Hlavním smyslem konference je upravit instituce EU a jejich chod tak, aby vyhovovaly i organizaci, která bude mít 20 a více členů a navrhnout novou smlouvu o unii.
Další harmonogram rozšiřování EU závisí na tom, zda se tato konference povede a zda rozhodnutí padne brzo.
Pokud bude mít unie do konce letošního roku novou smlouvu a Česká republika ukončí napřesrok jednání o přistoupení, bude termín jejího vstupu záležet už jen na tempu ratifikací v členských zemích unie.
Ministři zahraničí se podle očekávání dohodli, že se soustředí na tři tzv. nedodělky z minulé mezivládní konference, jež proběhla v roce 1997 v Amsterodamu:
- složení Evropské komise, tedy počet komisařů ve vztahu k počtu členských zemí
- přerozdělení hlasů, které státy mají v Radě ministrů EU
- rozsáhlejší rozhodování kvalifikovanou většinou než dosud
Členské země, Evropská komise, Evropský parlament jsou rozděleny ohledně každého z těchto bodů.
Někteří krom toho navrhují zařadit na pořad konference další témata, například usnadnění tzv. zesílené spolupráce mezi státy, jež chtějí rychlejší integraci než ostatní, nebo nové možnosti postihu členské země, která by nedodržovala základní zásady a principy unie.
Tento poslední bod inspirovaný momentálním napětím kolem Rakouska prosazuje nejen Belgie, ale také Evropská komise.
Předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontainová nesouhlasí s názorem Prahy a dalších kandidátů, že není vhodné projednávat víc než "tři nedodělky". "Musíme najít rovnováhu mezi ambicemi kandidátských zemí a realismem. Musíme uchazeče uklidnit a zapojit."
Většina členů unie se však odmítá zabývat jinými tématy než zmíněnými třemi.
"Jakékoli nové body programu konferenci ztíží, svedou z cesty a mohou mít negativní dopad na tempo rozšíření," řekl ČTK dánský ministr zahraničí Niels Helveg Petersen.
S jeho názorem se víceméně ztotožňuje většina kolegů s výjimkou šéfů diplomacií Belgie, Nizozemska, Itálie, Portugalska a Řecka.
EU reformovala základní smlouvy od začátku 90. let dvakrát zásadním způsobem.
První proces vyvrcholil v roce 1992 v Maastrichtu, druhý o pět let později v Amsterodamu. Tam se také nepovedlo najít kompromis stran institucí EU po rozšíření, protože ho delegáti napovažovali za naléhavý problém.
