Dost to vypadá, že demokraté budou mít nyní svého muže v Bílém domě, jakož i většinu v obou sborech Kongresu. Měl by se okolní svět bát, pokud se v USA coby jediné velmoci na světě zkoncentruje moc v rukou jedné strany?
Takový strach by nebyl opodstatněný. Demokraté přinášejí nové myšlenky o národní bezpečnosti, ekonomice a o tom, jak vládnout.
Začněte tou národní bezpečností.
Představa, že nejlepším štítem Spojených států jsou její ozbrojené síly, je překonaná. Nejvíce nás ochrání snaha nacházet ve světě více přátel. Tak budeme mít méně nepřátel.
Co by tedy Obama, pakliže bude zvolen, měl hned udělat?
Musí předložit svou kompletní vizi, jak posune Ameriku dál, a to jak doma, tak v zahraničí. Vzhledem k současným hospodářským potížím a také k tomu, že jsme zapojeni do dvou válek, irácké a afghánské, má pro to jedinečné podmínky. Vláda prostě musí mít vizi. Musí umět Američany sjednocovat.
Lidé důvěřují Obamovi
Barack Obama to umí? Zatím ve své dosavadní kariéře žádné konkrétní mosty k pravicově založeným Američanům nepostavil.
Podívejte se na jeho vstřícný charakter a na to, jak uměl nadchnout pro politiku miliony mladých. Dokázal sjednotit demokratickou stranu a myslím, že zvládne i to, co zmiňujete. Řekl bych, že mu důvěřuje většina Američanů.
Jistě, třeba i Hillary Clintonovou přiměl k tomu, aby s ním zatáhla za stejný provaz. Ale sjednocovat Ameriku, to se přece týká také její konzervativní poloviny. Kde a kdy předvedl, že to umí?
Bude v tom efektivnější než lidé před ním. Ale i tak bude narážet na zapšklé hlasy, které tomu nebudou přát. Mnozí republikáni Obamu nepodpoří prostě z principu. Víte, největší podporu v posledních dobách měl Bush po útocích z 11. září 2001. Promrhal ji, když udělal to příšerné rozhodnutí - když dal povel k útoku na Irák.
Chtěl byste v Obamově administrativě pracovat?
To bude naprosto na něm. Když vám prezident něco nabídne, musíte to pečlivě zvážit.
WESLEY CLARKLetos se o generálu ve výslužbě Clarkovi (1944) v USA hodně spekulovalo jako o možném kandidátovi na viceprezidenta po boku Baracka Obamy. Před čtyřmi lety se Clark sám ucházel o šéfovský post v Bílém domě, účastnil se demokratických primárek a v jednom státě i zvítězil. V letošních primárkách podporoval Hillary Clintonovou. Nyní stojí za Barackem Obamou. Clark je v Evropě znám především z doby, kdy jako vrchní velitel aliance NATO řídil spojenecký útok na Kosovo a Srbsko v roce 1999. Byla to jediná válka v dějinách USA, během níž nepadl v bojové akci ani jeden americký voják. V kosovském městě Djakovica je po Clarkovi pojmenována jedna ulice. V uniformě strávil čtyřiatřicet let svého života. Na jednom plese vojenských kadetů potkal před desetiletími i svou manželku Gertrude. Je veteránem z Vietnamu, kde byl těžce zraněn. |
A co kdyby zvítězil McCain a nabídl vám práci. Přijal byste ji?
Platí totéž. Ale nemyslím si, že bych se jako demokrat mohl ocitnout na jeho seznamu.
McCain však říká, že by chtěl do své vlády zapojit lidi z obou stran.
Asi by oslovil někoho, kdo se s ním více shoduje, například Johna Kerryho, demokratického kandidáta před čtyřmi lety. Já si s McCainem nerozumím. Mockrát jsem řekl, jak vidím věci. Úplně jinak než on. Vážím si ho, je to dobrý člověk, ale on bezpečně ví, že bych ho za prezidenta nechtěl.
Proč jste se letos nepustil do boje o Bílý dům znovu?
Zjistil jsem, že těžko mohu zvítězit, proto bych složitě přesvědčoval lidi, ať mi na kampaň dají peníze. Mým tématem byl Irák, jenže moje poselství bylo příliš složité, nespočívalo v jednoduchém "stáhněme se hned“. Hillary měla peníze, Obama měl za sebou média. A já ani nebyl senátorem nebo guvernérem, podnikal jsem v soukromé sféře.
Obama měl za sebou média?
Novináři jsou od počátku fascinováni jeho životním příběhem. Média ho hodně podpořila. To byla silná vzpruha pro jeho kampaň.
Klíčové setkání s Riceovou
Jak to, že jste se stal demokratem? Co vás k tomu vedlo?
Když jsem v roce 2000 ukončil vojenskou kariéru, mluvil jsem s oběma politickými stranami. Moje rozhodnutí bylo značně ovlivněno setkáním s Condoleezzou Riceovou. Bylo to v létě 2000. Naše názory na roli USA ve světě se naprosto lišily. Zastávala názor, že musíme více spolupracovat s Ruskem, proti čemuž jsem nic nenamítal, jenže ona zároveň tvrdila, že NATO tuhle komunikaci kazí. Což jsem si tedy rozhodně nemyslel. Dále, já jsem soudil, že naše jednotky mají zůstat v Evropě. Jejím názorem však bylo, že mají působit na Blízkém východě a že se nemají podílet na udržování míru různě po světě, ale bojovat tam, kde to bude zapotřebí. A také tvrdila, že jsme neměli zasahovat na Balkáně. Naopak, měli. O tom jsem hluboce přesvědčen.
Tohle jedno setkání...
... mi tehdy otevřelo oči. Takže když jsem pak sledoval, jak tato administrativa vtahuje naši zemi do války, aniž pro to existoval pádný důvod, přidal jsem se k opozičnímu táboru.
V Evropě si na vás pamatujeme jako na jestřába, který chtěl při útoku na Srbsko v roce 1999 postupně použít všechno, co mělo americké vojsko ve svých arzenálech.
Slobodan Miloševič byl právě ten nejzazší případ, kdy už podle mě nebylo možné nic jiného. U Saddáma Husajna jsme tak daleko nikdy nedospěli.
Ve vašich postojích ohledně použití síly nenastala žádná změna?
Vůbec ne. Kosovo bylo opakem Iráku. Varovali jsme Bělehrad, soustředili se na diplomacii, dokud to šlo, naslouchali spojencům. Až když vše selhalo, nasadili jsme vojsko. Přitom jsme věděli, čeho chceme dosáhnout a co se bude odehrávat druhý, třetí den. Já jsem iráckou válku nikdy nepodpořil. Bylo to unáhlené, špatně promyšlené rozhodnutí. Saddámův režim se hroutil, měli jsme ho držet v šachu a vyčkat.
Vy jste se osobně vídal s Miloševičem i s Ratkem Mladičem. Dobře znáte tyhle typy tyranů a hrdlořezů. Diplomacie je správný způsob, jak k nim přistupovat?
Záruku, že diplomacie zafunguje, vám nikdo nikdy nedá. Podobně ovšem ani nemáte nikdy jistotu, že toho kýženého cíle dosáhnete vojensky. Jisté je jen to, že nejdříve musíte vyčerpat možnosti diplomacie, aby lidé pochopili, proč bylo nutné nasadit zbraně.
Americká politika se na Blízkém východě řídí dvěma propojenými koncepty: jedním je „nation building“, tedy snaha o vytváření pevných demokratických států, a druhým je válčení. Kdyby Obama vyhrál, soustředil by se jen na to první?
Ne, to si nemyslím. Prezident Obama by se rozhodně nezdráhal udělat vše pro to, aby zaručil Americe bezpečí.
Podstatná část světa však od něj očekává, že ty dvě války ukončí.
Ano, ukončí je. Ale ozbrojené síly bude dále používat v přiměřené míře. Podívejte se na Afghánistán. Pokud Obama zvítězí, demokraté prosadí strategii, která nebude spočívat jen v navyšování počtu vojáků. Součástí nové taktiky bude i intenzivnější diplomacie a pomoc tamní ekonomice.
O to se ale Bushova administrativa už delší dobu snaží.
Ano? Nevšiml jsem si. Ekonomický rozvoj tam rozhodně není jejich prioritou. A nemyslete si, že v Iráku už je vše v pořádku. Politické usmíření tam je teprve v počátcích.
O Iráku se tenkrát před invazí mluvilo jako o státu podporujícím terorismus. Dnes zaznívá na adresu Íránu, že je teroristickým státem.
Tahle označení jsou k ničemu. Já bych prostě řekl, že Írán je nebezpečný stát, na který se musíme zaměřit. A to efektivním způsobem, tedy s nasazením všech pák, které máme po ruce a o nichž tu mluvím.
Americké prezidentské volby
Třeba i navázáním diplomatických styků USA s Íránem?
O tom bychom určitě měli popřemýšlet.
A třeba i upuštěním od výstavby protiraketových základen v Česku a Polsku?
Ne, ve vztahu k Íránu si musíme ponechat na stole všechny možnosti. Já s umístěním protiraketové obrany do Evropy souhlasím.
V Česku je mnoho lidí, kteří s plánovaným americkým radarem nesouhlasí. Mezi nimi pak není málo těch, kteří doufají, že případná nová Obamova administrativa ten plán vůbec zastaví.
Já bych jim připomněl, že vaše země vstoupila do Severoatlantické aliance, a tím se stala součástí kolektivní obrany. O závazky, které z toho vyplývají, se spojenci musí podělit. A tenhle plán není ničím než žádostí, aby Češi vzali na sebe část té odpovědnosti.
Všechno šlo přes Primakova
Ale ten plán nevznikl pod hlavičkou Severoatlantické aliance. Spojené státy ho nabídly Česku a Polsku.
Tak se na to nemůžete dívat. Kdyby Írán napadl USA, byl by to útok i na NATO. Totéž platí, kdyby napadl Českou republiku. Tak je to přece napsáno v Severoatlantické smlouvě. A každá myšlenka, která se prosazuje, vznikne v některém ze spojeneckých států. Tak NATO funguje. Je to společenství spolupráce, koordinace.
Skepse panuje i ohledně toho, jestli by Írán vůbec někdy chtěl zaútočit na Evropu či USA.
Tak proč v Íránu vyvíjejí rakety s takovým doletem? Už je navíc i testují.
Jako bývalý velitel Aliance máte spoustu zkušeností s Ruskem. Jak byste postupoval, abyste uklidnil jejich opozici vůči tomu projektu?
Rusové chtějí dosáhnout toho, aby je svět bral vážněji, než tomu bylo dosud. A já bych jim v tom vyšel vstříc. Ale oni též pro to musí něco dělat. Pořádná komunikace, jak byla zamýšlena ve smlouvě mezi Aliancí a Ruskem z roku 1997, nevznikla. Stále není možné, aby generálové mluvili s generály. Když jsem já působil v Alianci a chtěl jsem se vidět se svým ruským protějškem, musel jsem nejdříve požádat pana ministra zahraničních věcí Jevgenije Primakova o povolení. To se dosud nezměnilo.
To neodpovídá na mou otázku. Jak byste postupoval s nimi ohledně radaru?
Já bych trval na tom, ať se oni začnou chovat podle toho, k čemu se v té smlouvě z roku 1997 zavázali. A aby začali spolu s námi čelit věcem, které nás společně ohrožují.
Jako třeba Íránu?
Čelit konkrétně šíření jaderných zbraní, čehož současným příkladem je Írán.
A myslíte si, že Condoleezza Riceová, která vás v životě tak ovlivnila, tohle už Rusům dávno neříká?
Já nevím, co ona dělá. Jen vím, že o této administrativě bude napsáno ještě mnoho knih. Co a jak dělali a co všechno se jim nepovedlo.
