O útoku na Irák je již zřejmě dávno rozhodnuto

Pokusí-li se vláda Saddáma Husajna čelit americkému útoku politikou „spálené země,“ možná tím jenom usnadní naplnění záměrů Spojených států. Srovnáním výsledků druhé světové války a studené války se Američané mohli snadno poučit o tom, že jen nepřítel, který zažil drtivou porážku „z první ruky,“ jako se to stalo Němcům a Japoncům, je natolik podroben, že si nechá bez dalšího odporu vnutit politický systém, který vyhovuje vítězům, aniž by bylo nutné jej trvale udržovat bodáky. Opravdu; v Německu i v Japonsku fungují demokratické systémy, které docela určitě nevycházejí z dlouholetých tradic obou zemí. Nicméně se zdá, že oba národy si žijí docela spokojeně, patří k hospodářsky nejsilnějším zemím světa a jejich úspěchy na ekonomickém poli se velice často zajídají i samotným Spojeným státům.

Jak to souvisí s Irákem? Především je třeba zamyslet se nad důvody, jež Američany vedou ke konfrontační politice vůči Iráku. Lze jen stěží uvěřit tvrzení amerického vedení, podle něhož je tato politika součástí boje se „světovým terorismem.“ V dlouhé historii blízkovýchodního konfliktu se najde několik států, jež byly velmi často obviňovány z podpory mezinárodního terorismu, zejména k nim patří Lybie, Sýrie a Irán. Na adresu Iráku takových obvinění moc nezaznělo. A pokud jde o snahy iráckého režimu získat zbraně hromadného ničení, především jadernou zbraň, není Irák jedinou nevypočitatelnou zemí, která chová takové úmysly nebo si už dokonce příslušné technologie opatřila.
Ne, rozhodnutí americké vlády věnovat se přednostně režimu Saddáma Husajna má docela jiné, velmi pragmatické vysvětlení. Teroristický útok na Světové obchodní centrum změnil zásadně pohled amerických politiků na problematiku Blízkého východu. Až do té doby Spojeným státům stačilo udržovat spojenectví se Saúdskou Arábií, což jim zaručovalo dostatečný přístup k ropným zdrojům, a partnerství s Izraelem, díky němuž si v celém regionu udržovaly takové postavení, že bez jejich souhlasu tam nemohlo dojít k zásadním mocensko-politickým změnám. Po jedenáctém září už to však nestačí. Saúdská Arábie a ostatní země z Arabského poloostrova jsou jako spojenci v tvrdé válce s islámským terorismem prakticky bezcenní. Američané potřebují skutečného spojence a nemůže jím být Izrael. Potřebují kvalitní, velkou základnu přímo v arabském světě a touto základnou se má stát právě Irák. Je to logické; jedině Irák a Saddámův režim lze bez potíží označit za stát, který je hrozbou pro mír v regionu i na celém světě. Vlastní zbraně hromadného ničení a další takové zbraně se pokouší vyvinout. Jde-li o Irák, není těžké získat potřebnou rezoluci Rady bezpečnosti, která v daném okamžiku poslouží jako casus belli.
A jakmile dojde k válce se Saddámem, americkým zájmům samozřejmě jenom pomůže, jestliže se irácký diktátor rozhodne aplikovat politiku spálené země. Čím větší devastace, tím okázalejší bude obnova zničeného Iráku, pod nově ustavenou vládou, složenou z příslušníků opozičních skupin a vzešlou ze svobodných voleb. Jedním z prvních aktů této vlády bude patrně rozhodnutí o dlouhodobém pronájmu částí iráckého území americkým ozbrojeným silám. Američtí vojáci budou v Iráku utrácet peníze, zřízení vojenských základen s bohatým zázemím přinese vytvoření mnoha pracovních míst. Irák se stane střediskem boje s islámským terorismem, jako se kdysi Japonsko stalo základnou vojsk válčících v Koreji.
Z uvedených úvah vyplývá, že deklarovaná válka proti světovému teorismu je ve skutečnosti od samého počátku zcela jasně válkou proti terorismu islámských radikálů, i když se k tomu  USA ze zřejmých důvodů nemohou otevřeně přiznat. Podaří-li se jim naplnit své záměry v Iráku, může to znamenat zásadní posun v celé politické situaci na Blízkém východě. Doufejme, že půjde o změnu k lepšímu.