Jako kdyby Chvála s Trapkovou – jejichž usilování dlouhodobě sleduji a které mám osobně rád – nechtěli respektovat směřování západoevropské společnosti, jež není ovlivnitelné z pozic moralizování. Společnost a sociální kultura se prostě mění nikoli podle nejlepšího vědomí myslitelů anebo sociálních konstruktérů, ale podle vlastních popudů, které jsou extrémně ovlivněny sociální pozicí, příjmovou situací, sociální politikou, populární kulturou, lifestylovými časopisy a genderovými studiemi...
A sociální politika je stále více "korektní", protože se tak politická reprezentace pokouší uspokojit co největší objem voličstva. V konečných důsledcích se totiž řeší nákup moci. Dopad "páchání dobra“ bývá prostě dvojsečný, ostatně podrobnosti známe z podmínek USA, jak je popsal Charles Muray v knize Losing Ground (česky jako Příliš mnoho dobra, vydalo Sociologické nakladatelství v roce 1998). Je to kniha o neplánovaných a nežádoucích negativních dopadech dobře míněné sociální politiky. Včetně podpory neúplných rodin.
Co by tomu řekli lidi
Zatímco kolegové Chvála a Trapková ze Střediska komplexní terapie v Liberci pracují s rodinami, to jest s lidmi v reprodukčním věku, a jejich intervence jsou spíše krátkodobé, osobně mám zkušenosti s dlouhodobou individuální psychoterapií. A byla to právě má vlastní zkušenost s pacienty na počátku stařectví, narozenými před rokem 1940 či jen o pár let později, která poukázala na to, jak hluboce stigmatizující bývala neúplná rodina. Nejen "nelegální" původ dotyčné osoby, nýbrž i vdovství matky či pokusy o doplnění rodiny bývaly veřejností ("co tomu řeknou lidi") sledovány s podezřeními. Děti z neúplných rodin – alespoň podle rekonstrukcí osobní historie v rámci individuální psychoanalytické psychoterapie – vyrůstaly až příliš často s pocity viny za přežití, s přesvědčením, že nemohou mít nároky srovnatelné s ostatními vrstevníky. Jejich hlavním úkolem byla tichost, nenápadnost, přizpůsobivost a absolutní konformita. A to samozřejmě bez ohledu na "kvalitu" vrstevnických rodin.
. Děti s ďábelským věnem z neúplných rodinČlánek Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály čtěte zde. |
Ve čtyřicátých, padesátých a zřejmě ještě i v šedesátých letech minulého století v podstatě nezáleželo na kvalitě rodinného soužití, jen bylo nutné, aby rodina byla úplná. Bez ohledu na cenu, kterou za to její členové platili. Zásadní změna nastala v souvislosti s destigmatizací neúplných rodin – odbourání těchto stigmat má vysokou společenskou hodnotu, kterou nelze znehodnotit poukazem na skutečnost, že všechno dobré je také pro něco špatné. Děti nejsou zodpovědné za nesprávné či zbrklé činy rodičů.
Proč nemohu s tandemem kolegů Trapkové a Chvály souhlasit? Nesouhlasím zejména s tím, že přestupují roli terapeutů a pokoušejí se být kazateli toho, co je správné. Nectí povinnost společnost reflektovat bez nároku na pokusy společnost vylepšovat. Ďábelské věno? Ďábel je přece mocná negativní síla... Ale: děti poškozené z rodinných rozvratů jsou především bezmocné a v zajetí trvalé úzkosti z opuštění. Jistě, některé na ni také reagují paradoxní agresí. Psychoterapeuti určitě nepřijdou o živnost.
Zde jedna "provozní" vsuvka: zájemci o tyto služby to budou mít stále složitější. Například i proto, že Oborová zdravotní pojišťovna nedávno zrušila smlouvy psychoterapeutickým praxím (kuloárně se hovoří o několika stovkách smluv, mezi zrušenými smlouvami je i praxe Vladislava Chvály a také praxe moje). Trend je zjevný: vypudit ze zdravotnictví vše, co není přísně biologické. Do této skutečnosti bezvadně zapadá úspěšný marketing poskytovatelů asistované reprodukce; psychoterapeuti se od nich jaksi nemohou učit, neboť mají jako profesní skupina zábrany, jež jiným profesním skupinám chybí...
Ale zpět k tématu, o němž psali Chvála s Trapkovou. Na rozdíl od nich, přiznávám, si dokážu představit výhody jednočlenného rodičovství: žádné konflikty kolem výchovného stylu, žádné vyjednávání ohledně zacházení s penězi nebo kvůli náplni volného času. Ještě relativně mladá matka se s dítětem necítí osamocená, svoji schopnost zvládat složité situace považuje za zdroj sebeobdivu a sebeúcty. Dítě je na jednoho rodiče více vázané a je "vděčné". Děvče s matkou nerivalizuje kvůli dětské lásce k otci, takže převládá latentní homoerotická idyla. Chlapec o matku v první fázi rivalitně neusiluje, aby v druhé vykonal složitou cestu od máminy sukně (v realitě jsou to pochopitelně spíše praktické kalhoty) k tátovým kalhotám a k mužské identitě, neboť se lehce stane matčiným pseudopartnerem, mladým gazdou... Vztahy se udržují na primitivní párové úrovni a není prostor pro zvládnutí trojúhelníku matka – dítě – otec, kterému se v psychoanalýze říká oidipský konflikt. Je to tedy zdánlivě mnohem jednodušší...
Jistě, důsledkem onoho zjednodušení pak někdy bývá katastrofa emočněkognitivní disociace, což lze zjednodušeně přeložit tak, že emoční život se odehrává v těle (v podobě mnohdy velmi těžko pochopitelných psychosomatických poruch), zatímco na vědomé racionální úrovni je vše v nejlepším pořádku. V této oblasti mají samozřejmě Trapková a Chvála pravdu, podepřenou každodenní klinickou zkušeností.
Takhle to prostě je
Sebelepší myšlenkové konstrukty neobstojí proti ekonomickým tlakům farmaceutického průmyslu, kterému jde přirozeně o zisk, nikoli o zdravý vývoj společnosti. Proto je snadnější nechat si předepsat antidepresivum než se zabývat smutkem, a proto bude patrně ještě snadnější umělé oplodnění na veřejný účet i bez životního partnera, než se snažit o nalezení vztahu.
Je to smutné? Je to výraz společenského úpadku? No, možná ano. Ale je to prostě tak – bez ohledu na názory několika jednotlivců.
. Petr Klimpl (1956)Psychiatr a psychoanalytický psychoterapeut. Člen České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. Tréninkový a supervizní psychoterapeut. Autor knihy Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci (Grada, 1998). |
