K prvnímu průlomu v praktické spolupráci mezi systémy protiraketové obrany USA a NATO dojde letos v srpnu, kdy v rámci cvičení dojde vůbec poprvé k propojení systému velení a řízení, který používá NATO pro ochranu proti útoku raketami krátkého a středního doletu, se systémem USA, jehož evropský element je namířen proti raketám dlouhého doletu.
To má potvrdit, že systémy spolu dokážou spolupracovat, což je jeden z hlavních argumentů zastánců umístění radaru amerického systému v Česku.
S touto informací přijel do Česka druhý nejvyšší představitel americké Agentury protiraketové obrany (MDA) generál Patrick O’Reilly, který se tu jako technický expert účastní dalších kol jednání o smlouvách, na jejichž základě se má Česká republika zapojit do evropské části amerického systému protiraketové obrany. – více zde
V rozhovoru pro natoaktual.cz O’Reilly vysvětlil, jak by mohly být systémy NATO a USA propojeny, do jaké míry jsou funkční a proč vnímá ruský postoj k protiraketové hrozbě jako nebezpečný.
Podle amerických i českých představitelů mají být protiraketové systémy USA a NATO propojeny. Jak to bude vypadat?
Oba systémy jsou navrženy tak, aby mohly spolupracovat. Pokud jde o technickou rovinu, domluvili jsme se už na softwaru a potřebných protokolech. V praxi oba systémy neustále uvidí to, co vidí ten druhý, a to v reálném čase. Není to tedy tak, že by Američané rozhodovali o tom, že nějaká data je třeba předat NATO.
Jde ale o rozdílné systémy proti rozdílným hrozbám. Evropské části systému USA (radar v Česku a protirakety v Polsku) mají poskytovat obranu proti střelám s dlouhým doletem, systém NATO proti těm se středním a krátkým. Vy sice budete předávat data NATO, ale to bude jen moci sledovat, co se v americkém systému děje, to je však asi vše. Čili ta spolupráce spočívá v poskytování dat?
Nikoli, jde o mnohem více než jen to. Systémy velení a řízení obou systémů jsou navrženy tak, aby spolupracovaly, a technicky spolu umí spolupracovat, nejde jen o to sdílení dat. Uvedu příklad. V budoucnu bude na Evropu mířit útočící raketa, jejíž balistická dráha bude mít délku 1 500 km. Systém ji zaregistruje a začne vyhodnocovat, jaký způsob sestřelení bude nejúčinnější. Podle toho se rozhodne, jestli použít systém pro rakety dlouhého doletu, nebo systém pro rakety kratšího doletu, který má zároveň k dispozici více protiraket. Čili je možné použít systém v Polsku, který i takovou střelu umí zasáhnout, či systémy THAAD či AEGIS nebo lze použít francouzský protiraketový systém. Takže ta spolupráce je mnohem širší.
Je takovýto rozsah spolupráce reálný?
Technicky ano, ale abychom tohoto mohli dosáhnout, je třeba provádět vzájemná cvičení. NATO má svou testovací laboratoř v Haagu v Holandsku, my v Coloradu. Před dvěma týdny jsme absolvovali simultánní cvičení a pak jsme si vyměnili data a testy proběhly znovu, abychom ověřili, že systémy NATO a USA umí spolupracovat. Od června budeme mít stálé komunikační spojení mezi těmito dvěma laboratořemi, a tak bude možné spolupráci obou systémů virtuálně testovat kdykoli. V srpnu si vůbec poprvé zkusíme cvičení, do něhož budou zapojeny všechny země obou systémů.
Jak je to s funkčností systému? V poslední době se rojí kritici, podle nichž část amerického štítu, která má být v Evropě, tedy pozemního systému (Ground-based Missile Defense, GMD), není tak účinná jako systémy proti raketám kratších doletů, tedy Patriot či THAAD.
Odpovídám za vývoj všech tří – Patriot, THAAD a GMD - a každý z nich naráží na různé problémy. U GMD, jenž je určený proti raketám nejdelšího doletu, je problémů nejvíce, protože jde o tisícikilometrové vzdálenosti. Patriot operuje do 500 kilometrů, takže je mnohem jednodušší. GMD naopak pokrývá mnohem větší území, a tak logicky je technicky nejnáročnější a jeho vývoj trvá déle. Patriot umí ochránit město, THAAD město včetně předměstí, GMD celý kontinent. Všechny tři systémy testujeme stejně intenzivně a dnes jsou také stejně spolehlivé, pokud jde o funkčnost všech komponentů.
Proč tedy výsledky testů GMD kritizuje i Pentagon? Z poslední zprávy jeho kanceláře pro operační zkoušky a hodnocení zbraňových systémů, o níž se u nás psalo v médiích, plyne, že systém má omezené schopnosti.
Jde o to, že otestování protiraketového systému trvá zhruba 10 let. GMD testujeme zpravidla dvakrát ročně a tak to bude probíhat i dalších pět, na to už máme i peníze. Takže než systém bude aktivován v Evropě, budeme mít za sebou dalších 10 testů. Ta samá kancelář Pentagonu, jejíž zprávu jste zmínil, se podílí i na našem plánování. Jde spíše o způsob, jak o věci referují. Nepíší o budoucích testech, ale o tom, co se stalo dosud. Je logické, že jsou kritičtí, my to po nich vyžadujeme, protože nám to pomáhá. Zároveň ve zmíněné zprávě říkají, že za tu dobu jsme splnili vše, co jsme si předsevzali. Říkají také, že je potřeba udělat další testy. Což také uděláme.
Výtka směřuje také k tomu, že GMD umí reagovat pouze na prostou hrozbu. Neumí tedy zničit raketu, která by kromě útočící hlavice vystřelila i klamné cíle ke zmatení radaru.
Ano, to jsme dosud netestovali, ale přesně to je v plánu hned v následujícím testu. Podstatné je, že právě kvůli této hrozbě potřebujeme uvažovaný evropský radar. Základní systém, který už nyní v USA máme, nevyužívá totiž radar pásma X. Dokáže tak ochránit USA před prostou hrozbou, před útočící raketou s jednou hlavicí. Pokud ale raketa využije protiobranná opatření, například ony klamné cíle, musíte je umět sledovat a odlišit od skutečné útočící hlavice. Pravě to je úkolem radaru pro střední fázi letu, jenž zvyšuje šanci na sestřelení útočící rakety a který by byl v Brdech.
Takže nefunkčnost systému GMD není důvodem, kvůli němuž má Agentura protiraketové obrany (MDA) podle amerického odborného časopisu Jane’s uvažovat o změně projektu? Prý chcete také změnit klíčového dodavatele, firmu Boeing, která nyní vede konsorcium firem pro GMD.
Nikoli. Máme několik firem, jež na systému pracují. Smlouvy s nimi trvají zpravidla pět až sedm let. Ten článek naráží asi na to, že s firmou Boeing nám kontrakt v blízké době vyprší. Ano, bude vypsána nová soutěž, ale stávající dodavatel má velkou výhodu v tom, že na systému dosud pracoval. Nicméně je pravda, že přepracováváme ten kontrakt. Ale kdyby do toho měla vstoupit jiná firma, bylo by potřeba množství času a energie, aby se dostala na úroveň, kde je současný dodavatel. Boeing odvedl během této smlouvy skvělou práci. I výše zmiňovaná zpráva uvádí, že během testů, které jsme dosud provedli, jsme dosáhli všech zadaných cílů.
Zásadní námitkou odpůrců umístění radaru v Česku je odpor Ruska. Vy jste již dříve řekl, že ten vyplývá z toho, že Rusko vnímá hrozbu balistických raket jinak než USA. Údajně se shodnete na tom, že se raketové technologie šíří, názory se ale liší v odhadu toho, proč a je-li to nebezpečné.
My vnímáme jako nebezpečí už pouhý fakt, že někdo ty rakety má. Jasnou hrozbou je pak šíření raketové technologie. Čím méně lidí potřebujete k sestavení a odpálení rakety, tím větší je riziko. V minulosti šlo minimálně o sto lidí, dnes k tomu stačí méně než 10 osob a jen v loňském roce proběhlo po celém světě desítky a desítky odpalů.
Když to tedy Rusové jako hrozbu nevnímají, jaké je jejich zdůvodnění pro to, že si někdo takové technologie pořizuje?
Rusové říkají, že to může být třeba z vědecké zvědavosti a že dokud je někdo nepřesvědčí o tom, že existuje určitý záměr rakety použít, tak zůstávají ohledně budování protiraketové obrany skeptičtí. Naše obava ale nepramení z toho, kdo ty rakety má dnes – vždyť tento systém bude funkční v roce 2015 – ale jak to bude v budoucnu. Kdybychom si představili situaci, že v roce 2015 bude Evropě hrozit útok balistickou raketou z Íránu, tak rozdíl mezi naším a ruským scénářem bude v tom, že USA a NATO už budou mít systém, který nás před tou raketou ochrání. V případě ruské verze by Evropa tu ochranu měla až v roce 2022. Podle nás je nebezpečné takhle dlouho čekat.
