Spíš podiv než obdiv vyjadřuje nad knihou Petry Dvořákové Josef Chuchma.

Spíš podiv než obdiv vyjadřuje nad knihou Petry Dvořákové Josef Chuchma. | foto: Věra StuchelováKavárna

O anorexii, synově leukemii i mileneckém vztahu s knězem je kontroverzní kniha Petry Dvořákové

  • 5
Za knihu deseti "rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra," získala předloni Petra Dvořáková (1977) cenu Magnesia Litera v kategorii Publicistika. Nynější titul Já jsem hlad na předchozí Proměněné sny volně navazuje v námětu, v tématu, ale také v kontroverznosti řečeného.

Tedy kontroverzní je Petra Dvořáková pro toho, kdo má z nějakého důvodu – ať vědomého či nepřiznávaného – klapky na očích nebo se domnívá, že určité skutečnosti, například náboženská víra a tělesná vášnivost, se bytostně a naprosto vylučují. Není obtížné si představit, jak zejména u nábožensky "bezproblémově“ věřícího publika musela a musí četba Proměněných snů přinášet těžkosti a vést k odsudkům.

Petra Dvořáková: Proměněné sny; obal knihy

Zpovídaní se totiž autorce svěřili mimo jiné se šikanou, chladem, pokrytectvím nebo homosexualitou v tuzemských katolických kruzích, včetně výskytu téhož u některých církevních hodnostářů. A "pravověrní“ čtenáři zřejmě cítí rozpaky i nechuť – více asi nad Dvořákovou a lidmi, které zpovídala, než nad těmi, kteří se nechovají tak, jak by se od nich vzhledem k jejich víře a případně i postavení čekalo. V nové knize ovšem Dvořáková nese kůži na trh ještě osobněji, veškerou odpovědnost bere zcela a neodvratně na sebe.

Autorka provádí coming-out

Jak je titul knihy Já jsem hlad výborný a mnohoznačný, neboť vyjadřuje mnohočetný (fyzický, milostný, duševní i duchovní) hlad, s nímž protagonistka zápolí, tak je naopak jazykově neohrabaný, významově obecný a typově "příručkoidní“ podtitul - Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši.

o knize

Petra Dvořáková: Já jsem hlad Petra Dvořáková: Já jsem hlad; obal knihy

Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši.
Fotografický doprovod Věra Stuchelová, doslov Miroslava Navrátilová.
Host, Brno 2009, 144 stran, doporučená cen 219 korun.

V "Hladu“ Dvořáková podstupuje coming-out: přiznává, že jedno z té desítky interview v předešlém svazku vedla sama se sebou, že jistá sedmadvacetiletá vdaná Eva byla ve skutečnosti ona sama (což i časově odpovídá: autorce bylo v roce 2004, kdy knihu začala připravovat, jak uvádí na jejím konci, právě sedmadvacet).

Tímto průvalem Dvořáková zpětně vrhá na Proměněné sny stín, neboť čtenář si potom říká, jak to tedy bylo s ostatními rozhovory, a nezbývá mu než věřit, že s těmi už to doopravdy bylo tak, jak to na papíře první knihy stojí, že při jejich vzniku fakticky spolu vedli dialog dva žijící lidé. Nejde o to, že by si snad Dvořáková v interview se sebou samou vymýšlela reálie, jen svoji autozpověď zasadila mezi skutečné zpovědi, aniž to publikum mohlo tušit. A to není zcela korektní postup. V "Hladu“ je kompletní rozhovor "s Evou“ publikován znovu, zhruba na konci první třetiny svazku.

Za coming-out se však dá označit celá kniha Já jsem hlad. Dvořáková ji komponovala coby chronologické vzpomínkové pásmo o několika rovinách. Základem je zpověď, jejímiž stavebními kameny jsou podkapitoly vždy otevřené údaji o věku, výšce a váze protagonistky. Už z těchto čísel čtenář vytuší, zda se hrdinka v dané životní fázi vyvíjela relativně ještě zdravě, nebo se jí už jala mentální anorexie, chorobný strach z jídla a hlavně z tloustnutí. Další rovinou - či přesněji prvkem - jsou nedlouhé, kurzívou vysázené dopisy nebo promluvy adresované komusi, kdo je oslovován "dear Joss“ nebo "my dear“. Dalším prvkem je uvedený rozhovor z Proměněných snů a tím posledním potom text-zpráva o onemocnění autorčina syna Vítka leukemií, který Dvořáková publikovala v září 2005 v týdeníku Reflex.

Petra Dvořáková, spisovatelka

Věk, výška, váha

Kolážovitý charakter vyprávění nebrání spádu až napínavosti. Kniha graduje – a to od fáze, kdy pisatelka spadne do mentální anorexie, vysílena léčbou synovy leukemie a napjatá z paralelního, mimomanželského vztahu. Ten jí sice horu energie dodává, ale přinejmenším stejně tolik si bere jednak formou výčitek, jednak formou podezření, že milenec má ještě další milenku. Čtenář jaksi zapomene, že ta duchovní a tělesná blízkost s mužem jménem Michal, blízkost, která k pohlavnímu aktu doputuje velmi, velmi pozvolna, je vlastně blízkost s katolickým knězem!

Ale jakmile zábrany jednou padnou, protagonistka se milenci fyzicky oddává s vášní a rozkoší, kterou ve vztahu s manželem nikdy nepoznala.

Alespoň se tak děje do doby, než se Petra přesvědčí, že tento nerovnoramenný trojúhelník je opravdu tím obávaným čtyřúhelníkem (kněz Michal se pohybuje mezi dvěma ženami). Zápas s mentální anorexií probíhá ve vlnách, v závislosti na konstelaci vztahů, přičemž jedna z fází skončí bezmála autorčinou smrtí, tělo už jí fatálně vypovídá službu. A právě tehdy, v bezmála již agonii, se v ní ozve chuť žít, zkusit to ještě. Což neznamená happy end, nýbrž odhodlání vybavené lepším, přesnějším vědomím než předtím.

Ostatně poslední zápis, datovaný 14. března 2009, lakonický dává na vědomí, že není vyhráno: "věk 32 let / výška 168 cm / váha 48 kg.“ Pro srovnání několik předchozích zápisů: „věk 30 let / výška 168 cm/ váha 39 kg“, „věk 31 let / výška 168 cm / váha 54 kg“, „věk 31 let / výška 168 cm / váha 57 kg“, „věk 31 let / výška 168 cm / váha 51 kg“.

Bez dotyků ztracená

V doslovu ke knize Já jsem hlad uvádí přední česká expertka na mentální anorexii (a příbuznou bulimii) MUDr. Miroslava Navrátilová, že tyto choroby postihují především dívky ze středních a vyšších vrstev ve věku od dvanácti do pětadvaceti let, že "nemoc je odhalena u jednoho procenta populace“, přičemž z 96 procent jde o ženy a ve čtyřech procentech o muže. "Pacientky s mentální anorexií se dožívají průměrného věku třiatřiceti let. V této době umírá až dvacet procent nemocných. Celkově končí tragicky asi pět až šest procent nemocných. Úmrtí nastává nejčastěji v důsledku závažných poruch srdečního rytmu při úbytku minerálů nebo při ztrátě kritického množství bílkovin,“ píše MUDr. Navrátilová. Přiznává, že od knihy Petry Dvořáková "nic zvláštního nečekala“, domnívala se, že ji jako expertku "nemůže překvapit“, ale po četbě změnila názor a autorce vyjadřuje svůj obdiv za způsob, jímž otevřela "druhým lidem pohled na problém“. Má na mysli pozvolné odkrývání dílčích událostí vedoucích k onemocnění.

Ony události mají u Petry Dvořákové jednoho společného jmenovatele: svíravou úzkost, základní nepřimknutost a trvalý nedostatek lidské blízkosti. Tento deficit se u autorky projevoval právě i nepřijetím svého vlastního těla. Kniha Já jsem hlad je tudíž mimo jiné popisem cesty k tělu, k poznání fyzických a duševních potřeb a tužeb jak prostřednictvím dotyků zcela oproštěných od erotických, natož sexuálních obsahů a nároků, tak dotyků, které naopak žádají naplnění právě jich.

Tady se autorka dostává do tělesných krajin natolik intimních, že jestliže určití čtenáři nad Proměněnými sny kroutili hlavou, tak nyní se za ni nejspíš budou chytat a odvracet zrak. Neboť souběžně s tím vším tělesným a psychickým, a řekněme i psychosomatickým, je publikace Já jsem hlad popisem cesty k Bohu. A tradiční - či lépe tradicionalistická - tabu jsou autorkou ignorována.

Knihu fotograficky doprovodila Věra Stuchelová (1973), toto je jedna z jejích ilustrací

Obdiv? Spíš podiv

Zmínku zasluhuje též ilustrační doprovod, neboť i ten v "Hladu“ volně navazuje na Proměněné sny. V nich byla jednotlivá interview oddělena černobílými fotografiemi Petra Francána, v nichž autor poněkud bezradně bloudil – jednou byl hodně popisný, jindy střídmý a inspirovaný - od náboženských motivů k rukám a nahým tělům obcujícím s vodou, s kapkami coby třeba i slzami. V Já jsem hlad byly ilustrace svěřeny absolventce AVU Věře Stuchelové (1973), ta rovněž zvolila černobílé fotografie, opět se tu potkáváme s nahotou, vodou, s rukama či stisky, ale přece jen v obrazově kultivovanější, zvládnutější podobě.

Z tuzemské publicistické knižní produkce patří kniha Já jsem hlad k těm nejpozoruhodnějším z poslední doby. Nicméně autorce hold či obdiv nevyjadřuji, to spíše svého druhu podiv, že na sebe říká tolik, kolik říká, neboť veřejná nahota, k níž se rozhodla, nemůže neovlivňovat její příští život. Nejsem vůbec přesvědčen, že ve dvaatřiceti letech je tohle ten nejlepší způsob sebeprezentace. Nešlo by tohle všechno podstoupit bez asistence veřejnosti? Jestliže nikoliv, pak má autorka k tomu všemu ještě problém, který si čtenář už může formulovat sám, anebo takovéto obnažování sebe sama disponuje léčebnou silou, která mi prostě zůstává utajena. 

více dvořákové

Vyprávění autorky je možné zhlédnout v jednom z dílů pořadu Burianův den žen - najdete zde.  

A rozhovor se spisovatelkou - najdete zde.

, Kavárna

Video