O Afghánce s dramatickým osudem, která půjde vybírat německou vládu

Ameně Pamírzadové je čtyřicet let, přesto bude v neděli volit teprve podruhé v životě. Víckrát nemohla. Nebude však volit ve své rodné zemi, tam svobodné hlasování nezažila. Bude určovat vládu v Německu. V tom Německu, které do její původní vlasti posílá vojáky.

Německý pas získal v posledních pěti letech milion cizinců. Pro některé je Německo domovem a volí, jiné politika nezajímá | foto: Profimedia.cz

Amena je z Afghánistánu a na svůj dramatický nelegální útěk přes Česko nikdy nezapomene. "Bylo mi dvaadvacet let. Moji rodiče utéct nechtěli, věděla jsem však, že muž, kterého si beru, útěk plánuje. Den D nastal, když našemu synovi byly čtyři měsíce," popisuje žena.

Neutíkali před Sověty, kteří zemi okupovali deset let mezi lety 1979 a 1989. Neutíkali ani před Talibanem, který zakázal dívkám chodit do škol a ženám vycházet na ulici bez manžela. Taliban se chopil vlády později.

Utíkali před tím, co nastalo mezi těmito obdobími. Když příslušníci různých klanů vyhnali ze země Sověty a začali spolu navzájem válčit o moc. "Bylo to děsivé. Přímo v ulicích Kábulu se neustále ozývaly výbuchy a střelba. Měli jsme sice sklep, ale byl tak špatně postavený, že jsem trávila týdny se svým synem v náručí schovaná pod schody," vzpomíná.

Nakonec se podařilo najít převaděče. Za deset tisíc dolarů za dva dospělé a jedno nemluvně měli přislíbený hezký život kdesi v Evropě. Do Moskvy dolétli letadlem, do Prahy se dostali vlakem. Dva dny cesty, na zádech v batohu jídlo a pár převlečků pro dítě.

"Nezaplakal ani jedinkrát"

Psal se rok 1992. Hranice z Česka směrem na západ se sice otevřely už před pár lety, ale byly stále přísně střežené. Právě kvůli lidem, jako je Amena. Spousta Čechů si tehdy přivydělávala tím, že tajně převáděla uprchlíky ze zemí zmítajících se ve válečných konfliktech do Německa.

Severními Čechami tehdy šly hrůzostrašné historky o tom, jak na náročné cestě začalo plakat malé dítě a převaděč ze strachu před prozrazením nemluvně udusil. Stejnou příhodu slyšela i Amena.

"Byly to čtyři hodiny pochodu. Nejdřív do kopců, pak zase dolů. Vietnamci, kteří nás převáděli, několikrát přišli, jestli nechci syna vzít. Třásla jsem se strachy i vyčerpáním a nedala ho z ruky," říká. A s hrdostí dodává: "Nezaplakal ani jedinkrát."

Dnes je mu už sedmnáct a chtěl by být válečným reportérem. Když mu před několika lety Amena vyprávěla, jak se dostal do země, kterou považuje za svůj domov, nechtěl tomu věřit.

Za hranicemi je převaděči naložili do mikrobusu a vysadili v Berlíně. "Tamtudy je hlavní nádraží," ukázali. Země zaslíbená. "Všechno bylo nové. Jiné. Ta svoboda. Můj manžel si nezvykl, a když jsem nastoupila do práce, začal být agresivní. Nikdy dříve takový nebyl, ale to nové prostředí, které neznal a nedokázal se v něm orientovat, jej změnilo," popisuje stále usměvavá Afghánka.

"Bál se svobody a svou pozici si chtěl upevňovat doma," popisuje častý osud, který potká ty, kteří přicházejí z islámských zemí. I teď se usmívá. Za sebou má útěk od manžela a dva roky skrývání před pomstou za pošpinění jeho cti. Za sebou má i několikaletou práci v hospici, kde doprovázela pacienty na smrt.

Studium medicíny v Kábulu přerušila a v Německu získala jen práci pomocného personálu v nejtěžších podmínkách.

Jak vzniká peklo

Po devíti letech, která pro ni byla jako vězení, dostala německé občanství. A v roce 2005 šla prvně v životě k volbám. "Dala jsem hlas Zeleným, Joschkovi Fischerovi. Letos je to horší. Nemáme žádnou výraznou osobnost, které bych důvěřovala," říká.

Buď opravdu ještě neví, koho volit, nebo to jen nechce prozradit. Je podruhé vdaná, její manžel je Němec a ona konečně prožívá šťastnější období svého života. A na rozdíl od více než dvaceti procent obyvatel Německa za ně chce bojovat právě svou účastí ve volbách.

"Vím, jak se kdysi svobodná země může proměnit v peklo. A pro mě je důležité volit už proto, aby se k moci nedostali lidé, kteří by mohli udělat peklo z Německa," říká Amena s tím, že by to koneckonců nebylo poprvé.

Egypťan: Můžu, ale nechci

Ahmeda jsem potkala ve výtahu v budově jazykového ústavu. Vysoký černoch, v ruce třímal certifikát, na němž sotva stačila uschnout vytištěná písmenka.  "Vstupní test o znalosti Německa už mám, tohle je potvrzení, že jsem dosáhl jazykové úrovně a můžu se stát občanem Německa," chlubí se.  Žije kousek za Hamburkem a na úřad, zažádat si o občanství, půjde prý hned zítra.

Narodil se v egyptské Alexandrii, ale seznámil se s Němkou, kterou si vzal. Do dvou let se rozvedli. Přesto pro něj tento svazek znamenal v procesu získávání německého občanství mnoho. Není uprchlík, žádat o azyl nemohl. Německo se mu líbí, vydělá si tu víc a manželství mu umožnilo tu prodlužovat víza. Až doteď.

Teď jej čeká občanství. "To stihneš ještě před volbami. Už máš favorita?" ptala jsem se ho. "Tady se bude volit?" ptá se po šestiletém pobytu v zemi. "Ať si zvolí, koho chtějí. Moje země to přece není," dodal.