Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Obhajoba politika Georga H. W. Bushe, který takzvaně neměl vizi

  10:47aktualizováno  10:47
Řada vzpomínkových článků vydaných po nedávné smrti Margaret Thatcherové oslavovala tuto ženu jako „transformativní“ vůdkyni, která přinesla obrovské změny. V těchto článcích se často objevovaly zmínky o jejím neméně transformativním americkém protějšku Ronaldu Reaganovi. Zajímavější je však srovnání Thatcherové s jiným jejím prezidentským současníkem: Georgem H. W. Bushem.

Margaret Thatcherová, George Bush a Michail Gorbačov při oslavě 10. výročí sametové revoluce na Pražském hradě. (16. listopadu 1999) | foto:  David Neff, MAFRA

Georg H. W. Bush sice bývá často zlehčován jako pouhý „transakční manažer“, ale jeho zahraničně-politická bilance patřila k nejlepším za posledních padesát let. Jeho administrativa zvládla konec studené války, rozpad Sovětského svazu i sjednocení Německa v rámci NATO – a to vše bez násilí. Současně stál Bush v čele široké koalice států, která s podporou Organizace spojených národů odrazila agresi Saddáma Husajna proti Kuvajtu. Kdyby tehdy prezident upustil kteroukoliv kouli, s nimiž žongloval, vypadal by dnešní svět daleko hůř.

Ačkoliv byl prezidentem v době velké globální transformace, on sám podle svého svědectví neměl převratné cíle. V otázce sjednocení Německa odolával radám Thatcherové a dalších, zjevně z férovosti a ohleduplnosti vůči svému příteli, německému kancléři Helmutu Kohlovi. V říjnu 1989 reagoval na Kohlův telefonát veřejným prohlášením, že „nesdílí obavy, jež některé evropské země ze sjednoceného Německa mají“.

Pohřební průvod Margaret Thatcherové v Londýně (17. dubna 2013)

Pohřební průvod Margaret Thatcherové v Londýně (17. dubna 2013)

Současně si však dával pozor, aby nenechal Kohla a ostatní převzít vedení. Když se o měsíc později otevřela Berlínská zeď, zčásti i kvůli omylu na východoněmecké straně, stal se Bush terčem kritiky za nevýraznou reakci. Bush se však záměrně rozhodl, že nebude ponižovat Sověty nebo se škodolibě radovat. „Nebudu se bít v prsa a tančit na zdi,“ zněla jeho odpověď – a byl to ukázkový příklad emoční inteligence státníka. Stejná zdrženlivost pomohla připravit půdu pro úspěšný summit se sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem na Maltě o měsíc později. Studená válka v tichosti skončila a následoval rozpad sovětské říše.

Aktivistický realista

Když Bush a jeho tým reagovali na síly, nad nimiž do značné míry neměli kontrolu, vytyčil prezident cíle a plány, které uvážlivým způsobem nastolovaly rovnováhu mezi příležitostmi a zábranami. Někteří kritikové mu vyčítali, že nepodpořil národnostní aspirace sovětských republik, například Ukrajiny v roce 1991 (kdy přednesl svůj známý „projev o kyjevském kuřeti“, v němž varoval před „sebevražedným nacionalismem“), že během války v Perském zálivu nepokračoval v tažení do Bagdádu, aby tam svrhl Saddáma Husajna, nebo že po masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 vyslal do Pekingu Brenta Scowcrofta, aby udržel vztahy s Čínou. Ve všech těchto případech však Bush omezoval své krátkodobé zisky ve prospěch snahy o dlouhodobou stabilitu.

Další kritikové žehrali na to, že Bush nevytyčil více transformativních cílů v oblasti ruské demokracie, Blízkého východu nebo nešíření jaderných zbraní v době, kdy se světová politika přelévala sem a tam. I v tomto případě se však Bush soustředil spíše na udržování globální stability než na prosazování nových vizí.

Bush také respektoval instituce a normy doma i v zahraničí: obrátil se na Kongres, aby mu schválil válku v Perském zálivu, a požádal Organizaci spojených národů o rezoluci na základě článku 7 Charty OSN. Ačkoliv byl v myšlení realistou, dokázal používat aktivistickou wilsonovskou taktiku. K ukončení pozemní války v Iráku po pouhých čtyřech dnech ho vedly zčásti humanitární obavy z masakrování iráckých vojáků, ale i snaha nezanechávat Irák natolik oslabený, aby nemohl sloužit jako protiváha moci sousedního Íránu.

Panamský diktátor Manuel Noriega na archivním snímku

Panamský diktátor Manuel Noriega na archivním snímku

Bushova invaze do Panamy s cílem dopadnout (a později postavit před soud) Manuela Noriegu sice možná byla narušením panamské suverenity, ale vzhledem k nechvalně proslulému Noriegovu chování nepostrádala jistou míru faktické legitimity. A když Bush organizoval mezinárodní koalici pro válku v Perském zálivu, začlenil do ní i několik arabských zemí – ne proto, aby si zajistil vojenský úspěch, nýbrž proto, aby posílil legitimitu této mise.

Byl to dobrý manažer

Když se Bush s Thatcherovou setkali v létě 1990 v coloradském Aspenu, Thatcherová ho údajně varovala, aby „nevyměkl“. Většina historiků se však shoduje, že nic takového nehrozilo. Díky uvážlivé kombinaci tvrdé a měkké síly vytvořil Bush úspěšnou strategii – strategii, která splnila americké cíle způsobem, jenž nebyl nepatřičně úzkoprsý a minimálně poškozoval zájmy cizinců. Prezident si dával pozor, aby neponížil Gorbačova a aby zvládl změnu spojenou s nástupem Borise Jelcina do funkce prezidenta nově nezávislého Ruska.

Ne všichni cizinci byli samozřejmě dostatečně chráněni. Bush například dával malou prioritu Kurdům a šíitům v Iráku, disidentům v Číně a Bosňanům v bývalé Jugoslávii. V tomto smyslu Bushův realismus omezoval jeho kosmopolitnost.

Michail Gorbačov a Ronald Reagan podepisují smlouvu INF v roce 1987 v Bílém

Michail Gorbačov a Ronald Reagan podepisují smlouvu INF v roce 1987 v Bílém Domě v USA.

Německá kancléřka Angela Merkelová s Lech Walesou (vpravo) a Michailem Gorbačovem (9. listopadu 2009)

Německá kancléřka Angela Merkelová s Lech Walesou (vpravo) a Michailem Gorbačovem (9. listopadu 2009)

Mohl Bush dosáhnout větších úspěchů, kdyby byl transformativním vůdcem jako Thatcherová nebo Reagan? Ve druhém funkčním období by toho možná vykonal více. A kdyby měl lepší komunikační schopnosti, možná by dokázal udělat víc pro to, aby poučil americkou veřejnost o měnící se povaze světa po skončení studené války. Vzhledem k hluboké nejistotě neustále se přelévajícího světa a vzhledem k nebezpečí nesprávného odhadu v době, kdy se hroutilo sovětské impérium, však nad velkými vizemi převážilo rozmyslné vedení.

Bush pronesl slavný výrok, že on nedělá „vizionářské tentononc“. Nicméně jen málokdo na konci roku 1989 věřil, že Německo lze pokojně sjednotit uvnitř západní aliance. Thatcherová rozhodně ne. Z toho plyne poučení, že za některých okolností bychom se měli raději nechat vést dobrými transakčními manažery, jako byl George H. W. Bush (nebo před ním Dwight Eisenhower), než okázalejšími a inspirativnějšími transformátory.

Joseph S. Nye je profesorem Harvardovy univerzity a autorem chystané knihy Presidential Leadership and the Creation of the American Era (Prezidentské vedení a vznik americké éry).

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.