Markéta Luskačová (1944) již od šedesátých let patří k předním českým fotodokumentaristům. Od roku 1964 pracovala na cyklu Poutníci z náboženských poutí na Slovensku a v Polsku, v letech 1967–1974 vznikal její cyklus ze slovenské vesnice Šumiac. Fotila v pražském jazzovém klubu Reduta, v Krejčově Divadle za branou. V sedmdesátých letech se přestěhovala na britské ostrovy. Dlouhé roky dokumentovala pouliční trhy v Londýně. Na ostrovech vznikly i další soubory: o bitých ženách, oškole sboristů při Durhamské katedrále, o dětech z různých sociálních, etnických a náboženských prostředí. Po listopadu 1989 svoji dokumentační tvorbu pražská rodačka opětovně zaměřila i na rodnou zemi: dlouhodobě zde fotí děti menšin, děti postižené, děti ve waldorfských školách. Od roku 1999 má za námět i masopustní slavnosti v Roztokách u Prahy a nedalekých Úněticích.
Z výstavy a knihy Markéty Luskačové O smrti, o koních a jiných lidech
O výstavěMarkéta Luskačová: O smrti, o koních a jiných lidech Masopustní Maškary z Roztok a z Únětic Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, Galerie/Kabinet. Výstava trvá do 20. března, otevřena vždy od středa do neděle od 10 do 18 hodin. |
Luskačová vystudovala sociologii a sociologický aspekt byl u ní v přístupu k fotografování vždy přítomen. Analýza zobrazovaného prostředí pro autorku byla a je víc než jednotlivá momentka. Nejednou její snímky vznikají na základě spolupráce s institucí či obcí. Masopustní soubor O smrti, o koních a jiných lidech není v tomhle jiný. Dá se navíc považovat za „sousedskou“ službu. Existuje roztocké sdružení Roztoč, jehož je Markéta Luskačová čestnou členkou, a skupina lidí z Únětic, kteří každoročně vyrážejí na masopustní průvod vybaveni arzenálem masek a setkávají s Roztockými na Holém vrchu (na výstavě i v katalogu se bohužel opakovaně chybně objevuje roztočtí s malým „r“). Fotografka od roku 1999 tyto akce a srazy dokumentuje; nejprve pracovala na černobílý film, v posledních letech snímá barevně. Záběry aktérům ukazuje, diskutuje s nimi, zjišťuje, koho zachytila. V popiscích na výstavě často jmenovitě uvádí, kdo je na snímku přítomen; v katalogu popisky omezuje na pouhé vročení, a to mi přijde šťastnější.
Z výstavy a knihy Markéty Luskačové O smrti, o koních a jiných lidech
Z výstavy a knihy Markéty Luskačové O smrti, o koních a jiných lidech
Dostáváme se tak k hodnotě a k určení souboru O smrti, o koních a jiných lidech. Třiasedmdesát exponátů v roztocké galerii je příliš na to, aby soubor udržel obrazovou kvalitu. Na výstavě převažuje aspekt místního kronikářství nad obecnější fotografickou výpovědí. Motivy srazů, pochodů a masek v dané lokalitě se znovu a znovu opakují, což jistě nevadí při oslovení obecní sešlosti (autorka ostatně v galerii vyzývá, že kdo se na záběrech pozná a není jmenovitě uveden, nechť se přihlásí), ale máme-li uplatnit přísnější umělecká kritéria, potom nezbývá než s politováním podotknout, že dojem z celku je rozmělněn. Velmi dobré až výtečné, obrazově víceplánové fotografie jsou poschovávané v onom přepočetném dokumentačním „průvodu“.
Galerie na roztockém zámku dává u kolekce Markéty Luskačové pocítit svoji zrádnost. Na první pohled jde o nevelké prostory se vstupním sálem, chodbou a „schovaným“ sálem zadním, ale členitá dispozice stěn nabízí dost a dost plochy, která může autora strašit svou neobsazeností a tak „pro jistotu“ věší na zdi exponát za exponátem. Roztocká galerie vyžaduje paletu formátů, aby se instalace rytmizovala. To se Luskačové daří jen výjimečně.
Z výstavy a knihy Markéty Luskačové O smrti, o koních a jiných lidech
O kataloguMarkéta Luskačová: O smrti, o koních a jiných lidech Maškary – 1990-2010 – Roztoky a Únětice Texty Howard Bossen a Robert Silverio. 48 stran, cena 190 korun, součástí prvního vydání je 300 výtisků číslovaných a signovaných autorkou. |
Brožovaný katalog vytištěný na dobrém papíře v barvě slonové kosti obsahuje něco přes polovinu z prací umístěných v galerii. Početní redukce (a také zestručnění popisků) jde souboru ihned k duhu - jako kdyby byl vhozen vývojky a v ní začaly na světlo zřetelně vystupovat dokumentární hodnoty díla, jeho schopnost obecněji vypovídat o podobě a smyslu dávné tradice v dnešní české společnosti, o vztahu masek a tváří, o překvapivé schopnosti oněch zdánlivě rozpustilých masek smrti a zvířat vnést v určený okamžik masopustu „mezi lidi“ podprahovou, mystickou i fatální dimenzi. Do brožury Markéta Luskačová nejen zařadila tu evidentně lepší polovinu prací, ale také od sebe oddělila černobílé a barevné snímky. Naproti tomu v galerii se prostupují, čímž dochází k dalšímu kvalitativnímu rozkmitu, neboť takhle těsné sousedství zrnitých černobílých fotek (exponovaných na film) s jejich přirozenou inklinací k abstrakci a často „hladkých“ a doslovných barevných snímků (digitál?) vytváří dojem nesourodých obrazových světů, dvouatorství z jedné akce. V barvě se navíc Luskačová, celý život fotografující černobíle, teprve hledá.
Z výstavy a knihy Markéty Luskačové O smrti, o koních a jiných lidech
Není nikterak kruté tvrzení, že ze souboru O koních, o smrti a jiných lidech může s klidným svědomím do celoživotního „best of“ výběru z díla Markéty Luskačové přejít sedm až deset prací. Takový počet je důkazem, že autorčiny masopustní výpravy nebyly marné.
