Ostrov by se mohl vynořit, ale je nezbytné čekat. "Mohlo by k tomu dojít během několika následujících týdnů či měsíců," odhaduje Enzo Boschi, šéf italského Geofyzikálního a vulkanologického ústavu.
"Severně a východně od Sicílie panuje zvýšená seizmická aktivita. Kolem Eolských ostrovů dochází k výronům plynů," upozorňuje Enzo Boschi.
Ostrov se naposledy vynořil v roce 1831. Okamžitě se stal příčinou diplomatických šarvátek mezi několika zeměmi. O šest měsíců později ale diplomaté ztratili důvody k demarším, když se ostrov opět zmizel.
Ostrov leží na temeni podmořského vulkánu. Jeho povrch je asi osm metrů pod hladinou moře, asi 30 kilometrů jižně od Sicílie poblíž Tunisu.
"Vývoj kolem ostrova bedlivě sledujeme. Proces může začít každou chvilku," říká profesor Boschi a dodává: "Pokud k tomu skutečně dojde, bude to nádherná a fascinující událost."
Podle dostupných svědectví se během minulých staletí ostrov vynořil čtyřikrát. Poprvé byl jev zaznamenán za první punské války v letech 264 až 241 před naším letopočtem. Vynoření vždy doprovázela vulkanická erupce.
Naposledy se ostrov objevil 2. července 1831. Způsobil několikaměsíční třenice mezinárodního rozsahu. Nárok na novou pevninu vznesly čtyři státy, včetně Británie, Španělska a královského burbonského sicilského dvora.
Skála s obvodem kolem pěti kilometrů se vynořila 65 metrů nad hladinu moře. Než za půl roku klesla pod vodu, stihl ji sicilský král Ferdinand II. pojmenovat - jak jinak - Ferdinandea.
Britové ovšem hovořili o Grahamově ostrově. A pokud se dnes vedou vědecké diskuse o této skále, obvykle se uvádí anglický název. Italové jí ovšem neřeknou jinak, než jak to rozhodl sicilský král.
Aby se tentokrát předešlo diskusím, sicilští potápěči už raději vyrazili k místu a vztyčili na nejvyšším hrbu případného budoucího kousku pevniny italskou vlajku. Pokud se skála opět vynoří, pak už jako italská pevnina.
"Možná, že Evropská unie o ostrov projeví zájem jako o případného nového člena," žertuje profesor Boschi. "Já jsem o tom přesvědčen," dodává.
