Sedm let za vraždu generála. Soud se spletl. Co má s vraždou společného, že vrah je dnes už starý pán? Máme si myslet, že platí úměra: čím déle se čeká na odsouzení, tím menší je vina? Čas jistě zhojuje jizvy, ale mění i ten čin? Udělá plynoucí čas, padesát let, sto let, z komunistických zločinců beránky?
Zvažte si: prokurátor a vyšetřující soudce, justiční vražda, celkem sedm let vězení. Bereme toto jako spravedlnost? Soud se spletl dvojnásob. Vaš není zralý pro nízký trest, který degraduje jeho hnusné činy, nýbrž pro milost hlavy státu. Humanitní důvody a ohledy zde jsou (vysoký věk, nemoc, dávnost činu). Prezidentovu milost zdůvodňují, zdůvodnit nápadně nízký rozsudek však nemohou.
V rozsudku je opět skrytě obsažen nehmatatelný a všeobecně sdílený pocit této doby: dejte nám už pokoj s těmi starými časy. Vraždy, vraždy, však je to dávno! Poslanec Grebeníček dokonce řekne: žádné vraždy, třídní boj! A zas to bude! Pan vrah Vaš trest nenastoupí tak jako tak. Dejte mu proto milost, pane prezidente, a pobídněte orgány, ať chystají další soudy.
Po nich mohou přijít další milosti těm starým pachatelům. Je to samoúčelné soudničení? Nikoliv. Smysl pro spravedlnost měl by se obnovovat. I napříč érou komunismu, od dávných časů až sem, k nám, do dneška. Oceňme, prosím, očistnou velkorysost této svobodné úvahy: Dostal jste, pane vrahu, dobrých dvacet let a milost k tomu.
