Připravilo pro ně nezávazný návod, jak k výuce přistupovat.
Zpoždění 30 let ročně
"Často naberu na konci roku zpoždění i dvacet nebo třicet let," přiznává učitel dějepisu z pražské Základní školy Hanspaulka Vladimír Rozhon. Stejné je to na středních školách, kde se moderní dějiny obvykle odsouvají až do maturitního ročníku, který je navíc kratší o dva měsíce. Na klíčové události, jako je sovětská okupace 1968 nebo sametová revoluce, mnohdy vůbec nedojde.
"Celé dvacáté století včetně událostí v Československu musíme stihnout během pouhých osmi vyučovacích hodin. Za tu dobu se to nedá zvládnout, takže to dětem nahrazujeme v seminářích," vysvětluje ředitel ústeckého Gymnázia Dr. Šmejkala Michal Šidák.
Sám však přiznává, že přesouvat učivo do seminářů není řešení. "Ne všechny děti pak mají stejné povědomí o tom, co prožívali jejich rodiče za minulého režimu a do jakých situací se denně dostávali," uvažuje Šidák.
A má pravdu. Podle posledního průzkumu společnosti Člověk v tísni přiznává šedesát procent středoškoláků, že o období mezi léty 1948 a 1989 nemá téměř žádné povědomí. Jen pětina dětí si myslí, že ví dost.
"Naší nedávné minulosti se ve školách věnuje jen malý prostor a to je třeba změnit," míní ministr školství Ondřej Liška. Problém podle něj spočívá hlavně v tom, že učitelé často věnují neúměrně dlouho pozornost starším dějinám – pravěku, starověku a středověku.
Historikové mu dávají za pravdu. "Starší dějiny učitelé vykládají moc podrobně. Přitom nejdůležitější jsou pro děti právě ty novodobé, protože se díky jejich znalosti dokážou orientovat ve světě, ve kterém žijí, " vysvětluje historik Jiří Pernes.
Pro mnohé učitele je výklad událostí spojených s minulým režimem poměrně citlivou záležitostí. "Často nevědí, jak se k učivu postavit. Pořád je v tom určitý přídech politikaření. Navíc v té době sami žili, nebo alespoň jejich rodiče. Pak je opravdu jednodušší věnovat se třeba středověkým rytířům," vysvětluje Šidák.
Ministr: Víc času na 20. století
"Dvacátému století by se měl věnovat mnohem větší prostor, aby se nestávalo, že se žáci o tom, co se dělo v minulém režimu, dozvědí jen málo nebo dokonce vůbec nic," vysvětluje Liška.
Výuka dějepisu by se také měla víc propojit s občanskou naukou nebo literaturou, aby žáci dějiny dokázali vidět v souvislostech. Měla by také být více interaktivní.
Podle Lišky jsou pro studenty jedinečným zdrojem poznání hlavně pamětníci a také kvalitní dokumentární filmy. Tento přístup se určitě nebude zamlouvat komunistům, kteří si naopak stěžují, že se o době, kdy vládli totalitnímu státu, učí "neobjektivně". Předsedkyně pražské KSČM dokonce prohlásila, že učitelé v mladých lidech vzbuzují zbytečný antikomunismus.
