Pane premiére, řídíte se radami zkušenějších státníků?
Jistě, výborné jsou třeba zásady Jacquesa Chiraka. Čert ví, jestli opravdu pocházejí od něj, ale to je jedno; žijí už samy o sobě. Bod první zní: kohokoli potkáš, pevně mu stiskni ruku a dívej se mu zpříma do očí.
Proč to je nezbytné?
Protože jste představován spoustě nových lidí a o některých víte, že jsou významní, ale o jiných to vědět nemusíte. Za ten pevný stisk a přímý pohled nic nedáte.
Už se stalo, že jste nepoznal nějakého premiéra, nebo dokonce prezidenta?
Nejistou chvíli jsem prožil na Filipínách, šlo o tamní prezidentku. Podle zvyklostí by mě za ní měl někdo dovést, jenomže tady to bylo naopak – přišla si mě osobně vyzvednout až na práh paláce. Drobná žena, která byla krásně, ale přitom nijak bombasticky oblečená. Znal jsem ji jen z fotky, a tak jsem si v prvních metrech nebyl jistý, jestli je to opravdu ona. Mimochodem, tahle velmi silná a zajímavá žena měla na svých šatech vlečku, kterou se mi povedlo
dvakrát přišlápnout.
Jak zní druhý Chirakův zákon?
Na záchod se chodí, když je příležitost, a ne až tehdy, když se musí... Což je velmi užitečná zásada, kterou se vyplatí respektovat. Bylo by protokolárně neúnosné, kdybyste odbíhal z politických jednání nebo ze slavnostních recepcí.
A třetí?
Veškerý čas mezi dvěma destinacemi využij v jakémkoli dopravním prostředku ke spánku... Což se mi bohužel nedaří v autě, ale dost dobře už to zvládám v letadle. A pořád trénuju.
S prášky na spaní?
To vůbec. Jestli já si vezmu jednou za půl roku prášek na bolení hlavy, tak je to moc.
Míváte před schůzkami se světovými státníky trému?
Když je člověk zodpovědný, tak trému mít musí, jak potvrdí každý dobrý kumštýř. Já byl od dětství zvyklý projevovat se veřejně, ale silná tréma mě pronásledovala dlouho. Dnes už vím, že ji nakonec překonáte, když se absolutně soustředíte. Když už stojíte tváří v tvář Merkelové, Sarkozymu nebo třeba Barrosovi, tak rychle opadne. Vidíte, že to jsou lidi jako vy; že mají stejné reakce. Ale troška trémy musí být vždycky.
VOLÁ BARACK OBAMA..."V takové chvíli se velmi rychle proberete. Manželka u toho byla a říkala: 'Člověče, já poprvý vidím, že seš přece jen trochu nervózní. Co si budeme říkat - Obama je Obama'," povídá o radarovém telefonátu z Bílého domu Jan Fischer. |
Jak jste se cítil, když vám tuhle zavolal Obama na mobil, že ruší radar?
To bylo těžší právě proto, že jsme si neviděli do očí... Já k tomu tehdy přistoupil trochu cynicky – už jsem měl pocit, že žádný telefonát nebude, tak jsem si šel lehnout, ale najednou volali z Washingtonu, že bude.
Takže jste byl rozespalý?
V takové chvíli se velmi rychle proberete. Manželka u toho telefonátu byla a říkala: "Člověče, já poprvý vidím, že seš přece jenom trochu nervózní." Co si budeme povídat – Obama je Obama... I tehdy nakonec nervozita opadla, ale bez osobního kontaktu to bylo náročnější.
Koncentrační halucinace
Které období svého života považujete za vyloženě šťastné?
Celé dětství a mládí, protože jsem měl neobyčejný vztah s rodiči. Třeba otec je pro mě pořád ještě někdo, kým bych chtěl charakterově být, ale nikdy se mi to nepovede.
Proč ne?
Neznám nikoho jiného takhle čistého, a přitom neskutečně skromného; na to já nemám.
Jaká scénka z dětství se vám hned vybaví?
První asociace? Jeden z mých nejoblíbenějších autorů je Karel Poláček, od kterého jsem přečetl snad všechno, a táta mi jako malému předčítal po večerech místo pohádek Bylo nás pět. Úžasný. Říká se, že to nejlíp četl František Filipovský, kterého si vážím, ale nemůžu si pomoct – líp to četl táta.
Vyprávěl vám často o koncentráku?
Minimálně. Tohle je vlastnost lidí, kteří tím prošli – mluví o tom neradi, jsou to jen takové záblesky. Třeba babička, která neměla příliš silné zdraví a povedlo se jí zůstat v Terezíně, ta o tom nemluvila vůbec. Až před smrtí, kdy měla těžkého alzheimera, začala ty věci halucinovat. Byl jsem toho svědkem jako jedenáctiletý kluk – šňůru svých mrtvých příbuzných si najednou projektovala do nás, kteří jsme žili.
Kdo z vašich příbuzných nepřežil?
Ze širší rodiny to byla spousta lidí, ale zmíním třeba tátovu sestru Mařenku, která si za války vzala židovského lékaře. Ona skončila
v Auschwitzu, on neznámo kde při pochodu smrti. Byla to krásná ženská, moje dcera z prvního manželství je jí až fatálně podobná. Akorát je teď strašně hubená, to ta Mařenka nebyla...
Sám jste se narodil po válce. Je možné, že vás rodinná historie ovlivňuje?
Podvědomě určitě, i když se tím zabývám až teď, v hrubě pokročilém věku. Pořádají se celé konference o takzvaném postholokaustovém
syndromu, něco v nás zůstalo. Neseme to v sobě a neumíme přesně říct, co to je.
"Na projevy extremismu jsem citlivější než většina ostatních – ta citlivost je součástí kódu, který má počátek v komínech Auschwitzu."
Sráží vás to, nebo posiluje?
To i to. Někdy posiluje, jindy jsme zranitelnější. Taky mě to nesmírně vyhraňuje a dává zřetelný postoj. Mám to v sobě zakódované.
Ten syndrom vás radikalizuje?
Na projevy extremismu jsem citlivější než většina ostatních – ta citlivost je součástí kódu, který má počátek v komínech Auschwitzu.
Pokud vím, tak jste byl k židovství dlouho spíš chladný.
Spíš se u mě dlouho nevytvořilo vědomí židovské přináležitosti, až se jednou musel objevit sedmiletý syn Honza, který se začal zajímat
o osud svého dědy, kterého v životě neviděl, protože táta zemřel v pětasedmdesátém roce. Honzu ten příběh strhl a pak to šlo rychle. Navrhli jsme mu, jestli nechce chodit do židovské školy, on byl nadšený, začal mi říkat, táto, taky by ses o to měl zajímat trošku víc... Já s ním začal chodit do synagogy a podobně a pak se objevil
ten úžasně silný pocit, že někam patřím.
Překvapuje mě, jak upřímně se k židovství hlásíte, aniž vás do toho tlačím...
Věřte mi, že se s tím nechci ozvláštňovat – jenom to nemám důvod tajit, protože pro mě tahle přináležitost opravdu znamená ukotvení v životě, nalezení smyslu... Navíc i kdybych o tom tisíckrát nemluvil, tak mě to beztak doběhne. Nemá smysl zatloukat, protože nějací syčáci vám žlutou hvězdu stejně vždycky přišijou.
Jak to myslíte?
Pátého dubna večer se rozhodlo, že bude z Fischera šéf nové vlády, a náš Honzík udělal strašnou chybu – otevřel si komentáře pod články na internetu. Tehdy jsem myslel, že se zhroutí. Byla to antisemitská žumpa.
Co cítíte, když jste v Osvětimi?
Já tam nebyl, Osvětim se mi vždycky nějak vyhnula. A trošku se bojím. Každý sugestivní film z toho prostředí na mě dolehne, moc ho
prožívám – i to je možná ten syndrom.
Chápu správně, že jste iniciátorem současné ofenzivy vůči neonacistům?
Nejen já. Celá vláda dospěla k názoru, že u nás začal pravicový extremismus vyrůstat do podoby, která je netolerovatelná.
Žijete s vědomím, že vás může někdo z extremistů fyzicky napadnout?
Nepodceňuju to - můj syn v létě nedostal ochranku nadarmo. Bodyguardi jsou výborní chlapi, ale stejně to není nic veselého, když má dvacetiletý kluk takové komplikace.
To jo, hůř si teď najde holku.
Našel si ji i za těchhle okolností, což je zajímavé. Mně by se to v jeho věku asi nepovedlo... Ale stejně ho ta situace netěší. Není to dobrý
pocit, že mu hrozí nebezpečí jenom proto, že se v civilizované zemi vědomě přihlásil k nějakému myšlenkovému nebo náboženskému
proudu.
A nebyl to důvod pro to, abyste se rychle vrátil do Českého statistického úřadu?
I to mě napadlo, protože mám silný vztah k rodině, beru ji jako nezákladnější věc – když ji ztratíme, tak se můžeme jít klouzat. Což říkám i přesto, že jsem se jednou rozvedl. Vztahy nejsou jednoduché, není to čítanka, vždycky se dostanete do krizí, ale tím spíš si uvědomíte, jaká hodnota to je... Takže jsem si pokládal otázku: Mám to zapotřebí? A vlastně pořád se na to ptám – nekomplikuju až příliš život tomu klukovi? Premiérování má i tyhle rozměry.
ŘÍKÁ SE O NĚM......že je nudný. Posuďte sami, až dočtete rozhovor, který vznikal poněkud komplikovaně. Máte přesně půl hodiny na rozhovor i focení," oznámil nekompromisně vládní mluvčí. Když viděl Jan Fischer naše zděšení, dalších dvacet minut přidal a ještě mě pozval na krátké pokračování o dva dny později. Trvalo patnáct minut a přesto stálo za to; já jsem se nenudil. Tomáš Poláček, Magazín MF DNES |
Dostal jste se někdy do konfliktu s extremisty přímo na ulici?
To ne, a hlavně si vůbec nemyslím, že by byla naše společnost promořená antisemitismem nebo kontaminovaná nacismem – to není, klepu na dřevo. Drtivá většina lidí je vůči tomu úplně imunní, jenom bych ještě uvítal, kdyby byla méně letargická. Nedávno jsem slyšel o případu z Německa, kde jakýsi politik řekl o soudci s nacistickou minulostí, že to vlastně nebyl špatnej chlap. Relativizoval jeho minulost a druhý den se sešlo čtyřicet tisíc lidí, aby proti tomu výroku protestovali. Jsem rád, že takhle vypadá dnešní Německo – my jsme trochu lhostejnější. Ale možná jsem jen příliš citlivý...
Co si vlastně o neonacistech myslíte? Nenávidíte je? Je vám jich líto?
Jak kdy. Je to mix pocitů; něco, s čím se neumím srovnat, co pořád nedovedu pochopit. Neumím si vysvětlit, jak může někdo vyznávat takovou patologicky nenávistnou ideologii.
Rakovina a srpen 1968
Kdy v životě jste byl nešťastný?
Neštěstí většinou souvisí s odchodem lidí, se kterými jste propojený. Třeba táta – zemřel, když mi bylo čtyřiadvacet, byl jsem tehdy na
vojně a nesl to těžko. Zemřel po druhém infarktu a měl těžkou smrt, kterou si nezasloužil, to mě poznamenalo... Ale krutá byla i chvíle, kdy manželce diagnostikovali rakovinu ledviny; tehdy mi táhlo hlavou úplně všechno.
Vaše žena se uzdravila, ale zároveň uvázla v několikaletých depresích. Co to znamenalo pro vás?
Ona sama tím byla zaskočena, protože jinak je nesmírně silná osobnost, tahoun, který umí dobře rozhodovat, má instinkt. Najednou ji přepadl ohromný strach, že přijde recidiva, válcovalo ji to, deprese se umocňovala. Byla to doba obav, ale zase se v těch několika letech ukázalo, že naše rodina funguje dobře.
Byl jste někdy nešťastný taky ze společenských událostí?
Ano. Bude to znít zvláštně, ale naše rodina velmi těžce prožívala srpen roku osmašedesát.
Zní to zvláštně. Víme, že jste byl osm posledních let před revolucí ve straně.
Těžko se vyrovnávám s tím, že jsem nabídku ke členství přijal. Prvně mě oslovili, když jsem skončil studia, a to jsem ještě odmítl, i když jsem tolik stál o to, abych učil, protože se cítím být rodilým kantorem. Pak jsem odmítl ještě několikrát, ale nakonec jsem odmítnout nedokázal, což mě mrzí. Od té doby si výhodné nabídky hodně rozmýšlím... Rád přijmu kritiku od lidí, kteří proti režimu aktivně vystupovali a měli potíže – mám mezi nimi řadu dobrých přátel,
nic mi nevyčítají, já si jich vážím...
Ale?
Ale těžko snáším kritiku do těch, kteří roku 1989 klepali na dveře stranických sekretariátů a dožadovali se vstupu, pak se to nestihlo a oni z toho dělají ctnost, ačkoli se pilně tužili v řadě společenských organizací nevábného typu, jakou byl třeba SČSP... A nezlobte se, čas vypršel – musíme končit.
To ne, potřebuju ještě dvacet minut, vždyť jsem se nestačil na nic zeptat!
Mám plný diář... Ale přijďte pozítří na kávu, celkem mě to zaujalo. Jsem rád, že se někdo výjimečně neptá na Paroubka s Topolánkem.
O dva dny později
Tak jsem tu zas...
... a já vás hned přeruším. Cestou do práce jsem přemýšlel nad naším rozhovorem a došlo mi, že jsem minule na něco zapomněl. Vy jste mi položil otázku, kdy jsem byl šťastný. Tomuhle termínu já se vyhýbám, ale prožil jsem ještě další chvíle opravdové spokojenosti – když se mi narodily tři moje děti. A pak mi vždycky udělalo radost, když se jim něco povedlo, když třeba Honzík skvěle odmaturoval, nebo když se stal Jakub v devětadvaceti letech proděkanem a ve třiceti docentem.
To je všechno?
Všechno.
JAN FISCHER V PĚTI ČÍSLECH58: Tolik je mu let. Narodil se v Praze, oba rodiče byli statistici. 19: Devatenáct sezon už ví, jak vypadají jednání vlády. Za ČSÚ docházel už na tu federální, Čalfovu. 2003: Stal se šéfem Českého statistického úřadu. 3: Má tři vlastní děti, nejmladšího Honzu se svou druhou ženou Danou. 7: Před sedmi měsíci se stal premiérem "překlenovací vlády složené z nestranických odborníků". |
Dobře. Dnes jsem přijel taxíkem, pan řidič vás pozdravuje. Prý jste jediný sympatický politik, hlavně proto, že jste neodešel dělat za veliké peníze eurokomisaře.
I kvůli takovým lidem jsem tu nabídku odmítl. Byl jsem tenkrát v hotelu na horách a bavil se tam o ní se spoustou normálních hostů. Říkali, že by bylo škoda odejít, že by je to zklamalo. Docházelo mi, že kdybych šel do Bruselu, tak musím podat demisi, vláda by se změnila, a to by otřáslo už tak otřesenou důvěrou v politiku...
Zase byste bral přes půl milionu měsíčně.
Jsem člověk z masa a kostí, takže jsem uvažoval i o tomhle. Zároveň to byla možnost zajímavé práce, na kterou, řekl bych, mám, ale myslím, že jsem se rozhodl dobře. Kdyby ta nabídka přišla po volbách, bavili bychom se jinak, ale ona přišla před volbami.
Já myslel, že se po volbách rozhodně hodláte vrátit do čela statistického úřadu...
Z toho jsem zatím ani neodešel, jsem jakoby na dovolené. A je dost možné, že se tam vrátím. Ale zároveň vím, že v čele vlády získávám
obrovské zkušenosti, které bych mohl uplatnit v dalších odborných institucích, třeba i zahraničních. Kdybych dostal výbornou nabídku, tak si dovedu představit, že bych ji přijal... Pořád ale vylučuju, že bych po volbách pokračoval v nějaké politické funkci.
A přitom vám národ rekordně důvěřuje. Co si o tom myslíte?
Popularita je vrtkavá, takže to nepřeceňuju, ale současně si toho vážím – neberte to jako frázi. A taky se té popularitě divím, protože
tahle vláda není populistická.
Možná nejste kdovíjak populární, to jenom vaši předchůdci byli nepopulární.
Nevím, je to možné. Lidi si zřejmě potřebovali odpočinout od politické
praxe, která tu léta letoucí fungovala, a tímhle prostřednictvím
ji vystavují vysvědčení.
Od čeho si lidi potřebují odpočinout?
Od celé té politické kultury, která zahrnuje plnění volebních slibů, schopnost vyhýbat se skandálům, podléhání či nepodléhání všelijakým lobbistickým tlakům... Naše vláda si přinejmenším zakládá na tom, že dohoda je prostě dohoda, slib je slib, a sliby že se mají plnit.
Kdo vlastně premiéry chválí?
Jsem rád, když mě pochválí třeba ten taxikář. Jinak žádného šéfa nemám, už strašně dlouho ne. Možná to byla dobrá výbava pro tuhle funkci – umím na sebe vzít odpovědnost.
A kdo českým premiérům nadává?
Kdokoli ze dvou set poslanců, ale na to si člověk zvykne. Mimochodem, Sněmovna je fascinující fenomén. Tamní dekor, průběh těch diskusí, to působí opravdu zvláštně. Někdy se to zdá být až iracionální, někdy to asi iracionální je, ale na druhou stranu – není to specialita pražské Sněmovní ulice. Tohle je podobné ve všech parlamentech, i ve velmi vyspělých demokraciích... A přesto je Sněmovna prostředí, na které si pořád zvykám. Ne úplně lehce.
Myslíte, že si vaše vláda zaslouží za něco vynadat?
Ty podstatné věci, myslím, vyšly. Jen nemám dobrý pocit z naší malé schopnosti čerpat evropské peníze, a taky máme daleko k tomu, aby
se státní správa chovala efektivně. Budiž to výzvou do nadcházejícího půlroku.
