Nákupní středisko Marina Mall, obklopené mořem Perského zálivu, vypadá vyleštěně. Jako všechno ve Spojených arabských emirátech, kam chodí Arabové. Tedy ti bohatší. Muži v bílém a ženy v černém, ale je vidět i dívky v džínech a se šátky na hlavách. Všechno je tu větší a prostornější než u nás, byť ta země je co do rozlohy srovnatelná s Českou republikou a žije v ní asi sedm milionů lidí. Ve druhém patře nákupního střediska Filipínec, který má službu se smetákem, leští už vyleštěnou podlahu. Sune široký kartáč kolem zábradlí a zasněně se dívá na vodotrysk, který v Al Marině vyrábí pocit pouštní oázy. Neboť tohle je princip života tady: dělat, že je čisto, čerstvo, chladno a zeleno.
Ten Filipínec je jedním jeden ze statisíců imigrantů, na nichž jsou Emiráty závislé. A dokud bude v pouštích kolem emirátů tryskat ropa, dotud tu budou Filipínci a Nepálci, Srílaňané a Indové zametat. Nebo třeba vozit děti bohatých hotelových hostů elektrovozíky z hotelových pláží k šatnám, protože dvouminutová pěší cesta v horku je patrně nad síly bělochů.
Zajištěný podnik
Právě filmy o situaci migrantů patřily k hitům 4. mezinárodního filmového festivalu v Abu Dhabí, který se uskutečnil od 14. do 23. října. Diváci z Emirátů i ze sousedního Ománu, zvyklí na hollywoodské a bollywoodské trháky, chodí během festivalu ochotně na filmy popisující duši těch, kteří se dostanou domů většinou pouze jednou za rok. Zajímá je íránský film, možná pro své bohaté tradice, možná díky tomu, že festival osobně navštívil proslulý íránský režisér Abbas Kiarostami či exilová íránská malířka Shirin Neshat, autorka slavného obrazu Strážkyně revoluce (Shirin Neshat působila během festivalu v Abu Dhabí coby šéfka poroty krátkých filmů). Možná se emirátská střední vrstva o Íránce ovšem zajímá hlavně proto, že Írán je tak blízko. Publikum si tady uvědomuje, že jejich země náleží na Arabském poloostrově k těm, které mohou rozkolísaný Střední Východ pomoci stabilizovat.
Malířka Shirin Neshat
Spojené arabské emiráty zatím nemají zázemí filmových studií jako třeba Egypt, Libanon, Tunis, Sýrie či Jordánsko. Nicméně disponují perfektním infrastrukturou a vrstvou diváků, kteří jsou schopni udržet velký mezinárodní filmový festival při životě. A takový festival v emirátském pojetí, to není kulturní středisko a kavárna, nýbrž mnohokřídlý palác Emirates Palace s oranžovými stěnami, s mramorovými podlahami, s okny od stropu k podlaze, s automaty na zlaté šperky či s restauracemi, kde lahev vína stojí sto eur. A se světle žlutou mořskou pláží se sladkovodním bazénem a barem plovoucím po vodě hned vedle. Druhé kino tvoří obrovský amfiteátr ve tvaru mešity. A pak ještě multiplex ve zmíněné Marina Mall.
Luxusní hotel Emirates Palace v Abú Dhabi ve Spojených arabských emirátech
Sirotci a migranti
V zemi závislé na přistěhovalcích je práce imigrantů ceněné téma filmu. Íránský snímek Gesher v režii začínajícího režiséra Vahida Vakilifara vypráví příběh tří dělníků – migrantů, pracujících v rafinerii zemního plynu v Perském zálivu, tedy prakticky naproti Spojeným arabským emirátům. Libanonský filmový debut OK, dost a sbohem (režie Rannia Attieh a Daniel Garcia) originálně popisuje denní strasti starého mládence v Tripolisu. Přes den ten smutný muž prodává cukroví ve svém obchůdku, večer tráví jednou s prostitutkou, podruhé třeba se synem své sousedky, potřetí u televize... Vše, co dělá, dělá jakoby proti své vůli, na způsob hrdinů i u nás proslulého finského režiséra Akiho Kaurismäkiho. Jednou jde onen starý mládenec na kafe s kamarádem. Ten mu poradí, že by si měl najít přes agenturu služku. Cukrář souhlasí. "Můžete mít špičkovou Filipínku. Ta umí anglicky a je zábavná a spolehlivá," radí muž v agentuře. "Můžete mít také ženu z Etiopie, ta zábavná není a anglicky neumí , zato je levná." Cukrář si vybere Etiopanku. Žena nemluví, občas posmýčí, nic nechce, ničemu nerozumí a nakonec starému mládenci uteče. Ten si koupí kanára a film končí. Pozoruhodný minimalistické dílo je nenásilnou sociologickou studií libanonské společnosti. Což arabské – přinejmenším to festivalové - publikum zajímá.
Z filmu OK, dost a sbohem
Ještě blíže Emirátům než Libanon se nachází Irák. Dokumentární film o iráckých sirotcích, nazvaný V náručí mé matky, zůstal zatím nedokončený. Sleduje děti, které ztratily rodiče buď při amerických náletech nebo při sebevražedných útocích v nejchudší bagdádské, převážně šíitské čtvrti Sadr City. Vesměs jde o děti, jež několik let žily na ulici, pak se třeba dostaly do státního sirotčince, kde je starší děti nebo vychovatelé tyranizovali a sirotci utekli na ulici znovu. Jsou jich tisíce. Pár dětí po ulicích nebo pod mosty pochytal filantrop Sayef Hušam. V roce 2003 zřídil v pronajatém domě soukromý sirotčinec, kam postupně umístil dvaatřicet nalezenců. Jenže majitel nemovitosti Hušama vyhodil a sirotčinec nechal zavřít. Tady story filmu končí a režiséři Atia Al-Daradji a jeho bratr, známý irácko-holandský filmař Mohamed Al-Daradji, shánějí peníze na dokončení snímku. V Abu Dhabí dostal Mohamed cenu filmového časopisu Variety za práci v obtížných podmínkách a stal se "středovýchodním režisérem roku".
Z filmu V náručí mé matky
Mohamed Al-Daradji Daradji považuje za důležité, aby iráčtí filmaři měli možnost sdělovat světu, o co v Iráku jde: "Jsem Iráčan a chci mezinárodnímu publiku říct, jak my, Iráčani, dnes žijeme. Točím filmy, abych pomohl lidem, to je můj cíl. Pokud bych měl točit filmy, které pojednávají o něčem imaginárním, nebudu točit vůbec. Podle mého musí film mít sociální náboj."
Syn režisérovy tety byl zabit v íránsko-irácké válce v osmdesátých letech. Režiséra Mohameda Al-Daradjiho zatkli během natáčení jeho filmu Ahlaam (2005) dvakrát američtí vojáci, přípravy dalšího filmu - Syn Babylonu (2009) - probíhaly "těžce a bolestně", nicméně snímek se letos dostal na americký festival Sundance, na Berlinale a na MFF Karlovy Vary. Filmy režisér prezentuje doma jen obtížně - v mobilních projekčních sálcích - a finance shání z různých zdrojů. Na Syna Babylonu a nový projekt (s pracovním názvem Zastávka vlaku) mu přispěl Sanad - filmový fond, zřízený při festivalu v Abu Dhabí. Zastávka vlaku bude vyprávět příběh třiadvacetileté sebevražedné atentátnice devadesát sekund před výbuchem, kdy rychle za sebou proběhnou příběhy všech osmadvaceti obětí.
Režisér Mohamed Al-Daradji
Do Abu Dhabí přijel režisér snímku V náručí mé matky Mohamed Al-Daradji Daradji i s vychovatelem Hušamem a se sedmiletým sirotkem Saifem. Toho sociální pracovníci našli jako čtyřletého v hořícím vraku auta, v němž zahynuli při sebevražedném útoku jeho rodiče. Saif rád zpívá a pere se. Ostatní děti si ho často dobírají a ptají se ho, jak vypadala jeho matka, jestli si to ještě vůbec pamatuje. "Jak vypadala nevím. Jmenovala se Majuda," odpovídá vztekle Saif. Sirotci zůstávají i v ústavu ve vakuu. Nemají žádné doklady, legálně neexistují, a tudíž nemohou chodit do školy. Sirotčinec jim tedy nahrazuje i školu. Vychovatel Hušam má zásadu, že děti v sirotčinci se nesmějí dívat na zabijácké akční filmy a hrát počítačové střílečky, v nichž se párají břicha a tečou potoky krve. "Těžko říct, co z nich bude, rád bych, aby se z nich nestali teroristi," řekl v Abu Dhabí pan vychovatel. Sedmiletý Saif přicestoval na jednorázové povolení, dokonce mu koupili šedivý oblek. Publiku po uvedení filmu řekl, že k tomu, co viděli, nemá co dodat. Přivezl na festival dva obrazy svého patnáctiletého kamaráda Mohameda, který měl podobný osud a mladšího Saifa chrání před ústrky ostatních dětí. Mohamedovi rodiče zemřeli v autě při sebevražedném útoku na cestě mezi Basrou a Bagdádem. Mohamed přežil. Maluje přízraky v ulicích bez lidí - postavy bez očí.
Ostrov míru uprostřed válek
Nové megalopole, které v Emirátech rostou při pobřeží, jsou většinou architektonické experimenty. Emiráty získávají na futuristické projekty hotelů, obchodních center nebo nadzemního metra nejlepší západní projektanty a techniky. Jednání emirátských investorů a západních odborníků probíhají ve špičkových hotelových palácích nebo v pronajatých vilách – noc tam stojí 50 000 dirhamů, tedy zhruba 250 000 korun.
Desert Safari Dubai - Margham - Spojené Arabské Emiráty
Na druhé straně tu lze za deset, dvacet dirhamů projet zemi napříč klimatizovaným a většinou trochu špinavým autobusem po dokonalých silnicích. Ovšem autobusem tu cestují výhradně námezdní dělníci. Ceny jsou umírněné, viditelná chudoba neexistuje. Tenhle klimatizovaný a docela příjemný svět se zdá fungovat mimo jakoukoli politiku. Sugeruje jakousi novou obdobu beztřídní společnosti, kde má každý možnost vydělat na to, aby mohl slušně žít. Všechno, co tu je, se točí kolem informačních technologií, ropy a islámu. Islám se v Emirátech tváří tolerantně. Vespod tohoto snažení je sen o arabské jednotě, o jedné kultuře od Káhiry po Dubaj.
Sluneční hodiny v Dubaji, Spojené arabské emiráty
Zas a znova
Ve skutečnosti je to trochu jinak. Politika je tu všudypřítomná, i když se o ní nemluví. Přízraky občanské války v Libanonu v roce 1975, z doby, kdy palestinští uprchlíci a sunnitští muslimové stáli proti křesťanským falangistům a na území Palestiny zasahovala syrská armáda, se ve filmech regionu opakovaně vynořují. Například v syrském filmu Zas a znova. Majd, syn syrského generála, který velel v sedmdesátých letech syrským jednotkám, a jeho libanonská manželka, patří k nové generaci počítačových expertů, které zajímá globální svět, virtuální požitky a internet. Ale je to opravdu tak? Film naznačuje, že Majd je internetový špión, který předává informace libanonskému Hizballáhu. V době, kdy začal vycházet anglicky psaný on-lineový časopis Inspire, pravděpodobně vydávaný Al-Káidou v Jemenu, je poselství syrského filmu důležité. Válka nekončí, terorismus se mění, bere na sebe podobu rozptýlené globální sítě, jejíž jednotlivé složky fungují nezávisle na sobě.
Jemen s padesátiprocentním analfabetismem, čtyřicetiprocentní nezaměstnaností a vysokou inflací je ideální živnou půdou pro teroristické organizace. Tak jako kdysi Libanon.
Jemenská policie chrání hlavní město Sanaa před útoky Al-Kajdy
Šéfredaktorka Yemen Times Nadia al-Sakkaf se dokonce domnívá, že islámští extrémisté mohou v Jemenu vytvořit to, co vzniklo v Afghánistánu pod Talibanem. "Představte si místo, kde chybí infrastruktura a právní zásady, kde bují taková korupce, že se potrestaný člověk může během jediného dne vykoupit z vězení. Je tu chudoba a nedostatek vzdělání. Pro mnohé lidi bez existence je jízdenka do nebe dobrý obchod."
Co komunisté nenabízeli
Pamětníci mohou namítnout, že právě v Libanonu pěstovala v osmdesátých letech moskevská spojka a jejich východoevropští satelité masivní komunistickou agitaci proti chudobě, proti sunitským kapitalistům, proti izraelské okupaci Libanonu a proti sektářství, za práva chudých palestinských přistěhovalců. O neslavném konci téhle agitace vypráví dokument Bývali jsme komunisti (režie Maher Abi Samra), natočený v koprodukci Libanonu, Francie a Spojených arabských emirátů.
Z filmu Bývali jsme komunisti
Bývalí libanonští komunisté v dokumentu vyprávějí, jak se od sedmdesátých let vytvářelo hnutí odporu na ose Libanon – Palestina – Irák a jak hnutí zkrachovalo, protože komunisté nedokázali respektovat náboženskou podstatu sekt a využívali jedné sekty proti druhé. Proti komunistům se postavilo nejprve šíitské hnutí Amal. "Komunisté přestali být po občanské válce v Libanonu schopni odporu a dál bojovat za lepší společnost," vypráví jeden z komunistů. "Komunisté neměli mučedníky, Muslimové ano. A pak přišli džinové a ženy začaly zase nosit závoje," popisuje situaci obrazně komunista. "Pro komunismus v Libanonu není místo," říká režisér, také bývalý komunista. "Každá oficiální pracovní pozice v Libanonu je náboženská. Pozici na univerzitách nebo v médiích lze získat pouze na základě náboženství. My jsme snili o nesektářské beztřídní společnosti, i když jsme třeba všichni neznali Karla Marxe. Věřili jsme v sociální spravedlnost, v konec chudoby, v rovnost pohlaví, v palestinskou revoluci. Ale všechny tyhle komunistické sny padly, a to nejen v arabském světě, ale úplně všude. Lidé a národy se znovu rozdělili a každý z nás se stal izolovanou osobou uprostřed pouště."
Libanonští šíité oslavují sebemrskáním svátek ašúrá (27. prosince 2009)
Spojené arabské emiráty si mohou dovolit luxus globalizace a nechat filmovou řečí promluvit tvůrce ze zemí, v nichž se neví, kdo stojí na jaké straně. Emiráty patří k nejbezpečnějším zemím světa. Může si dovolit nezávislá média a s určitým nadhledem sleduje, co se děje v jiných částech muslimského světa. Vyrostla tu divácké generace, kterou zajímají různorodé informace a různorodé filmy. Ovšem: "Jsou to filmy, které tu normálně v kinech okupovaných Hollywoodem a Bollywoodem vůbec neběží," říká ředitel festivalu, Američan Peter Scarlet.
