Nyní, více než 2000 let po těchto událostech, se historie opakuje: žijeme v globálním světě, převážně všichni rádi komunikujeme, poznáváme lidi a jsme s nimi v kontaktu. Máme hodně práce; místo toho, abychom poslali písemný pozdrav, raději napíšeme e-mail, použijeme ICQ, skype, facebook a připojíme poslední fotku či komentáře, které chceme sdělit. A přitom někdo s námi chce neustále komunikovat "tváří v tvář"! Na to ovšem takzvaně nemáme moc času…
Před dvaceti lety zde byly Vánoce plné očekávání, díků a chvály, protože jsme ochutnali svobodu. Lidé žili v radosti z komunikace mezi sebou. Ježíšovo narození přineslo svobodu člověka, který se už nemá bát, nýbrž žije v důvěře, že Bůh stojí při něm a že mu na něm záleží. A ten Ježíš, který chtěl tenkrát s námi komunikovat, si to dnes rovněž přeje. Jenže naše odpověď na jeho prosbu o čas mnohokrát se rovná ignoraci. Anebo mu dáme najevo, že na pořadu dne máme něco jiného, zajímavého, že zrovna je po ruce lepší kamarád, s nímž chceme mluvit.
Neutíkat před sebou, přijít k druhým
Bůh, který miluje každého člověka, se těší na osobní komunikaci s ním. Také s tebou, který pravé tato slova čteš. A to je hlavní poselství Vánoc. Je to důvod, proč se radujeme a proč slavíme. Vánoce jsou svátky komunikace mezi Bohem a lidmi a kvůli tomu i svátky komunikace mezi námi. Ale jak komunikovat s Ježíšem, co dělat, aby se tento dialog opravdu mohl uskutečnit? Pro nás je komunikace nejen zdvořilostí, nýbrž cestou ke štěstí a k radosti života. Komunikujeme s Ježíšem, když komunikujeme sami se sebou a s lidmi. Jenže kolikrát nemáme čas pro sebe a potřebujeme pořád "zkonzumovat" čas komunikace, i když s nikým fakticky nekomunikujeme. Kdo nic nemá, nemůže nic dávat; a nikdo nemůže komunikovat, jestliže na to nemá čas.
Vánoce jsou svátky radosti a naděje, ale takové radosti a naděje, která má jméno: Ježíš. Radost a naděje se uskutečňují, když člověk dokáže vidět Ježíšovu tvář právě v lidech, s nimiž se denně setkává. Slavit Vánoce, jak připomíná papež Benedikt XVI., nás vede k zamyšlení nad Boží blízkostí a láskou. Můžeme si uvědomit, jakou máme v jeho očích cenu, protože právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena nikoliv podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se odráží Boží obraz.
Jde o radost, která pramení z toho, že se člověk cítí obdarován, a proto může o Vánocích darovat. Ale co má darovat? Jistě je pěkné darovat věci. Avšak nejlepší, co bychom měli darovat, je právě naše největší bohatství - a to je náš čas. Vánoční radost je radost naslouchání sobě i ostatním.
Vánoce jsou také pozváním k sebepoznání. Na cestě k sebepoznání máme strach, co tam můžeme nalézt. Když poznáme sebe a neutíkáme od sebe, můžeme poznat i Boha, jehož obrazem jsme.
Jde o to znovu povstat
Vánoce jsou časem chvály lidí a Boha. Jestliže chceme chválit Boha, existuje jen jedna cesta, a to je chvála lidí, se kterými "reálně" komunikujeme. Když je chválíme, splníme to, k čemu jsme byli pozváni v tomto světě a kvůli čemu přišel Ježíš. A tahle poznávací známka dobrých lidí dnešní doby otvírá dveře k cestě za šťastným životem nás všech. Dobří lidé nejsou dobří proto, že by nikdy neklesli. Jsou dobří proto, že po každém pádu vždy znovu povstali k novému úsilí. A to je to nejdůležitější v životě každého člověka. To můžeme činit i my, kteří máme vánoční naději.
Tak – až se budeme snažit najít si čas na komunikaci, na přijímání sebe a druhých a na darování svého času, potom letošní Vánoce budou opravdovými Vánocemi. Potom budou Vánoce určitě trvat celý rok!
