Oblíbená hračka, nebo věc principu?

Sedm poznámek prezidenta Václava Havla ke jmenování guvernéra ČNB.

1) Už několik měsíců bylo známo, že Josef Tošovský chce opustit funkci guvernéra ČNB. Se mnou o tom osobně jednal před prázdninami i po nich. Členové Bankovní rady však o tom mnoho informací neměli, což, jak vím, je právem trochu zneklidňovalo. Ještě víc je však zneklidňovala chystaná novela zákona o ČNB, která má prokazatelně omezit nezávislost centrální banky, a která je navíc v některých bodech v rozporu s platnou ústavou ČR. Hrozilo nebezpečí, že někteří další členové Bankovní rady své funkce opustí (mimo pana Hrnčíře, který už rezignoval, vím přinejmenším o jednom dalším členovi, který se vážně takovým úmyslem zanášel), což by pochopitelně mohlo vést k destabilizaci celé ČNB. Proto jsem považoval za nutné jmenovat nového guvernéra a další členy Bankovní rady co nejdřív.
 
2) Dnešní situace má mrzutý charakter politického sporu či krize. Kdybych ale jmenování odkládal až na příští rok, kdy bude patrně platit zmíněná novela, nastalo by pravděpodobně něco ještě nepoměrně mrzutějšího: krize ústavní. Já jsem totiž skládal slib na Ústavu jakožto nejvyšší zákon, a cítil bych proto povinnost jmenovat nového guvernéra v souladu s platnou Ústavou, což by ale bylo v rozporu se zákonem. A to i tehdy, kdybych jmenoval tutéž osobu, kterou by mi navrhovala vláda: přinejmenším znění úředních listin by prozrazovalo rozpor se zákonem, neboť by nemohlo obsahovat formulaci "na návrh vlády".
 
3) Z těchto dvou hlavních důvodů jsem se rozhodl  doplnit Bankovní radu ČNB hned k prvnímu dni po skončení výkonu funkce činitelů odcházejících. Zároveň jsem se rozhodl   vida, jak stále sílí touha některých politiků dosadit do banky své lidi či lidi, o nichž se domnívají, že budou plnit jejich vůli   opřít se především o mínění odborné obce. Radil jsem se tedy s desítkami lidí z nejrůznějších prostředí   od jsoucích členů Bankovní rady až po vysokoškolské učitele, od ekonomů z praxe až po ekonomy českého původu působící v zahraničí. Hledal jsem lidi především odborně zdatné, povahově pevné a nezávislé. Celkem jednoznačně mi z těchto rozhovorů vycházelo, kdo by měl být guvernérem a jak obsadit další funkce. Což, zdůrazňuji hned, neznamená pochybnost o odborných předpokladech jiných myslitelných kandidátů, ať těch, kteří by nabídku přijali, tak těch, kteří ji odmítli. Stoprocentně jsem však rozhodnut nebyl (byť noviny tvrdily něco jiného) do poslední chvíle, totiž do doby, než budu absolvovat závěrečné a svým způsobem završující důkladné rozhovory s předsedou vlády, s ministrem financí a s guvernérem Tošovským. 
 
4) Rozhovory s panem Tošovským a premiérem Zemanem mne definitivně utvrdily v mém už dozrávajícím, ale nikomu oficiálně ještě nesděleném úmyslu jmenovat ty, které jsem nakonec jmenoval. Oba zmínění pánové totiž proti možnosti této sestavy hovořili s tak nepochopitelným zanícením a s tak iracionální agresivitou (jež nebyly v žádném smysluplném poměru k nicotnosti věcného jádra jejich argumentů), že mi to muselo být přinejmenším podezřelé. O tom, že tyto rozhovory měly místy charakter vydírání a vyhrožování, napíšu podrobněji možná jednou ve svých pamětech; teď ale nemíním dál čeřit už tak dost rozčeřenou hladinu. Prostě se ukázalo, že jsem byl objektem předem smluveného a průběžně konzultovaného tlaku, který měl využít mé mírumilovnosti, mé téměř fyzické nenávisti ke konfliktům a toho, že se vždy pokouším jít až na krajní mez možného kompromisu. Ano, jsem takový. Ale jde li o princip (kterým je v daném případě zájem státu a jeho kredibilita, vážnost Ústavy a důstojnost funkce, kterou zastávám), pak jsem pevný. Proto jsem po dvou bezesných nocích (věděl jsem totiž lépe než kdo jiný, do čeho jdu) rozhodl známým způsobem a své rozhodnutí veřejně oznámil.
 
5) Chvíli bylo ticho před bouří, až několik hodin před slavnostním aktem jmenování byl proveden pokus jít na věc z jiné strany: vláda zpochybnila ústavnost mého nadcházejícího kroku, což se stalo jejím nočním usnesením číslo 1210. (Mimochodem: lituji, že mi vláda neumožnila využít mého ústavního práva zúčastnit se tohoto jejího zasedání.) Podle mne jde o veskrze účelové a politicky objednané přeinterpretování Ústavy. Pokusím se, lze li to vůbec, věc srozumitelně vysvětlit: podle článku 62 Ústavy jmenuje prezident bez kontrasignace členy Bankovní rady. To je jasné a nezpochybnitelné. Ústava ovšem neříká, kolik má Bankovní rada členů, jak se jejich funkce nazývají, na jak dlouho jsou její členové jmenováni a a čím je jejich výběr vymezen. To všechno říká zákon o ČNB. Členy sedmičlenné Bankovní rady jsou guvernér, dva viceguvernéři a čtyři "další" vedoucí pracovníci banky. Zákon tedy jen zpřesňuje obsah pojmu Bankovní rada a uvádí funkce jejích různých členů. Říká li tento zákon zároveň, že guvernéra a viceguvernéry jmenuje prezident, pak to neznamená, jak se začala vláda v úterý večer domnívat, automaticky přechod do režimu článku 63 Ústavy, v němž jsou vymezeny pravomoci prezidenta podléhající spolupodpisu předsedy vlády. To by bylo možné jen kdyby zákon obsahoval formulaci, že prezident republiky jmenuje guvernéra a viceguvernéry z řad členů Bankovní rady, neboli kdyby zákon ukládal vydat dva konstitutivní akty. Bez přítomnosti tohoto poněkud subtilního zákonného rozlišení dvou různých pravomocí velí podle mne zdravý rozum přijímat ten výklad, který od vzniku České republiky nikdo nikdy nezpochybňoval, totiž ten, jímž jsem se řídil i v tomto případě. Přepadly li vládu o tomto výkladu v úterý večer náhlé pochybnosti, pak by se měla obrátit k Ústavnímu soudu, což jsem jí ostatně já sám a jako první navrhl. Kdyby se z toho stala suchá právnická kauza, byl bych přešťasten. Bude li z toho vleklý politický spor s případnými ekonomickými důsledky, bude mne to velmi mrzet, možná víc, než leckterého jiného aktéra. Ale nemám sebemenší důvod cítit se být viníkem takového stavu a jsem dokonce přesvědčen, že pevným postojem z dlouhodobého hlediska pomáhám zemi daleko víc, než bych jí pomohl nějakým upatlaným kompromisem. Pár jsem jich už v životě udělal, a jsem tudíž poučen.
 
6) Říkají li předseda vlády a další, že když je kontrasignováno odvolání guvernéra, musí být kontrasignováno i jeho jmenování, pak tím na sebe prozrazují, že četli Ústavu velmi nedbale. Připouštím, že je to divné, ale je tomu opravdu tak: v článku 62 se  mluví jen o jmenování, nikoli o odvolání, které proto logicky spadá pod článek 63, tedy mezi ty pravomoce, které nejsou z Ústavy bez kontrasignace, a tudíž ji vyžadují.
 
7) Někteří politici či komentátoři líčí věc jako spor dvou paličáků nebo vzpouru jednoho paličáka, to jest mne, proti všem, a mne jako rozmazlené dítě, které se nechce vzdát své hračky, dělá šprajcy, zlobí, dupe, piští, chce se zviditelňovat. Těžko vás, kteří v tomto duchu mluvíte, přesvědčím o opaku, ale pro pořádek musím říct: jednám pouze v souladu ve svým nejlepším vědomím a svědomím, jak jsem slíbil ve Vladislavském sále, a hájím tím ústavnost, zákonnost, dělbu moci a respekt k základním principům slušnosti v naší zemi.