Učitelstvo je vždy a všude na chvostě. Ne tedy na samém konci toho chvostu, ale přesto pod průměrem, zvláště poukáže-li se na vysokoškolské vzdělání tohoto stavu. Je to tak a zůstane to tak. Proč?
První příčina, obecně známá, je ekonomická. Žádný stát není a nebude ochoten investovat do školství větší množství prostředků než nezbytné minimum nutné k zajištění provozu. Víc by nejspíš udělal jen Platónův stát řízený filosofy. Každá společnost založená na okamžitém zisku, na bezprostředním ekonomickém efektu, má totiž nutně tendenci odsouvat školství do pozadí. Nemůže se bez něj obejít, samozřejmě. Potřebuje ho. Dokonce je takové společnosti víceméně (u nás méně) jasné, že čím vzdělanější obyvatelstvo, tím perspektivně větší hospodářský růst, tím větší zisk do budoucna. Avšak málo platné, tahle myšlenka, třebaže bývá i verbálně uznávána, se v praktické každodennosti nikdy rozhodujícím způsobem neprosadí, nikdy nepřeváží, nikdy se nestane rozhodující ideou. Školství okamžitý zisk nepřináší. Neprodukuje nic ihned zpeněžitelného. Není ekonomicky aktivní. Peníze polyká, ale nepodílí se na jejich koloběhu a rozmnožování. Přerušuje stoupající spirálu zisku. Tím je odsouzeno k trvalému outsiderovství. Nikdy se nemůže stát, že by financování školství překročilo určitou mez - narazilo by na tzv. ekonomické myšlení. Je přitom celkem jasné, že zmíněné překročení by mohlo ze současného barbarského masového školství vytvořit cosi, co by nejen lépe vzdělávalo, ale co by především bylo přiměřenější po lidské stránce. Co by dětem umožnilo vyrůstat v psychicky zdravějším prostředí; co by umožnilo rozšířit prostor a čas pro jednotlivce. Protože současný stav, kdy je každý nucen trávit podstatnou část svého dětství (a tedy dobu, jež ho formuje na zbytek života) v neurotizujícím prostředí řvoucího davu naháněného denně do odpudivých přeplněných kasáren, je při hlubším zamyšlení naprosto děsivý. Řečeno zcela otevřeně: veškeré vzdělávací koncepce jsou naprosto k ničemu, dokud existují třídy v dnešním slova smyslu, a nikoli kroužky deseti žáků kolem jednoho učitele.
Ale to jen tak na okraj, aspoň je vidět, že nejde jen o platy. Těmito utopiemi se však nezabývejme. Uskutečnit se beztak nikdy nemohou. K podobným změnám není ani zdaleka obecná vůle. Všichni přece kasárenským školstvím prošli a nejenže jim neublížilo, ale hleďte, jak jsou výborní. Nebo že by měl někdo o sobě jiné mínění?
Sečte-li se tato obecná vůle s ekonomickým myšlením, vychází z toho, že peníze do školství nepotečou. Školství se bude vždy jen udržovat a vyspravovat nikdy se nebude s předstihem vytvářet, přes všechna velká slova a bílé a jiné knihy. A přes všechny dobré důvody. Šetřit se bude. Budou se snižovat náklady. Nebude se nakupovat lepší vybavení. Budou se spojovat a zvětšovat třídy (kritérium "naplněnosti tříd", proboha!) a propouštět učitelé, čímž vznikne prostředí ještě nahuštěnější a depresivnější. A platy ovšem neporostou. Taktéž se budou udržovat. A budou se hledat skulinky, jak odstřihnout tady a tamhle. Jako v případě tzv. zvyšování tarifních platů, které je provázeno snižováním osobních příplatků, takže výsledný reálný plat je mnohdy ještě nižší než před oním slavným zvýšením. Jako v případě propouštění učitelů před prázdninami – po prázdninách nastoupí zpět, ale ušetří se jejich dvouměsíční plat, což je jistě ekonomicky správné. Atakdále.
A učitelstvo, samozřejmě, ani necekne. Čímž se dostáváme k druhé příčině daného stavu a neradostných perspektiv. Tato příčina obecně známa není, neboť tkví v učitelském stavu samotném.
V jisté detektivce se říká, že policejní práce vyžaduje ty nejlepší lidi, ale není v ní nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo. To se dá říct o lecčems, o politice například – plnou měrou to však platí i o školství. Když už jsme v těch citátech: mezi plackami s různě vtipnými nápisy, jak se tak prodávají po trafikách, lze spatřit i takovou, podle níž učitelem může být každý, kdo udrží pětačtyřicet minut křídu a moč. Je to drsné, ale nezbývá než souhlasit. Nejde o nadsázku, ale o výstižný popis skutečnosti.
Inu, pochopitelně. Protože jak vzniká učitel? Učitel vzniká studiem na převážně pedagogických fakultách (někteří je nazývají vysokými školami). Na tyto ústavy se hlásí přibližně tak pět procent těch, kdo skutečně chtějí být učiteli. Pro ně je učitelské povolání vysněnou metou - vybrali by si je vždy znovu – dali by mu přednost před čímkoli jiným. Je to pro ně prostě to pravé. Zbytek, to jsou studenti, kteří jen chtějí mít vysokou školu. Jakoukoli. Pedagogická fakulta bere vysoké počty, studium je nejsnazší. Na jiné studium si buď rovnou netroufají, nebo ho nedokončili. Pro všechny tyhle lidi je pedagogická fakulta poslední a jedinou možností - fakultou z nezbytí. Po vstupu do praxe (anebo ještě před ním) řada z nich školství opouští: objevili v sobě alespoň nějaké jinde použitelné schopnosti, a prchají, jak mohou. Zbytek zůstává – kromě zmíněných bytostných učitelů je to pořád přibližně devadesát procent takových, co jsou učiteli z nouze.
To je, řekl bych, dost realistický odhad složení našeho učitelstva na základních a středních školách, i když se zřejmě poměr obou skupin bude poněkud lišit podle typu školy - na prvním stupni ZŠ je asi těch opravdových učitelů víc, na střední školy si zase nebohý učitel zvykne lépe – není přece učitel, nýbrž profesor, pravda?
Z toho všeho ovšem vyplývají důsledky. Předně učitel, ten typický, není příliš ztotožněn se svým povoláním. Nepociťuje stavovskou hrdost. Ví, že se ve školství ocitl víceméně náhodou; že jeho schopnosti jakožto učitele jsou průměrné; že jeho práce je spíše povrchní, že ji vykonává bez většího zájmu, bez osobní iniciativy, bez snahy zlepšovat a zdokonalovat se. Přispívá k tomu samozřejmě i nepatrná společenská vážnost (průzkumy v tomto směru velmi zkreslují), stávající výše platu a též i prostředí na mnohých školách – šikana vůči učitelům ze strany nadřízených, rodičů i žáků, to by byl námět na samostatný rozbor. Nicméně, rozhodující je zde nevalný zájem o vlastní práci a mizivá snaha dělat ji lépe, než je nezbytně nutné - i tady jde o jakési udržovací minimum. Dojde-li pak na diskuse o výši platů, neangažuje se učitel v této věci příliš. Je mu jasné, ať vědomě, či podvědomě, jak se to s ním vlastně má, a připadalo by mu tedy jaksi nepatřičné křičet a natahovat ruku po penězích. Neboť vskutku pracuje "jen do výše svého platu".
A dále, učitel se chronicky a celoživotně obává. To souvisí s právě řečeným. Pokud totiž někdo za těchto okolností (a za podmínek, které ve školství panují) po léta ve školství zůstává, znamená to, že postrádá schopnosti uživit se jinak a lépe. Absence takových schopností ho ostatně do školství přivedla, viz výše. Je tedy permanentně existenčně ohrožen, a nebude na sebe příliš upozorňovat nějakými požadavky. Kdyby v důsledku své angažovanosti o práci přišel, neuživí se. Povětšině nic neumí a nemá ani osobnostní vybavení, které by mu umožnilo přejít do jiných výdělečných oblastí. Nevím, kolik učitelů si to v celém rozsahu připouští, ale je to bohužel fakt. Školství prostě shromažďuje málo schopné oušlapky a také s nimi podle toho jedná, čímž v nich tu oušlapkovitost ještě posiluje. Pak se ovšem nikdo nemusí bát, že by se oušlapkové jakkoli projevili, i proto, že vedle různých bičů se jim poskytuje také cukr poměrně pohodlné existence, byť nepříliš lukrativní a stále méně jisté.
Nevelké schopnosti a oprávněně minimální sebevědomí učitele vedou tedy všeobecně ke vzniku značně ustrašeného profesního prostředí, jež si nechá v zásadě všecko líbit a nesnaží se vynutit si lepší existenční podmínky. Jediná historicky zaznamenaná stávka českého učitelstva za vyšší mzdy, to byl neodolatelně komický trapas, jehož výsledkem bylo zvýšení tzv. úvazků, neboli přidání práce. Za trest, ovšem. Tenhle výsledek jen potvrzuje, co říkám – je vlastně naprosto neuvěřitelné, že si ministerstvo školství tehdy mohlo něco podobného dovolit. Vždyť uvážíme-li to, má učitelstvo ve svých rukou obrovské nátlakové prostředky. Ale ono jich - příznačně - nikdy nepoužije. Není toho schopno.
Shrnuto: učitelské platy nikdy nebudou vysoké ani nadprůměrné, finanční situace škol se nikdy podstatně nezmění. Jednak z důvodů ekonomických, jednak proto, že složení učitelských sborů je takové, že je z této strany vyloučena jakákoli iniciativa, neřkuli nátlaková akce (a to jsem ještě ponechal stranou celou otázku feminizace, která se na daném stavu rovněž velmi podstatně podepisuje). Stát nemá příčinu se učitelstva jakkoli obávat. Stejně jako celá společnost a stejně jako nadřízené složky ve vlastním školství na ně hledí se značně odůvodněným pohrdáním.
A co z toho všeho? Jen tolik, že nevěřím v jakýkoli úspěch snah pana kolegy Sárkoziho, jakkoli to jistě myslí dobře a má dokonce i pravdu. Je to mladý člověk a působí na gymnasiu. To jsou dvě okolnosti, jež mu brání vidět věci, jak jsou. Připadá si totiž, se všemi svými aktivitami, jako tvůrčí a samostatná bytost. Necítí se ještě jako ten zmíněný oušlapek, jehož obzor končí u správně proškrtané třídnice. To je vlastně ještě třetí okolnost: je schopný. Tahle kombinace však může skončit jen dvěma způsoby. Buď přestane revoltovat a zařadí se, nebo ze školství odejde. Myslím, že to bude to druhé; vždyť má kam. Bude to pro něj jen dobře. Ono totiž neplatí pouze, že je někdo chudák, protože je učitel. Platí i opak: je učitel, protože je chudák. A pro koho to neplatí…
Pročež ať tu na závěr zazní tato antivýzva: učitelé, jen ty hlavy zase pěkně skloňte. Takový je přirozený stav věcí.
První příčina, obecně známá, je ekonomická. Žádný stát není a nebude ochoten investovat do školství větší množství prostředků než nezbytné minimum nutné k zajištění provozu. Víc by nejspíš udělal jen Platónův stát řízený filosofy. Každá společnost založená na okamžitém zisku, na bezprostředním ekonomickém efektu, má totiž nutně tendenci odsouvat školství do pozadí. Nemůže se bez něj obejít, samozřejmě. Potřebuje ho. Dokonce je takové společnosti víceméně (u nás méně) jasné, že čím vzdělanější obyvatelstvo, tím perspektivně větší hospodářský růst, tím větší zisk do budoucna. Avšak málo platné, tahle myšlenka, třebaže bývá i verbálně uznávána, se v praktické každodennosti nikdy rozhodujícím způsobem neprosadí, nikdy nepřeváží, nikdy se nestane rozhodující ideou. Školství okamžitý zisk nepřináší. Neprodukuje nic ihned zpeněžitelného. Není ekonomicky aktivní. Peníze polyká, ale nepodílí se na jejich koloběhu a rozmnožování. Přerušuje stoupající spirálu zisku. Tím je odsouzeno k trvalému outsiderovství. Nikdy se nemůže stát, že by financování školství překročilo určitou mez - narazilo by na tzv. ekonomické myšlení. Je přitom celkem jasné, že zmíněné překročení by mohlo ze současného barbarského masového školství vytvořit cosi, co by nejen lépe vzdělávalo, ale co by především bylo přiměřenější po lidské stránce. Co by dětem umožnilo vyrůstat v psychicky zdravějším prostředí; co by umožnilo rozšířit prostor a čas pro jednotlivce. Protože současný stav, kdy je každý nucen trávit podstatnou část svého dětství (a tedy dobu, jež ho formuje na zbytek života) v neurotizujícím prostředí řvoucího davu naháněného denně do odpudivých přeplněných kasáren, je při hlubším zamyšlení naprosto děsivý. Řečeno zcela otevřeně: veškeré vzdělávací koncepce jsou naprosto k ničemu, dokud existují třídy v dnešním slova smyslu, a nikoli kroužky deseti žáků kolem jednoho učitele.
Ale to jen tak na okraj, aspoň je vidět, že nejde jen o platy. Těmito utopiemi se však nezabývejme. Uskutečnit se beztak nikdy nemohou. K podobným změnám není ani zdaleka obecná vůle. Všichni přece kasárenským školstvím prošli a nejenže jim neublížilo, ale hleďte, jak jsou výborní. Nebo že by měl někdo o sobě jiné mínění?
Sečte-li se tato obecná vůle s ekonomickým myšlením, vychází z toho, že peníze do školství nepotečou. Školství se bude vždy jen udržovat a vyspravovat nikdy se nebude s předstihem vytvářet, přes všechna velká slova a bílé a jiné knihy. A přes všechny dobré důvody. Šetřit se bude. Budou se snižovat náklady. Nebude se nakupovat lepší vybavení. Budou se spojovat a zvětšovat třídy (kritérium "naplněnosti tříd", proboha!) a propouštět učitelé, čímž vznikne prostředí ještě nahuštěnější a depresivnější. A platy ovšem neporostou. Taktéž se budou udržovat. A budou se hledat skulinky, jak odstřihnout tady a tamhle. Jako v případě tzv. zvyšování tarifních platů, které je provázeno snižováním osobních příplatků, takže výsledný reálný plat je mnohdy ještě nižší než před oním slavným zvýšením. Jako v případě propouštění učitelů před prázdninami – po prázdninách nastoupí zpět, ale ušetří se jejich dvouměsíční plat, což je jistě ekonomicky správné. Atakdále.
A učitelstvo, samozřejmě, ani necekne. Čímž se dostáváme k druhé příčině daného stavu a neradostných perspektiv. Tato příčina obecně známa není, neboť tkví v učitelském stavu samotném.
V jisté detektivce se říká, že policejní práce vyžaduje ty nejlepší lidi, ale není v ní nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo. To se dá říct o lecčems, o politice například – plnou měrou to však platí i o školství. Když už jsme v těch citátech: mezi plackami s různě vtipnými nápisy, jak se tak prodávají po trafikách, lze spatřit i takovou, podle níž učitelem může být každý, kdo udrží pětačtyřicet minut křídu a moč. Je to drsné, ale nezbývá než souhlasit. Nejde o nadsázku, ale o výstižný popis skutečnosti.
Inu, pochopitelně. Protože jak vzniká učitel? Učitel vzniká studiem na převážně pedagogických fakultách (někteří je nazývají vysokými školami). Na tyto ústavy se hlásí přibližně tak pět procent těch, kdo skutečně chtějí být učiteli. Pro ně je učitelské povolání vysněnou metou - vybrali by si je vždy znovu – dali by mu přednost před čímkoli jiným. Je to pro ně prostě to pravé. Zbytek, to jsou studenti, kteří jen chtějí mít vysokou školu. Jakoukoli. Pedagogická fakulta bere vysoké počty, studium je nejsnazší. Na jiné studium si buď rovnou netroufají, nebo ho nedokončili. Pro všechny tyhle lidi je pedagogická fakulta poslední a jedinou možností - fakultou z nezbytí. Po vstupu do praxe (anebo ještě před ním) řada z nich školství opouští: objevili v sobě alespoň nějaké jinde použitelné schopnosti, a prchají, jak mohou. Zbytek zůstává – kromě zmíněných bytostných učitelů je to pořád přibližně devadesát procent takových, co jsou učiteli z nouze.
To je, řekl bych, dost realistický odhad složení našeho učitelstva na základních a středních školách, i když se zřejmě poměr obou skupin bude poněkud lišit podle typu školy - na prvním stupni ZŠ je asi těch opravdových učitelů víc, na střední školy si zase nebohý učitel zvykne lépe – není přece učitel, nýbrž profesor, pravda?
Z toho všeho ovšem vyplývají důsledky. Předně učitel, ten typický, není příliš ztotožněn se svým povoláním. Nepociťuje stavovskou hrdost. Ví, že se ve školství ocitl víceméně náhodou; že jeho schopnosti jakožto učitele jsou průměrné; že jeho práce je spíše povrchní, že ji vykonává bez většího zájmu, bez osobní iniciativy, bez snahy zlepšovat a zdokonalovat se. Přispívá k tomu samozřejmě i nepatrná společenská vážnost (průzkumy v tomto směru velmi zkreslují), stávající výše platu a též i prostředí na mnohých školách – šikana vůči učitelům ze strany nadřízených, rodičů i žáků, to by byl námět na samostatný rozbor. Nicméně, rozhodující je zde nevalný zájem o vlastní práci a mizivá snaha dělat ji lépe, než je nezbytně nutné - i tady jde o jakési udržovací minimum. Dojde-li pak na diskuse o výši platů, neangažuje se učitel v této věci příliš. Je mu jasné, ať vědomě, či podvědomě, jak se to s ním vlastně má, a připadalo by mu tedy jaksi nepatřičné křičet a natahovat ruku po penězích. Neboť vskutku pracuje "jen do výše svého platu".
A dále, učitel se chronicky a celoživotně obává. To souvisí s právě řečeným. Pokud totiž někdo za těchto okolností (a za podmínek, které ve školství panují) po léta ve školství zůstává, znamená to, že postrádá schopnosti uživit se jinak a lépe. Absence takových schopností ho ostatně do školství přivedla, viz výše. Je tedy permanentně existenčně ohrožen, a nebude na sebe příliš upozorňovat nějakými požadavky. Kdyby v důsledku své angažovanosti o práci přišel, neuživí se. Povětšině nic neumí a nemá ani osobnostní vybavení, které by mu umožnilo přejít do jiných výdělečných oblastí. Nevím, kolik učitelů si to v celém rozsahu připouští, ale je to bohužel fakt. Školství prostě shromažďuje málo schopné oušlapky a také s nimi podle toho jedná, čímž v nich tu oušlapkovitost ještě posiluje. Pak se ovšem nikdo nemusí bát, že by se oušlapkové jakkoli projevili, i proto, že vedle různých bičů se jim poskytuje také cukr poměrně pohodlné existence, byť nepříliš lukrativní a stále méně jisté.
Nevelké schopnosti a oprávněně minimální sebevědomí učitele vedou tedy všeobecně ke vzniku značně ustrašeného profesního prostředí, jež si nechá v zásadě všecko líbit a nesnaží se vynutit si lepší existenční podmínky. Jediná historicky zaznamenaná stávka českého učitelstva za vyšší mzdy, to byl neodolatelně komický trapas, jehož výsledkem bylo zvýšení tzv. úvazků, neboli přidání práce. Za trest, ovšem. Tenhle výsledek jen potvrzuje, co říkám – je vlastně naprosto neuvěřitelné, že si ministerstvo školství tehdy mohlo něco podobného dovolit. Vždyť uvážíme-li to, má učitelstvo ve svých rukou obrovské nátlakové prostředky. Ale ono jich - příznačně - nikdy nepoužije. Není toho schopno.
Shrnuto: učitelské platy nikdy nebudou vysoké ani nadprůměrné, finanční situace škol se nikdy podstatně nezmění. Jednak z důvodů ekonomických, jednak proto, že složení učitelských sborů je takové, že je z této strany vyloučena jakákoli iniciativa, neřkuli nátlaková akce (a to jsem ještě ponechal stranou celou otázku feminizace, která se na daném stavu rovněž velmi podstatně podepisuje). Stát nemá příčinu se učitelstva jakkoli obávat. Stejně jako celá společnost a stejně jako nadřízené složky ve vlastním školství na ně hledí se značně odůvodněným pohrdáním.
A co z toho všeho? Jen tolik, že nevěřím v jakýkoli úspěch snah pana kolegy Sárkoziho, jakkoli to jistě myslí dobře a má dokonce i pravdu. Je to mladý člověk a působí na gymnasiu. To jsou dvě okolnosti, jež mu brání vidět věci, jak jsou. Připadá si totiž, se všemi svými aktivitami, jako tvůrčí a samostatná bytost. Necítí se ještě jako ten zmíněný oušlapek, jehož obzor končí u správně proškrtané třídnice. To je vlastně ještě třetí okolnost: je schopný. Tahle kombinace však může skončit jen dvěma způsoby. Buď přestane revoltovat a zařadí se, nebo ze školství odejde. Myslím, že to bude to druhé; vždyť má kam. Bude to pro něj jen dobře. Ono totiž neplatí pouze, že je někdo chudák, protože je učitel. Platí i opak: je učitel, protože je chudák. A pro koho to neplatí…
Pročež ať tu na závěr zazní tato antivýzva: učitelé, jen ty hlavy zase pěkně skloňte. Takový je přirozený stav věcí.
