Hlavní změnou je skutečnost, že se Latinská Amerika štěpí na dvě části. Dokonce by mohlo jít o vůbec poslední cestu amerického prezidenta do „Latinské Ameriky“. Pozdější návštěvy už budou směřovat buďto do Jižní Ameriky, anebo do Mexika a Karibské pánve.
Americký prezident Barack Obama při státní návštěvě Brazílie. (20. března 2011)
Povzbudivé příběhy: Chile, Brazílie, Salvador
Úspěch Chile není ničím novým, ale stále je to inspirativní zpráva. Po více než dvou desetiletích demokratické vlády a hospodářského růstu je prakticky jisté, že bude-li se tato země dál jednoduše držet dosavadního kurzu, překoná do roku 2020 hranici pro přiznání statusu rozvinutého státu. Navíc existují všechny důvody věřit, že se Chile dosavadního kurzu držet bude, i kdyby prezidenta Sebastiána Piňeru, který bude stát v čele země v době její nejlepší hospodářské kondice za posledních 15 let, nahradila v roce 2014 bývalá prezidentka a rivalka Michelle Bacheletová. Dokonce i příslovečná nerovnost v zemi se začíná snižovat, byť pomalu, a životní úroveň nižší střední třídy konečně stoupá na hodnotu, jíž měla dosáhnout už před deseti lety.
Barack Obama s manželkou Michelle sledují dětské vystoupení během státní návštěvy v brazilském Rio de Janeiru. (20. března 2011)
Také úspěch Brazílie je dobře známý. Miliony rodin se vymanily z chudoby. Nerovnost se snížila, byť z astronomicky vysoké úrovně. Ekonomika roste trvale udržitelným tempem. A pokud si Čína a Indie udrží svůj neukojitelný hlad po komoditách, bude brazilský vývoz financovat dnešní spotřebitelský boom. Na mezinárodní scéně pak nová prezidentka Dilma Roussefová přestala s mnoha excesy svého předchůdce Luize Inácia Luly Da Silvy během jeho posledního roku v úřadu (lhostejnost vůči porušování lidských práv, podpora Íránu a jeho jaderného programu nebo antiamerická rétorika), a možná má dokonce pro Obamu dárek. Brazílie totiž zvažuje, koho pověřit obnovou stíhací letky svých vzdušných sil, a zatímco Lula upřednostňoval Francii, Rousselová tuto možnost zrušila a dost možná se přiklání spíše k USA.
Brazilská prezidentka Dilma Roussefová a její předchůdce Lula da Silva.
Nejzajímavější úspěšný příběh v Latinské Americe však představuje Salvador. Tato země zdaleka není vzorem zdraví a stability, neboť se potýká s vysokou mírou násilí a zločinnosti, hromadnou emigrací, pomalým hospodářským růstem a ustavičným napětím uvnitř středolevé koaliční vlády. Příští rok však Salvador oslaví 20. výročí mírových dohod z Chapultepeku, které ukončily jeho desetiletí trvající občanskou válku. Země, jež nikdy předtím nezažila demokratickou vládu, od té doby zakouší všechny výhody i nesnáze spojené s pluralitními volbami, legislativními bitvami a střídáním u moci. Po řadě konzervativních vlád si obyvatelé Salvadoru zvolili prezidenta kandidujícího za FMLN, starou povstaleckou skupinu, která bojovala se salvadorskou armádou a jejím americkým spojencem a jejichž zápas skončil koncem 80. let remízou. Pravice uznala porážku a levice vládne rozumně (se zachováním dolaru coby národní měny). Pravice začala přeskupovat síly a Obama bezpochyby poukáže na tento chvályhodný cyklus jako na příklad pozitivní role, kterou USA sehrály a budou ji moci hrát i nadále. Platilo by to ještě více, kdyby USA přikročily k imigrační reformě. Salvador společně s Ekvádorem figurují na prvním místě na světě co do podílu obyvatel žijících v zahraničí.
Brazilka během demonstrace proti státní návštěvě amerického prezidenta Baracka Obamy v Rio de Janeiru. (20. března 2011)
Moc nám do toho nemluvte
Neduživý růst a emigrace představují dva z hlavních faktorů, které způsobují štěpení na americkém kontinentě. Jižní Amerika zažívá boom, neboť Indie a Čína polykají její vývoz železa, mědi, sójových bobů, kávy, uhlí, ropy, pšenice, drůbeže, hovězího masa a cukru. Zahraniční obchod a investice Jiží Ameriky jsou nyní diverzifikované a dynamické. Migrace se až na několik drobných výjimek omezuje na region samotný a bylo dosaženo modu vivendi v oblasti obchodu s drogami, zejména s lístky koky a kokainem v Bolívii, Peru a Kolumbii.
Vztahy s USA už navíc nemají prvořadý význam, přestože jsou stále důležité. Jihoamerické vlády si mohou dovolit s USA nesouhlasit a často to dělají. Právě zvolily nového prezidenta Unie jihoamerických národů (Unasur), jejíž sídlo se buduje v ekvádorském Quitu. Jak už název naznačuje, hlavním důvodem existence Unasur je vyřadit z rozhodování Kanadu, USA a Mexiko (na rozdíl od Organizace amerických států).
Před chilským vládním palácem v Santiagu postává demonstrant s nápisem proti jaderné dohodě prezidentů Baracka Obamy a Sebastiana Pinery. (21. března 2011)
Existence bez koncepce
Nic z toho neplatí pro Mexiko, střední Ameriku a karibské ostrovy – zejména pro Dominikánskou republiku, ale v konečném důsledku ani pro Kubu a svým způsobem ani pro Haiti. Tyto země nemají velká nerostná naleziště a nejsou to bohaté zemědělské státy: někde produkují kávu a banány, jinde cukr a řepu, ale nikde nenajdeme nic, co by trvale udrželo boom. A přestože Mexiko je významným vývozcem ropy, stále to představuje pouhých devět procent jeho celkového exportu.
Místo toho vyvážejí zmíněné země výrobní zboží vesměs s malou přidanou hodnotou a žijí z peněz krajanů ze zahraničí, cestovního ruchu a zisků z překládky drog. Všechny tyto aktivity se v drtivé většině koncentrují na USA: právě tam žijí vystěhovalci, právě tam se dodávají ručníky a pyžama, právě odtamtud přijíždějí turisté a právě tam jdou na odbyt drogy. Pro tyto země, včetně Mexika, jsou stabilní, těsné a plodné vztahy se Spojenými státy nezbytností.
Obama řekne během své návštěvy vše, co se říci má. Měl by se však zamyslet nad posuny, k nimž na této polokouli dochází. Jedna oblast se osvobozuje od hegemonie USA a prosperuje, avšak mohla by ztroskotat, pokud se čínský a indický růst zpomalí. Druhá oblast je stále integrovanější s USA a Kanadou. A navzdory současným obtížím najde cestu k prosperitě, jakmile ji najdou USA.
Latinská Amerika už není jediným organismem. Ať žije Latinská Amerika.
Demonstrace proti návštěvě prezidenta Baracka Obamy před před Metropolitní katedrálou v honduraském San Salvadoru. (21. března 2011)
Jorge G. Castaňeda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je světově významným profesorem politologie a latinskoamerických studií na Newyorské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezitiotulky jsou redakční.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://media.blubrry.com/ps/media.libsyn.com/media/ps/castaneda32.mp3
