I když to Angličané nikdy nepřiznají, strašně rádi se předvádějí v plynulém a zdánlivě snadném zvládání pompézních oslav a soutěží. Zajistit, aby letní olympijské hry běžely hladce, bude tudíž otázkou národní cti a slávy. Nechat po tu dobu doma co největší počet zaměstnanců, se nabízí coby nejlevnější způsob, jak zabezpečit, aby vláda vůbec mohla fungovat a olympiáda se zvládla. Soused Alex pracuje ve vládním krizovém štábu a svůj zkušený palec na pulsu White Hall uplatňuje často právě u počítače doma.
zažehnutí ohně pro olympijské hry v Londýně
Dvě kategorie
Vládní zaměstnanci se v Anglii upisují, většinou již v mladém věku, k monotónní, nezáživné práci, která jim s postupujícím časem přináší čím dál víc výhod. Roste plat, počet volných dní, nároky na odstupné a hlavně – důchod. O důchodech státních zaměstnanců si zbytek anglické populace může nechat zdát.
Toto pnutí mezi nádeníky státního a privátního sektoru se objevuje tím spíš, když se vláda pochlapí a pokusí se velkorysé důchody státních zaměstnanců opatrně přiblížit neutěšené fiskální realitě. Přesto, že tak činí nesměle a jemně, následují stávky. Stávky, které znepříjemňují život hlavně lidem v privátním sektoru, z jejichž daní se štědré důchody vyplácejí. Takže místo, aby se většina lidí radovala, že úředníci letos v létě nebudou zabírat místo v metru, podezírají je, že si doma budou válet šunky na účet ostatních.
Londýn se připravuje. V rámci šampionátu britských univerzit testuje jedna z běžkyň dráhu na olympijském stadionu v Londýně.
Dinosauři a nové pořádky
Nicméně mezi všemi těmi útoky a diskusemi na téma pracovat doma, anebo v kanceláři, lze vystopovat zajímavý trend. Simone a Nigel pracují pro konzervativní právní firmu, která se specializuje na lodní pojištění. Mají tři děti a každý den do zaměstnání dojíždějí z vesnice v Kentu do Londýna. Dvě hodiny tam, dvě hodiny zpátky. Ačkoliv dobu ve vlaku využívají efektivně na počítači, ztráta času a energie je to obrovská. „Roky jsme se snažili, aby alespoň jeden z nás a aspoň jeden den v týdnu mohl pracovat doma,“ stěžuje si Nigel. „Vidím u svých přátel pracujících pro nová odvětví, že jejich zaměstnavatelé jim v tomhle vycházejí vstříc. Spočítali si, že se jim to vyplatí. Ale u etablovaných firem, jako je ta naše, je to v podstatě neprůstřelné.“
Několik šéfů, zřejmě nikoliv nepodobných tomu Nigelově, se rozohňovalo v hlavních pořadech BBC. „Když chcete vést člověka, řídit ho, musíte vedle něj stát!“ Určitě. Ale pět dní v týdnu? Dotyčnému přeskakoval hlas, ale daleko zajímavější byl kontrast mezi ním a majitelem firmy, která vychází zaměstnancům vstříc: působil jako dinosaurus zabloudivší do studia z dávno minulého věku.
Stavba kabinkové lanové dráhy přes Temži, která by měla zahájit provoz v létě na začátek olympijských her. Stavba lanovky začala v srpnu 2011.
Za posledních deset let v Anglii proběhla zaměstnanecká revoluce. A krize ji fantastickým způsobem urychlila, protože tím, že nechá zaměstnance pracovat doma nebo v kavárně, firma ušetří. A taky je to jeden z důvodů, proč Angličané od začátku krize méně jezdí autem.
V roce 2000 jsem mohla jít ke škole v pyžamu a většina matek ho pod baloňákem určitě měla. Teď si dáváme práci i s make-upem, protože hřiště jsou plná mladistvě vyhlížejících tatínků. A nejsou mezi nimi jenom vysoce postavení úředníci krizového štábu. Znám hřiště, na kterém potkáte premiéra Velké Británie.
