"Zvonily zvony, hořely růže, skláněl se zlatý klas, jásaly prapory, kudy projížděl bílý, usměvavý náš pan prezident - a širý kraj vítal jej s úsměvem, vyprovázel slzou," popisuje redaktor Hrdlička v populárním měsíčníku Od kladského pomezí návštěvu T. G. Masaryka v roce 1926 na Náchodsku.
Když - řečeno s panem Růžičkou - jiný "první občan naší republiky, zosobnění svobodného státu" Václav Havel přijížděl 3.ledna 2000 do Karlovy Studánky, zvony nezvonily, zato mrzlo a sněžilo. "Čekalo ho tady pár lidí, možná třicet. Byla už tma. Stiskl jsem mu ruku a popřál mu hezký pobyt." Starosta Luděk Jurajda nemá rád ceremonie. "Dnes je jiná doba! Za tatíčka Masaryka se vítalo v krojích a prezident jezdil na koni. Dnes cestuje v mercedesu a na fáborky si nepotrpí. Alespoň u nás si oficiality vysloveně nepřál. Jsem rád, nerad bych organizoval vítací výbory."
Prezident, nebo pacient?
Václav Havel přijel do Karlovy Studánky na ozdravný, čistě soukromý pobyt. Na tři týdny měl naplánována dechová cvičení, inhalace, rehabilitace, koupele a také každodenní procházky. To vše v doprovodu ošetřujícího lékaře, zdravotní sestry, manželky... "Nechtěli jsme zasahovat příliš do chodu lázní, proto se prezident vypravil do Karlovy Studánky na začátku ledna, když je tam provozní přestávka. Pomáhá mu jen nezbytný počet místních sester," vysvětluje prezidentův mluvčí Ladislav Špaček.
Proč zrovna Karlova Studánka? Jsou to dnes - poté co se tatranské léčebny ocitly v zahraničí - vlastně naše jediné klimatické lázně. To znamená, že voda z minerálních pramenů a čerstvý vzduch jsou tady hlavním medikamentem. V Karlově Studánce se kromě respiračních nemocí léčí také srdeční, cévní a pohybové choroby. Jak tvrdí mluvčí Špaček, o Karlově Studánce se uvažovalo na Hradě už na podzim roku 1996, poté co Václav Havel podstoupil náročnou plicní operaci. Tehdy dal přednost ještě zahraničí, pro severní Moravu se rozhodl až letos. "Jel tam odpočívat, ne pracovat. Chová se nenápadně," říká mluvčí, "spousta místních lidí si ho možná ani nevšimla."
Dobré jitro!
Okolo čtvrt na jedenáct se na křižovatce před kostelem objeví vysoký muž v baloňáku, za ním druhý, pak přichází hlouček lidí. Muž s ženou uprostřed se drží pod paží, oba mají černé brýle. Míří k pavilonu Letní lázně.
"No jo, to byl pan prezident. Kdyby neměl okolo sebe ty gorily, tak to ani není poznat, že? Ten kulich, ta bunda - člověk by mu skoro dal pětikorunu," směje se starší žena a usvědčuje Havlova mluvčího z neznalosti terénu. "Chodí pěšky. Všichni si tady na něj mohou počkat, pozdravit ho. Vynechal asi málokdo."
Prezident míjí každý den školu a školku, prochází před okny obecního úřadu. "Nenatírali jsme kvůli němu sníh na bílo a střechy na červeno, ale je to samozřejmě pro obec velká událost! Moji pražští přátelé si ze mne občas utahují, že za Boleslaví začíná Asie. Pro nás, Asijce, je tedy zážitek, když můžeme prezidentovi popřát dobré jitro." Starostova slova potvrzuje ředitelka místní školy Vlasta Pavelková. Šestadvacet žáčků si na Václava Havla také počkalo: "Budeme mít s panem prezidentem krásnou fotku!" Nejlepší portrét hlavy státu namaloval při hodině kreslení ten nejvyhlášenější uličník.
V obci se už traduje několik "havlovských" historek. Ta první je z kuchyně. Lázeňský kuchař se první večer Václava Havla zeptal, co by si nazítří přál k obědu. Obával se cizokrajných specialit, a tak ho rajská polévka lehce vyvedla z míry.
Havlovi se nastěhovali do Slezského domu. První patro nejkrásnějšího pavilonu bylo třeba trochu stavebně upravit. Z tamní cukrárny dal ředitel lázní zřídit jídelnu, aby prezident nemusel docházet na obědy do sousedního domu Libuše, kde se obvykle vaří. Jenže Václav Havel od prvního dne obědvá jako ostatní v Libuši.
Další zpráva, která koluje po vsi. "Je takový, jakého jsem ho očekávala. Skromný, mírný a slušný," říká zdravotní sestra, která o prezidenta pečuje. Jako všichni z lázeňského personálu se zavázala k diskrétnosti a trvá na své anonymitě. I ostatní obyvatelé vesnice jsou opatrní. "Nedivte se. Většina z nás donedávna viděla novináře jen v televizi. A pak se na nás sesypali ze všech stran. Ti první byli z Blesku," vysvětluje všeobecnou ostražitost Yvona Sotolařová.
Pět minut s panem prezidentem
Po prvním náporu zájem médií opadl, po čtrnácti dnech se zdálo, že v Karlově Studánce vládne zase ospalý klid - tak jako každý rok na začátku ledna. Nejsou tu pacienti, po ulicích se potuluje jen několik lyžařů.
Klid je to ovšem zdánlivý. Na obecním úřadě vyzvání telefon: "Mám zásadní problém. Jen prezident mi pomůže!"
Luděk Jurajda si "prezidentské" telefonáty rozdělil do škatulek. Do první řadí lidi, kteří volají kvůli trestně stíhaným příbuzným, kvůli rodičům, kteří marně čekají na restituci či rehabilitaci. Druhá skupina - to jsou starší dámy, jež by rády Václavu Havlovi potřásly pravicí a nabídly bábovku. "Respektuju jeho přání a odkazuju je všechny na tiskové oddělení. Hospodské zaháním sám. Prezident se při služebních cestách několikrát zastavil u Olomouce v motorestu, který se příznačně jmenuje U Havlů, a tak teď všichni hospodští z kraje touží po fotce s hlavou státu. Stejně nakládám i s poslední skupinou. Obvykle volají ženské. Chtějí podepsat knihu pro syna a jen tak mimochodem je zajímá, co dělá paní Dáša. Tón mají nenávistný. Kdyby měla sto kilo a nějakou vážnou chorobu, tak by ji snad vzaly na milost. Odpovídám jim popravdě: paní Havlová je hezčí než v Holkách z porcelánu a moc příjemná."
Starostova odvaha trochu zvadne, když ovšem vzápětí na jeho dveře zaklepe nějaký starší muž. V ruce svírá pětistránkovou stížnost na liknavost českých soudů a policie. Jeden z mnoha penzistů, kteří vážili cestu z druhého konce severní Moravy.
Přijeli jsme demonstrovat!
Další nespokojenci jsou razantnější. Na pátek 14.ledna se pokusí prostranství před Slezským domem pronajmout za účelem demonstrace Komunistická strana Československa, tedy jistý pan Zifčák alias student Růžička. Starosta kontruje prohlášením, že onen prostor si už pronajal jiným subjektům, a požádá o ochranu policii.
Ve čtvrt na pět se pod okny Václava Havla - paradoxně těmi samými okny, odkud prý za války střílel Göring jeleny pasoucí se v lázeňském parku - sejde několik televizních štábů, několik policistů a starosta Jurajda. Na druhé straně ulice vyčkávají tři místní lidé. Shodou okolností se právě teď vypravili s demižonem pro léčivou vodu do Pitného pavilonu.
Čtvrtý nic nezastírá, hezky nahlas informuje kolemjdoucí o všeobecné mizerii, o prošustrovaných milionech, o dvaceti korunách, za něž se čepuje pivo. Kýžené odezvy se mu nedostane. Místo Zifčáka a avizovaných tří stovek nespokojených Severomoravanů dorazí posléze uhrovitý tajemník. Pronese několik urážek na adresu hlavy státu (všechny žalovatelné) a konstatuje, že demonstrace se nekoná.
Za pár minut zbudou před lázeňským pavilonem jen dvě ženy. "Mám čtyřleté dítě, jsem samoživitelka a marně hledám práci. Přijely jsme sem s matkou, abychom protestovaly." Autobus zpět do Bruntálu jim jede až za hodinu, a tak bloumají bezradně setmělými lázněmi.
Budeme vzpomínat?
"My jen budeme vzpomínati," končí náchodský redaktor Hrdlička svou vzletnou reportáž o návštěvě prezidenta v roce 1926.
Obyvatelé Karlovy Studánky jsou o šedesát let později v projevech střízlivější. Jejich starosta se dušuje, že dodrží slib a nebude s prezidentem mluvit o žádných problémech. Nezmíní se tedy ani o stále nevyřešeném restitučním sporu s někdejším majitelem lázní- Řádem německých rytířů. Václav Havel chtěl starostu navštívit už ve čtvrtek 12.ledna, ale když jeho mluvčí zavolal, brodil se Luděk Jurajda zrovna po kolena ve sněhu a honil postřeleného jelena. Prezident musel počkat do pondělí.
Možná že na tuhle historku se bude jednou v Karlově Studánce vzpomínat. Anebo snad na tu o rajské polévce?
