Kniha Ženská literární tradice a hledání identit, kterou editorka Libora Oates-Indruchová opatřila podtitulem Antologie angloamerické literární teorie, je vybavena nejen užitečnými seznamy literatury k dalšímu studiu či bezmála sentimentálním věnováním, nýbrž také předmluvou odborné asistentky z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Renaty Cornejo, která se nese převážně v recenzně-pochvalném tónu. Kritik si tedy může vytknout opak: upozornit na prokazatelně či potenciálně slabší místa, a to v dobré víře, že nějakého poučení se dostane jak odborníkům, tak laskavému (laickému) čtenáři.
Ach, ta terminologie
Záhy po roce 1989 se zjistilo, že humanitní disciplíny zde dlouhá léta nevyvíjely terminologii; ostatně české feministky se dodnes uchylují k anglickému pojmu gender. O nynějším procesu hledání termínů rovněž vypovídají poznámky k překladu v úvodu i v medailonech přítomné antologie, nicméně zdá se, že si kladou zejména politicky korektní otázky, třebaže okruh problémů je mnohem širší.
Na jednom konci pomyslného spektra stojí francouzská ("écriture feminine“), německá ("Ich-in-Beziehung“) či španělská ("macho“) označení, která se v mezinárodním úzu zavedla natolik, že překlad by nutně byl kontraproduktivní. Na straně druhé se v antologii vyskytují pseudotermíny bučice a femice, o jejichž existenci neměly mnou náhodně oslovené příslušnice české lesbické komunity ani tušení. Potvrdí-li se podezření, že v reálné komunikaci těmto termínům nikdo zúčastněný nerozumí, pak se realizační řetězec překladatelka – editorka – jazyková redaktorka dopustil stejného uplatnění kolonizační moci prostřednictvím pojmenování, na něž si feministky stěžují v rámci patriarchálních struktur.
Je tu i nepřípadná expresivita: zatímco anglické madwoman zachovává neutralitu, slovo bláznivky vyznívá pejorativně, což je efekt zcela nežádoucí. Otazníky vyvstávají i nad dalšími termíny. Gynokritika Elaine Showalterové byla, jak sama autorka připouští, vytvořena uměle a pro danou příležitost. Myslely se jí úvahy na téma žena jako spisovatelka, leč podstatnějšího přijetí se nedočkala ani v "rodných“ angloamerických univerzitních kruzích – tudíž nakolik má šanci stát se přínosem jinde?!
Obdobně pojem pomofobie – nakolik je a bude relevantní v české společnosti? A opačně: termíny jednotřetinový a dvoutřetinový svět jsou sice oproti ustálené frázi třetí svět, která nahrává stereotypům a pocitům nadřazenosti západní civilizace, popisně smysluplné, avšak jak docílíme jejich běžného užívání? Z jiného soudku je sousloví "kulturální teorie“ – i sečtělý člověk sotva tuší, zdali a čím se liší od kulturní teorie, přičemž vysvětlení v antologii chybí.
Úskalí nepřechylování
Zhodnotíme-li překlad jako celek, nelze se zbavit dojmu, že ten – oproti často svižně kousavým a (sebe)ironickým originálům – působí docela těžkopádně. Věty jsou přehuštěny konstrukcemi se substantivy ("Takové kritické ‘utopie‘ jsou metaforickými vymístěními protikladů samého politického nevědomí“) a původně anglická syntax pronikla i do medailonů, kde narušuje český slovosled ("... a za druhé je to literární kánon, vůči němuž se autorka svou argumentací vymezuje“). Z nečeské vazby se ovšem dokáže vyklubat i logický nesmysl ("Jane Austenová... zajistila této nové formě stálý vůdčí vliv“), který se objevuje také v účelově upraveném uměleckém překladu Osborneovy hry Ohlédni se v hněvu (jak se propána bojuje "za statečné věci“?). A byť by rozhodnutí nepřechylovat cizí ženská příjmení třeba bylo myšlenkově správné, vyskytne-li se jich více pohromadě, je toto řešení pro české uši neudržitelné: "… omezení jen na Stephen Gordon od Hall.“
.výstava: 8GENFotograf Mára pozval sedm kolegyň
Výsledek není doslovný, a už vůbec ne marný. Vějíř tvůrčích výpovědí se docela rozevřel: jedna fotografka instalací vtipně apeluje na muže, druhá si zkoumavě mačká kůži na břiše, třetí se fotila před těhotenstvím, během něho i po narození potomka; čtvrtá, Márova dcera, portrétuje vlastního syna v rozličných příbuzenských konstelacích atd. Nejrozpačitěji z toho vychází iniciátor: Márovy velkoplošné snímky dětí a žen jsou vlastně až profesorsky profesionální, postrádají "ohmatávající“, živočišně fyzickou dimenzi. Ale vlastně to nevadí, lze to i přijmout coby svého druhu nutnou mentorskou službu. Nejen teď v Trafačce patří fotografie ženám. Josef Chuchma Výstava se konala v prostoru Trafačka, Kurta Konráda 1, Praha 9; http://www.trafacka.net/. |
Jistě, v úvodu se praví, že jednotlivé převody jsou dílem studentek "v rámci mimokurikulární aktivity“, ale tím spíš nad nimi měla bdít pevná ruka: vždyť tendence vytvářet český odborný styl snahou o doslovnost, jež jde na úkor přirozenosti a svěžesti, předkládané látce v ničem nepomůže.
Ale abychom jen nehaněli: výtečně si jedna začínající překladatelka poradila s hříčkou se závorkou, tolik oblíbenou záležitostí především v názvech soudobých akademických článků: "V(y)nořující se identity“ je stejně půvabné a nepříliš vypovídající jako "(E)Merging Identities“.
Obočí poněkud pozdvižené
Zatímco předchozí obdobnou antologii uspořádanou odbornou asistentkou na genderových studiích Masarykovy univerzity v Brně Liborou Oates-Indruchovou, tedy Dívčí válku s ideologií (1998), šlo v prvé řadě chápat coby základní splácení dluhu, nyní editorka vybrala texty téměř současné. Rozčlenit jejich obsah lze – pokud zjednodušeně předešleme, že literatura vždy nějak zrcadlí dění ve společnosti – na primárně literární, na literárně-společenský v tom smyslu, že zkoumá očividné vazby mezi literaturou a společností, a konečně na čistě společenský.
Antologie, která má úmysl zasvětitelský, by ovšem měla čtenáři poskytnout informace, co jsou stanoviska myšlenkově plodná a co jen extrémně vyhrocená. Tak například Australanka Dale Spenderová v Ženách a literární tradici přesvědčivě a oprávněně argumentuje, že v akademických kruzích proslulá práce Iana Watta Vzestup románu: studie Defoa, Richardsona a Fieldinga (1957) opomíjí přínos ženských autorek. Na straně druhé Američanka Bonnie Zimmermanová ve stati Co nikdy nebylo opakovaně uvádí legendární básnířku Emily Dickinsonovou ve zřejmé snaze zahrnout ji do lesbické literární tradice, přičemž odkazuje mimo jiné na Paulu Bennettovou, podle níž "zmínky o drobcích, klenotech, oblázcích a podobných předmětech byly u Dickinson pokusem vytvořit ‘klitorální obraznost‘“.
Ano, Dickinsonová vedla korespondenci se ženami, v níž mnohé zůstalo nedopovězeno a mnohé naznačeno, nicméně obdobnou korespondenci udržovala i s muži. A co se její poezie týče, byla hluboce a pokorně ovlivněna puritánskou tradicí a běžnými věcmi kolem sebe. A pokud už se hodláme pouštět do psychologizování, schůdnější se ve světle díla Dickinsonové jeví teorie, podle níž trpěla anorexií a potažmo odporem k fyzičnu vůbec.
Stran postřehů o společnosti jsou sympatičtější všechny ty, které problematizují pozici žen coby obětí, a podrývají tudíž dominantní černobílé vnímání. I tady však najdeme důvody k pozdviženému obočí. Tvrdí-li Bonnie Zimmermanová, že "lesbismus je zdravý životní styl, který si zvolily ženy“, zcela ignoruje biologické faktory, zhusta chápané jako klíčové. Nebo když v Británii působící profesor anglistiky Berthold Schoene v závěrečném příspěvku antologie, pojednávajícím o britských maskulinitách, interpretuje fašismus v Německu a dokonce i v Jugoslávii 90. let jako "násilné paranoidní reakce na rostoucí epistemický rozklad tradičních pojetí identity“, čímž míní maskulinní identitu a patriarchální nacionalismus, u historiků a politologů a možná i psychologů či psychiatrů by těžko pochodil.
Svůdná varování
Z celkem jedenácti příspěvků v antologii je třeba kromě textu Spenderové vyzdvihnout stať Čtení romancí: Ženy, patriarchát a populární literatura. Američanka Janice A. Radwayové se zajímá o tzv. pokleslou literaturu pro ženy, která rozbujela i v postkomunistických zemích. Tuto produkci oprávněně nazývá kompenzační literaturou, jelikož terénním výzkumem dokázala, že čtenářky si jsou její únikové funkce vědomy, přičemž ta četba jim kompenzuje emocionální naplnění a erotické očekávání (mimo jiné proto, že naše kultura stále neakceptuje "svobodné vyjádření ženské sexuality, přestože bez ostychu používá sexuální obraznost k prodeji všeho, od džínů po psací stroje“). Knihami jako zbožím včetně marketingových aspektů se zabývá i Britka Rosalind Cowardová ve stati Jsou ženské romány feministické romány? Zdůrazňuje, že zatímco feministická nakladatelství umisťují na obálky poklidná malířská díla v naději, že dané tituly tak zařadí mezi klasiku, komerční nakladatelství sahají po obálkách "senzacechtivých“.
A ještě bonbonek k dalším úvahám. Profesorka lingvistiky na univerzitě v Sheffieldu Sara Millsová ve Feministické teorii a teorii diskursu poukazuje mimo jiné na fakt, že dobové rádcovské příručky pro ženy, které měly odrazovat od čtení coby pro ně nebezpečné aktivity, zároveň nechtěně posloužily coby zdroj představ o alternativních kulturách, a stejně dvojsečně lze "číst“ například plakáty varující adolescenty před užíváním drog. Z čehož plyne, že v procesu čtení, interpretace a dekódování není nic takové, jak se na povrchu zdá, a obezřetnost na tomto poli by slušela teoretikům všeho druhu.
Příště už to musí být lepší
Podtrženo a sečteno: obdobné publikace musíme zejména v českém kulturním kontextu vítat, neboť prokopávají cestu k myšlenkovým územím, která tu z ideologických důvodů zůstávala po desetiletí opomíjena. Nicméně příští počiny tohoto druhu by se již doopravdy měly vyvarovat nedotažeností, na část z nichž jsme tu upozornili. Neboť mezi antologií, která chce tematiku základně osvětlit, a "interním“ charakterem práce s texty v ní existuje rozpor, jenž kreditu feminismu v ČR rozhodně nepřispěje.
. O knize: Ženská literární tradice a hledání identitLibora Oates-Indruchová (ed.) Antologie angloamerické feministické literární teorie. Vybrala, sestavila a úvodní text a medailony o autorkách a autorech napsala Libora Oates-Indruchová. Přeložily Michaela Cyrusová, Lenka Kočandrlová, Andrea Koucká, Dana Krejzová, Zuzana Pavlíčková, Silvie Prudká, Petra Smažilová, Hana Štráchalová, Karolína Švíková a Petra Zelenková. SLON, Praha 2007 (fakticky 2008). 412 stran, náklad neuveden, doporučená cena 449 korun. |
