifikace neprospěla."
Bez regulace do pekel
V Praze se totiž po sto letech opět probudila bestie. Jestliže na přelomu 19. a 20. století z "hygienických důvodů" brutálně zkosila Židovské a Staré Město, nynější průjem špatné, ryze komerční architektury si ani nehledá výmluvu. Ještě za první republiky lidé chápali město jako celek, ne jako shluk staveb. Praha měla více či méně platný regulační plán od 13. století. Regulace neznamenala samoúčelné zákazy, ale rozumný rozvoj města. Dnes? Soulad staveb s okolím mohou podle zákona posuzovat stavební úřady, které tak ale nečiní, pouze sbírají povinná vyjádření od jiných institucí. Žádný zákon neurčuje výškové limity staveb. To přímo sugeruje korupci. Kdyby byla ještě před stavbou známa maximální možná výška, investor přizpůsobí výši investice. Za stávajících podmínek se snaží přizpůsobit okolnosti.
"Odborní památkáři jsou jediní, kdo v celém procesu povolování stavby uplatní jiný než technicistní přístup. Jenomže zatímco můžou omílat do omrzení, že postavit patnáctipatrový barák vedle gotického kostela se vážně nehodí, přijde památkář-úředník s razítkem a prohlásí, že jedno nebo dvě patra navíc se snesou – a je za toho rozumného, který je ochoten ke kompromisu. Jenže tohle není kompromis, ale ústupek," upozorňuje Richard Biegel.
Právě semknutý útok na krásu by měl společenskou pozici památkáře upevnit. Že se tak neděje, hovoří o přetrvávající rezignaci na estetiku. Neschopnost odlišení krásného od ošklivého, stavby s přesahem od stroje na peníze také generuje populární předsudek, že památkář nemá rád současnou architekturu. Richard Biegel oponuje i vzhledem k tomu, že Klub Za starou Prahu udílí každoročně cenu za současnou architekturu v historickém prostředí: "Staré a nové proti sobě staví jen ten, kdo tomu nerozumí nebo to chce účelově zkreslit."
Průšvih aktivizuje
V první polovině června vylezli aktivisté Greenpeace na komín továrny v Prunéřově na protest proti její plánované rekonstrukci podle zastaralých technologií. Arnika se sice soustředí na jiná témata, ale podle ekologa Martina Skalského jsou i kontroverzní akce oprávněné: "Doba je rychlá, lidé málo čtou a symboly a zkratky jsou potřeba. Před několika lety jsme koordinovali celosvětový výzkum na kontaminaci potravin nebezpečnými látkami a v úvodu lidi převlečení za slepice kouleli obří vejce přes Karlův most. Fotky vyšly v novinách po celém světě."
Martin Skalský začínal v roce 1994 jako dobrovolník Dětí Země. Pamatuje si, jak do vznikajících neziskovek jezdili kolegové ze západních zemí a učili zelenáče stanovovat vize nebo dlouhodobě naplánovat kampaň. Jak zelená témata pronikala do společnosti, ustoupil megafon a demonstrace alternativním studiím a politické spolupráci. Kvalita životního prostředí se sice za posledních dvacet let výrazně zlepšila, i přesto má 29 procent území zhoršenou kvalitu ovzduší a nadlimitním koncentracím prachových částic je vystaveno 62 procent obyvatel. Na rozdíl od jiných evropských států jejich množství neklesá. Emise skleníkových plynů patří k nejvyšším v Evropě. Na vině je prudký rozvoj automobilismu a rostoucí spotřeba uhlí.
"Politická spolupráce se daří zejména na místní úrovni, a pokud malá obec bojuje s developerem nebo s krajem, oslovují nás jako rovnocenné partnery. Osobní zkušenost je zásadní. Naše projekty v Ostravě lidi včetně politiků skutečně zajímají, protože vnímají, že je město dusí a způsobuje jim nemoci," potvrzuje Skalský. Protestní dopis premiéru Fischerovi proti nové Politice územního rozvoje odeslaly právě neziskovky ve spolupráci se starosty obcí, kterých by se dotkly kontroverzní dopravní a energetické projekty, s nimiž počítá.
Že si Češi už nenechají postavit skládku za domem mlčky, dokládá aktuální úspěch Občanského sdružení pro Ďáblice, které donutilo své zastupitele vypsat referendum o rozšíření tamní skládky, největší v Česku. Původně měla být do pěti let rekultivována. Po rozšíření by naopak fungovala třikrát déle.
"Lidi aktivizuje průšvih. Když se letos v zimě začaly kácet aleje podél silnic, podepsalo se na petice třicet tisíc lidí. Výsledkem je novela zákona, která už silničářům plošné kácení stromořadí neumožňuje. To je strašně důležité také pro lidi, kteří se angažovali. Petic a kampaní je hodně, ale teprve zpětná vazba může být klíčový moment pro to, aby ještě někdy něco podpořili," všímá si ekolog.
Občané si začínají uvědomovat, že neziskovky bývají dobří hlídací psi, a začínají být ochotni podporovat je i finančně. Know-how oslovování drobných dárců dorazilo s mírným zpožděním ze západní Evropy, dobře ho (kromě Greenpeace) zvládlo Hnutí Duha nebo Člověk v tísni. Většinu z asi pětimilionového rozpočtu Arniky tvoří finance z norských fondů (na podporu ekologických a sociálních projektů je do Unie posílají Norsko, Lichtenštejnsko a Island.)
Daleko otevřenější atmosféru vnímají také Gender Studies. Střední školy je samy zvou na přednášky. Daří se práce s firmami, s nimiž vytvářejí programy pro slaďování pracovního a rodinného života – nedávno o konzultaci požádala firma, která organizaci před šesti lety do e-mailu napsala, ať se už nikdy, nikdy neopovažují ozvat. Zájemci chodí do jejich specializované knihovny, největší ve střední a východní Evropě. Soutěže o nejlepší firmu s rovnými příležitostmi se účastní desítky podniků. "Téma částečně prosadily neziskovky, ale do společnosti se dostalo i samospádem. Role mužů a žen se objektivně mění a lidé na to reagují. Výbušnějším tématem jsou teď spíš práva gayů a leseb," rekapituluje Linda Sokačová.
