Dovolte mi, abych se představil: jmenuji se Jiří Lobkowicz, psát by se mělo vlastně Jiří z Lobkowicz. Naše rodina pochází z vesnice Lobkovice, jen pár kilometru od Mělníka. Můj otec Otakar byl zarytý Čech, jak se slušelo na jednu z nejstarších českých rodin.
Otec si ve Švýcarsku nikdy nezvykl. Doufal, že se vrátí, a bál se, zda se toho dočká. Každý den se v duchu vydával na procházku Prahou. Jednou šel po nábřeží kolem Národního divadla a dál po Karlově mostě na Kampu, podruhé Pařížskou ulicí přes Staroměstské náměstí na Můstek. Když v listopadu 1989 začala sametová revoluce, dlouho jsme s mou ženou Bettinou neváhali. S otcem jsem se prošel Prahou, kterou miloval, poprvé doopravdy.
Otec mi v tu chvíli řekl něco, na co nemohu zapomenout. Stáli jsme na Karlově mostě. Otočil se ke mně: "Kde jsou moji Češi? Já je nepoznávám..." Otázku si kladu s ním, když se dívám na Mělníku, na soutoku řeky Labe a Vltavy s vyhlídkou na Říp, na mělnické vinice. Jaké Čechy měl můj otec na mysli? Když jsem v roce 1997 vedl polemiku s Václavem Klausem o ekonomické budoucnosti země, řekl mi pohrdavě, že to jsou "hraběcí rady".
Podrobil jsem kritice způsob ekonomické transformace. Důležitější je však připomenout, že Klausův triumfalismus 90. let vytvořil iluzi, že vše je dovoleno, že všichni musí hned dostat to, co chtějí. Bez ohledu na to, zda je to etické, zda si to zasloužili.
Normou se v Čechách stala chamtivost a okamžité uspokojování potřeb. Morální vakuum, po desetiletí podporované komunismem, se sešlo s trhem bez přívlastků, s novou morálkou bez svědomí. Chamtivost, duchovní prázdnota a obžerství se staly synonymem kapitalistického řádu.
Kde chybí důvěra, pokora a víra, tam není možné vytvářet budoucnost. Barbarský přístup rozšířil nihilismus a podkopal důvěru v demokratické instituce. Občané nemají důvěru v politiky, kteří kradou, lžou a jsou v parlamentu a ve vládě proto, aby si nakradli.
Cesta změny (CZ) je tu proto, aby přivedla nové lidi nezatížené chybami minulosti, lidi odvážné, vzdělané, s novou vizí. Osud země a její budoucnost nesmí patřit těm, kteří si neváží občanů. Nemůže být v rukou neschopných hochštaplerů! Dvanáct let české demokracie bylo dobou chyb a omylů, ale i nasazení inteligentních a poctivých lidí.
Politická elita však dokázala tuto energii znehodnotit arogancí, cynismem a pohrdáním občany. Stojíme na počátku cesty, která nebude snadná. Není to cesta ani doleva, ani doprava. Je to cesta vpřed.
Jsme strana nová, která nabízí občanům podíl na správě země. Není to snadné, hodně lidí ztratilo víru ve změnu. Jsem však rád, že vidím i odvahu postavit se tomu. Bez osobního nasazení zůstaneme zemí na periferii Evropy. Dejte šanci Cestě změny, uskutečněme ten velký úkol: obnovme české země!
