Vzhledem k tomu, že tento názor není ojedinělý a periodicky se objevuje v různých médiích, stojí za to na něj reagovat. Skutečnost je taková, že administrativa George W. Bushe měla po svém nástupu do funkce de facto jediný úkol: oživit americkou ekonomiku, nebezpečně spějící k recesi po dlouhých letech růstu. Vzhledem k prezidentově naprosté nezkušenosti v mezinárodních vztazích měl být přístup k této oblasti politiky velmi obezřetný - vzpomeňme, jak opatrně řešil Bush spor s Čínou ohledně amerického špionážního letadla, které po kolizi s čínskou stíhačkou nuceně přistálo na čínském území. Útok teroristů v září 2001 proto znamenal naprostý šok a následně obrat v americké zahraniční politice.
K pochopení kroků USA je zapotřebí si uvědomit, že od vzniku Spojených států nikdy nedošlo k ozbrojenému útoku na jejich území. Současná zahraniční politika USA je proto motivována nikoli agresivními sklony, ale velkými - a pro zbytek světa někdy obtížně pochopitelnými - obavami. A zde je také klíč k pochopení amerického tlaku na Irák: Představa, že někde existuje nepřátelský diktátor, který je schopen a ochoten použít zbraně hromadného ničení (jak v minulosti dokázal), nebo je poskytnout teroristům, je pro USA zcela nepřijatelná. Proto se připravují na potenciální vojenský konflikt, proto riskují zhoršení se svými arabskými spojenci v oblasti a nepřátelství světového veřejného mínění.
Faktem totiž je, že nebezpečí ze strany Saddáma Husajna je velmi reálné. Vzpomeňme si, že Irák od roku 1991 trvale porušoval a sabotoval přijaté rezoluce Rady bezpečnosti OSN a roku 1998 zbrojní inspektory ze země vypověděl. Podle všech hodnověrných zdrojů proto, aby mohl pokračovat ve vývoji a výrobě chemických a biologických zbraní. Pavel Macků správně uvádí, že inspektoři doposud žádné zbraně hromadného ničení nenašli, což - jak se zdá - jeho i mnohé další komentátory nadmíru překvapuje. Připomeňme však, že Husajnův režim měl celé čtyři roky na to, aby vyhodnotil předchozí činnost zbrojních inspektorů a připravil plán pro systematické klamání a podvádění po jejich návratu, s nímž jednoho dne musel počítat.
Jakmile by Husajn obnovil svůj zbrojní arzenál, velmi pravděpodobně by jej využil k mezinárodnímu vydírání, které praktikuje - bohužel úspěšně - Severní Korea. Stejně tak je možné, že by chemické nebo biologické zbraně prodal některé z teroristických skupin. Vzhledem k tomu, jak urputně Husajn na svých chemických a biologických zbraních trval, se nelze divit, že jsou představitelé USA a Británie skeptičtí ohledně jeho současných úmyslů. Lež patřila po celou dobu Husajnovy kariéry k jeho hlavním politickým nástrojům: proč bychom měli předpokládat, že se z notorického lháře (a kromě toho systematického kata a mučitele svých "suverénních občanů") stal náhle upřímný a kooperativní státník?
Historie ukázala, že Husajn rozumí jedinému argumentu, a to hrubé síle. Vyvíjení maximálního nátlaku na jeho režim proto není "zbytečným ponižováním a pošlapáváním suverenity", ale de facto jediným způsobem komunikace, kterému je Husajn ochoten naslouchat. Pokud něco může odvrátit válku, je to právě demonstrace masivní síly a ochoty ji použít. I pokud tato forma komunikace selže a skutečně dojde k válce, není nutné pro Husajna ronit slzy. Ostatně, první, kdo by si po odstranění tohoto obdivovatele Josifa Stalina oddychl, by byli iráčtí občané.
