(autor: archiv HZS Praha)
Praha druhé poloviny dvacátých let minulého století zažívala nebývalý stavební rozvoj. Velká poptávka po novostavbách vedla k růstu cen materiálu, pozemků i nedostatku kvalifikovaných pracovníků.
Snaha stavebníků stavět rychle a levně pak k přetěžování dělníků, nedodržování technologických postupů a využívání podřadnějších materiálů. Důsledkem byla série stavebních neštěstí, která připravila o životy desítky dělníků. To z 9. října 1928 se zapsalo do dějin jako největší stavební katastrofa novodobé české historie.
Na rohu ulic Na Poříčí a Biskupská stával dvoupatrový klasicistní dům, který byl v 19. století stržen. Na volné parcele zadal velkoobchodník Josef Jakesch stavbu obchodního domu, kterou svěřil firmě stavitelů Tomáše Pražáka a Pavla Moravce. Na svoji dobu velkorysá budova s rozsáhlým podzemím vyrostla v rekordně krátkém čase.
Stavba byla prováděna ve své nosné části jako železobetonová s rámovou konstrukcí, kterou vyplňovalo cihlové zdivo. Měla pět pater a dva suterény a sahala do zhruba osmimetrové hloubky pod úroveň ulice. V době katastrofy byly cihlové výplně zdí již dokončeny a pracovalo se na rovné betonové střeše a v interiéru.
Oficiální příčinou neštěstí bylo přetížení rohových pilířů podporujících arkýřový nosník. Neoficiálně však všichni mluvili o tom, že pravou příčinou bylo použití méně kvalitního cementu. Ten údajně stavbaři použili v nižších patrech a po dostavbě budovy to zdi, respektive pilíře nevydržely. Nejprve se zřítilo první patro a následně se sesypal celý dům.
V době katastrofy na stavbě pracovalo 87 dělníků, mnoho lidí bylo také na ulici. V troskách domu zahynulo 46 lidí a 23 jich bylo těžce zraněno (podle některých pramenů bylo až 60 mrtvých a 30 těžce zraněných).
Neštěstí nezasáhlo pouze zaměstnance stavby, ale i náhodné kolemjdoucí. Po zřícení budovy pokračovaly odklízecí práce a hledání zraněných a mrtvých ještě další dva dny. Trosky budovy totiž sahaly do výše prvního patra.
Katastrofa vyvolala zděšení a protesty veřejnosti, projednávala se i v parlamentu, kde se stala především zbraní levicových poslanců v jejich boji proti vládě i kapitalismu.
Stavebníky odsoudila většina novin, psalo se však i o neodpovědnosti dělníků. Především levicový tisk se zaplnil články o kapitalistických hyenách, vinu dával nenasytnosti investorů, bankám i vládě a státním orgánům, které měly zajistit kvalitní dozor.
Spisovatel Karel Čapek nazval budovu "krvavou ostudou našeho stavebnictví". V 70. letech se režisér Jiří Svoboda katastrofou inspiroval pro svůj film Dům Na Poříčí.
Na pohřeb obětí, který se konal 16. října v Praze, přišlo na 100 tisíc lidí. Dělníci v továrnách přerušili na deset minut práci a na stavbách se ten den nepracovalo vůbec.
Jelikož většina dělníků pocházela z venkova, byly jejich ostatky převezeny a pohřbeny v domovských obcích. Například z okolí jihočeské Kaplice pocházelo 17 obětí, z toho 11 z obce Besednice, kde se pohřeb konal 18. října.
Podle dostupných informací nebyl viník neštěstí nikdy přesně určen, byť byla k vyšetření ustavena zvláštní komise a samozřejmě je vyšetřovala i policie. Údajně byl na čas zatčen jeden ze stavebních asistentů. Stavitelé Pražák a Moravec postavili na stejném místě o dva roky později hotel Centrum.
Tato katastrofa nebyla v Praze té doby ojedinělá. V roce 1927 spadl ve Vodičkově ulici roh domu, v roce 1928 se zřítila novostavba v Rytířské ulici, kde zahynulo několik lidí, či novostavba čtyřpatrového domu v Libni.
