Jeho dlouho očekávaný a bez velké nadsázky celou planetou sledovaný projev k válce v Afghánistánu před kadety na slavné akademii West Point přerušilo jen pár aplausů. Mluvil jako chladný analytik, nikoli jako Winston Churchill.
Rozhodl se do války vyslat dalších třicet tisíc vojáků, ale nepůsobil dojmem, že ji chce za každou cenu vyhrát. Ale co dojmem! On tu svou zakřiknutost doložil slovy. Oznámil, že počty vojáků navýší, ale od července přespříštího roku je začne stahovat. Mluvil půl hodiny, ale ani jednou neřekl slovo "victory", vítězství. Ani jednou!
Nedá velkou námahu si domyslet, co si z toho afghánští ozbrojenci vezmou. Fajn, počkáme si půldruhého roku a pak to rozjedeme.
Ať se nám to líbí nebo ne, Obama je také vojevůdcem pár set českých vojáků v Afghánistánu. Oni bojují po boku Američanů a v provincii Lógar chrání rekonstrukční úsilí.
Při pohledu na české politiky s jejich spíše švejkovskými ambicemi, kombinovanými korupčními choutkami nebo prostě jen tupostí, si nelze než říct: Kdo jiný než Obama by i v těchto našich vojácích měl vyvolat pocit, že dělají smysluplnou, záslužnou, správnou věc?
Afghánská válka trvá devátým rokem. Leckomu se už ze zřetele vytratilo, proč vlastně se tam bojuje. Pokud mezi ně patříte, nemusíte se cítit trapně. Střet pod Hindúkušem byl po mnoho let zastíněn násilím v Iráku, kam Američané poslali mnohem více vojáků, a také se tam umíralo v mnohem větších počtech.
Jenže obě války měly, respektive mají globální význam. Rozhoduje se v nich o tom, jak moc se budeme v příštích letech a desetiletích bát islámského terorismu. S tím rozdílem, že nyní má hlavní slovo v celé věci muž, o jehož tahu na branku lze pochybovat.
Obama se včera hodně snažil dát najevo, že Afghánistán není nový Vietnam. A má pravdu, jsou tu zásadní rozdíly. To před lety byla americká sóloakce, zatímco nyní válčí koalice složená z více než čtyřiceti zemí. Ale hlavně, Vietnam nikdy nebyl žádnou baštou teroristů, kteří by ze svých základen v té zemi zosnovali útok na Ameriku, jakým bylo 11. září 2001.
Jenže tím se ohánět je přesto poněkud demagogické. Je tu totiž jedna podobnost, a ta je naopak mnohem důležitější. A to je ta mezi Obamou samým a prezidentem Lyndonem B. Johnsonem, jenž vládl v dobách Vietnamu.
Oba se snažili vést válku tak, aby se zavděčili jak jestřábům, tak mírovým holubicím. Johnson navyšoval počty vojáků, ale zároveň odmítal armádu vyslat do Laosu a Kambodže, aby přerušili klíčové dopravní tepny, na nichž byl závislý komunistický sever země. Bál se, že do války zatáhne Sovětský svaz nebo Čínu.
Nechtěl bombardovat hanojský přístav, a ani se neměl k tomu, aby nějak zatočil se zkorumpovaným proamerickým režimem na jihu. Razil svou cestu jakýmsi středem, a ta nakonec vedla k největšímu vojenskému debaklu v dějinách USA.
Podobně jde na to Obama. Americký vojenský velitel v Afghánistánu po něm chtěl čtyřicet tisíc vojáků. Místo aby mu je dal, nebo třeba i více, poskytne jen tři čtvrtiny. Zbytek ať dodají evropští spojenci. A místo aby řekl: Zůstaneme, dokud nezvítězíme, podotýká, že se sice chystá chvíli pořádně bojovat, pak ale vzápětí stahovat.
Kolik děkovných modliteb včera talibanští extremisté adresovali Alláhovi? A nezbývá i nám než se jen modlit, aby to nedopadlo hrozně?
