Roman Týc to ani nepotvrzuje, ani nevyvrací, údajně z obav před policejních stíháním, s nímž už má své zkušenosti. Nicméně galerie s „popelečným“ motivem hraje marketingovou hru snaživě, tváříc se přitom názorově korektně a občansky uvědoměle. Avšak jazyk a styl jejího „stanoviska“, které si lze v galerii přečíst, prozrazují na Dvorac Sec Contemporary koňskou dávku svatouškovství. „Obrazy, které jsou k vidění v naší galerii, byly vytvořeny dle informací autora právě z těchto přebytků. Velmi jsme zvažovali, zda je vhodné prezentovat tento projekt v galerii Dvorac Sec Contemporary. Nakonec jsme se rozhodli, že rozhodně ano! Roman Týc se v posledních dnech přiblížil smrti jako málokdo z nás. To, co udělal, je poctivá a bolestná umělecká zpověď o době, ve které žijeme,“ píše galerie ve stanovisku.
(Pro informaci: Přebytky jsou, jak se v textu dozvídáme, „lidský popel, jenž se nevejde již do uren a končí mnohdy bez jakékoliv piety na skládkách“. Ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julius Mlčoch vzápětí vyvrátil, že by popel na skládkách končil. „Zákon jednoznačně říká, co se děje se zpopelněnými ostatky. Není možné, aby se to vyhodilo někde na skládku,“ sdělil Mlčoch agentuře ČTK. K tomu účelu dle Mlčocha slouží společné hroby a v nich končí, říká Ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy, nejen popel těch lidí, jejichž ostatky si nikdo nevyzvedl, nýbrž také urny ze zrušených hrobů a kolumbárií.)
Z výstavy Romana Týce Vykradač hrobů v pražské Galerii Dvorac Sec Contempoprary
Copak dramatického se Týcovi „v posledních dnech“ přihodilo, že se – připomeňme slova galerijního stanoviska - „přiblížil smrti jako málokdo z nás“? Měl vážnou nehodu? Těžkou zdravotní příhodu? Ocitl se kdesi ve válce? Nejspíš - a doufejme – nic z toho; to jen galerie heroizuje umělecký produkt a tlačí na pilu významové závažnosti. Stačí si ostatně poslechnout klopotné věty manažera galerie Edmunda Čučky, jimiž se v Českém rozhlase snažil odpovědět na tuto otázku: „Podle galerie bychom měli výstavu vnímat jako bolestnou uměleckou zpověď o době, ve které žijeme. Můžete to nějak doplnit? Jak by podle vás měli návštěvníci tu instalaci nějak vnitřně zpracovat?“ Čučka pravil: „Tady to je velmi jakoby na tohle velmi složitá jakoby odpověď, protože je to spíš jakoby pozvánka, míněno jakoby pozvánka, aby diváci nebo posluchači se přišli podívat do naší galerie a viděli ty umělecká díla, která tady máme jakoby vystavena. Ale je to hlavně míněno tak, že v současný době je hodně fokusováno na mladou společnost a staří lidé a starší lidé zůstávají na pokraji společnosti. Samozřejmě je to spojeno i s reklamou, všechno je o mladejch lidech, teenageři a výtvarník vzhledem k tomu, že se ve svých 6 letech setkal se smrtí svý vlastní matky, tak se s tou, s její smrtí vyrovnával celou dobu až do tady tý výstavy. To znamená, že ta výstava je jeho osobní výpovědí a jeho zpovědí.“
Z výstavy Romana Týce Vykradač hrobů v pražské Galerii Dvorac Sec Contempoprary
Tomu tedy říkám manažerský projev! Co takhle kdyby pan Čučka pořádně „zafokusoval“ na své vlastní formulace, a to nejlépe tak, že by dávaly smysl? Před několika dny jsem ve svém Zápisníku v MF DNES kritizoval – podle mě strašlivou – slovensko-českou mluvu miliardáře Andreje Babiše, který se nyní zviditelnil prohlášeními o zkorumpovanosti českého prostředí. Někteří redakční kolegové mi vytýkali, že s výtkami na adresu Babišova pajazyku (jeho mix mi připomíná normalizační „československou“ mluvu prominentů Gustáva Husáka nebo Vasila Bilaka) přehnal, že za svůj projev až tak nemůže. Ale jazyk a styl našeho projevu přece významně vypovídají o našem myšlení, tento vztah dávno a zevrubně popsali různí myslitelé, například filozof Ludwig Wittgenstein.
Sama Týcova expozice v Dvorac Sec Contemporary je obdobně přibližná a nedokončená jako slova manažera Čučky. Vystavené obrazy jsou zručnými i vkusnými podobiznami tváří, o nichž však nevíme vůbec nic. Předlohy, totiž podobenky z uren, Týc spatřil a zaznamenal – alespoň tak to vypráví - při procházce na hřbitově. Portréty mají černý podklad a rysy tváře vznikly nanesením šedavé látky, zřejmě tedy lidského popela. Většinu portrétů výtvarník adjustoval do hlubokého rámu, který mu zároveň umožnil vsypání několika centimetrů oné šedavé látky pod malbu, čímž vznikl třírozměrný obraz-objekt. Ale bez toho, že bychom znali konkrétní jména a osudy portrétovaných lidí, jde jen o gesto, u něhož nakonec nutně převáží to, jak a z čeho je dílo vyhotoveno, nikoliv proč. Úplně jiným - nesporně pracnějším, protože by vyžadoval určitou míru investigace - příběhem by byl soubor, jenž by vznikl tak, že Roman Týc by vytvořil portréty jmenovitých lidí, a to přímo z jejich vlastního popela, o který by nikdo nestál. Pak by ty portréty konkrétních občanů z jejich pozůstatků, a s připojenými několikařádkovými esencemi jejich života, byly možná vůbec jediným svědectvím o existenci oněch lidí.
Z výstavy Romana Týce Vykradač hrobů v pražské Galerii Dvorac Sec Contempoprary
Celou tuhle „kauzu“ také provází jev symptomatický pro českou výtvarnou a výtvarně-mediální scénu, totiž sváry a šťouchance na galerijním provozu zainteresovaných partiček. Jedna taková přetlačovaná se v souvislosti s Vykradačem hrobů odehrála na stránkách Lidových novin. 27. září LN publikovaly rozhovor výtvarné kritičky, publicistky (a občasné aktivistické výtvarné činitelky) Lenky Lindaurové s Romanem Týcem. Lindaurová se mimo jiné zeptala: "Výtvarná komunita se s vámi neshodne v postoji k instituci Národní galerie a k Dvorak Sec Contemporary (DSC). Proč?“ Roman Týc odpověděl: „Je těžké odpovídat a předem vědět, že odpověď vyzní jako obhajoba. Zúžit kritiku Národní galerie na Milana Knížáka je stejně hloupé jako hodnotit Českou republiku podle Václava Klause. Jako skupina jsme využili 1. cenu NG 333 pro umoření problémů vzniklých projektem Mediální realita. Jinak pro nás neměla hlubší význam. Galerie DSC je pravým opakem Národní galerie. Je to galerie fungující ze soukromých zdrojů. Ale i tato galerie je trnem v oku některým teoretikům. Přitom se jí podařila neobvyklá věc. Zastupuje tři nesmiřitelné souputníky: Jiřího Davida, Milana Knížáka a Davida Černého. Když se podíváte na to, kdo galerii nejhlasitěji kritizuje, jsou to zástupci jiných soukromých galerií. Mezi největší kritiky patří Tomáš Pospiszyl, jenž zastupuje galerii Tranzitdisplay, která by se bez státní podpory v řádech milionů ani neuprdla. Člověk by se měl střízlivě podívat na to, proč ten který kritik tolik křičí. Jde o boj o pozornost, potažmo o kus koláče na trhu s uměním.“
Z výstavy Romana Týce Vykradač hrobů v pražské Galerii Dvorac Sec Contempoprary
Záhy, 30. září, výtvarný redaktor Lidových novin Tomáš Pospiszyl v Lidových novinách publikoval ironický sloupek Jak se vrtí psem v popelu, v němž výstavě v Dvorak Sec Contemporary a reflexi Vykradače hrobů vytkl, že nucení k zamyšlení, na něž galerie ve svém „stanovisku“ apeluje „se zatím zarazilo na diskusích o materiálu, a nikoliv oné podstatě“ a že běží o „umění, ve kterém nutkání udělat něco, co se nedělá, převyšuje důvody, proč se tak činí“. Odmyslíme-li ony personální souvislosti, které nad Pospiszylovým sloupkem nemohou nevyvstat, má tento kurátor, kunsthistorik a redaktor LN v zásadě pravdu.
Otázkou ovšem je, co by muselo stát, aby na základě jedné galerijní expozice nějaká vážná diskuse vůbec vznikla. Jedna věc jsou fakta o rostoucím nezájmu Čechů o své zemřelé (stoupá počet občanů, kteří nechtějí pohřební obřad, stoupá počet nevyzvednutých uren, stoupá počet neplatičů nájemného za hroby, vysoce nadprůměrný je počet pohřbů žehem). A druhá věc je dnešní česká reálná schopnost uměleckého díla tnout do živého a probudit k životu debatu. Apelativní slova ve „stanovisku“ Dvorak Sec Contemporary (např. „Výstava Romana Týce upozorňuje mimo jiné i na to, jak velmi nedůstojně a neeticky se nakládá s lidskými ostatky? Změníme se? Změníme to?“) jsou co do své reálné síly pouhým stylistickým cvičením. Jednak vinou celkového apatického stavu české společnosti, jednak – a především - vinou nedotaženého souboru Romana Týce. Hlavním účelem galerijních slov je tu být viděn a slyšen ve veřejném prostoru, čímž stoupne tržní kredit a potenciál firmy. Všechny ty závažné významy a dosahy nejsou ve Vykradači hrobů implicitně přítomny, nýbrž je tam injektovali PR pracovníci Dvorac Sec Conmtemporary.
Z výstavy Romana Týce Vykradač hrobů v pražské Galerii Dvorac Sec Contempoprary
Poznámka: Text je podstatně rozšířenou a aktualizovanou verzí Zápisníku Josefa Chuchmy, který autor publikoval v MF DNES 1. října 2011 pod názvem Informační popel pro lid český
