Stačilo málo a mohl být alergický na něco úplně jiného – rajčata, řepu nebo třeba pánské boty číslo 45. Myslím si, že házet kdekoli po komkoli čímkoli se nemá. Ať už jsou to vejce nebo kamení. Současně však odmítám přistoupit na primitivní vysvětlení, že tyto vejcohody ve skutečnosti plánuje konkurence, tedy ODS.
Ony "vajíčkové situace", jimž byl předseda sociálních demokratů vystaven, nejsou samozřejmě nějakou českou specialitou. Dostávali a dostávají se do nich političtí činitelé v řadě zemí světa. I v těch, které občas připomínáme jako vzory zavedených demokracií.
V čem však rozdíl je, jsou reakce "potrefených". Teprve v takovém okamžiku se totiž pozná, co je daný politik zač, jak je schopen reagovat v situaci, na niž není předem připraven. Jen ti nejlepší takové incidenty dokážou nejen zvládnout, ale i obrátit ve svůj prospěch. Ti průměrní dělají, že se nic neděje, ti další neadekvátní reakcí povzbudí další vrhače – občas se poté celá záležitost převrátí v jakousi zvláštní recesi.
Vzpomínám si na návštěvu německého spolkového kancléře Helmuta Kohla v Halle. Byl květen 1991 a v bývalé NDR právě skončila euforie ze sjednocení. Před místní radnicí se na kancléře snesla sprška vajec a rajčat. Kohl zareagoval možná nezvykle, leč pro něj typicky. Sebral se a šel si to s nejbližším vrhačem vyříkat.
Ochranka měla co dělat, aby ho udržela. Později řekl, že nemá v úmyslu a nebude z takových situací utíkat a že nejlepší je vyřešit to přímo na místě. Na Kohla od té doby pískali ještě mnohokrát, ale pokud si vzpomínám, vejce a rajčata už nelétala. Navíc si připsal u veřejnosti pozitivní body. Neb vrhání předmětů po lidech, které nemáme rádi, není politickým postojem, ale projevem mdlého rozumu.
Jiný příklad od německých sousedů. V květnu 2002 se předsedkyně strany Zelených Claudia Rothová stala v Berlíně cílem útoku levicových aktivistů – tehdy vládní strana podle nich dělala proválečnou politiku. Polili jí hlavu limonádou. Rothová sice řekla, že jí mohli své námitky dát najevo i jinak, ale současně označila událost za důkaz, že politika strany není důsledně vysvětlována veřejnosti.
V živé paměti je "botový atentát" z poloviny prosince. Irácký novinář tehdy na tiskové konferenci hodil po prezidentovi Bushovi vlastní botu. Podobná nepříjemnost se stala v lednu i čínskému premiérovi v Cambridgi. Společné oběma politikům je, že zachovali klid; důstojnost jim byla milejší než rozhořčení nebo vztek.
Celý obchod s obuví si mohl otevřít francouzský prezident Sarkozy po demonstraci při jeho lednové návštěvě v Saint-Lô. Dav asi 3 000 demonstrantů proti vládní politice, mezi nimiž bylo mnoho školáků, jej zasypal botami. Prezident reagoval po sarkozyovsku – zdánlivě byl nad věcí, ale po incidentu potrestal policejního šéfa a prefekta přeložením na bezvýznamná místa.
Čeští politici však zřejmě žijí v iluzi, že jim se nic podobného stát nemůže. Setkání s veřejností vnímají jako režijně dobře připravenou akci, při níž narazí jen na slušné a vstřícné občany, kteří jim budou vyjadřovat převážně sympatie a úctu. Je-li tomu jinak, není to probůh projev nesouhlasu, ale v lepším případě pomatení smyslů, v horším komplot vymyšlený v tajných ideodiverzních centrálách protivníků.
Třeba poradci předsedy ČSSD došli k názoru, že každá špatnost připsaná konkurenci znamená hlasy navíc. Existuje však i jiný názor – pokud by politik v předvolební kampani neměl něco činit, pak je to ztrácet rozvahu a glanc. Samozřejmě byl-li jimi obdařen i před ní.
Paroubek včera začal na svých mítincích rozdávat vajíčka čokoládová, ale teď už je možná pozdě bycha honit.
