Charles Jamrach, narozený v Hamburku jako Johann Christian Carl, proslul coby „muž, který přemohl tygra“. Byl obchodníkem se zvířaty a jeho zvěřinec na londýnské Ratcliffe Highway toto místo popularizoval a charakterizoval podobně jako tamní kriminálnická pověst a opiová doupata, jež tam svého času z užitných pohnutek navštěvoval Oscar Wilde a ze studijních důvodů Arthur Conan Doyle.
Cesta za přízrakem draka
Carol Birchová (nar. 1951)) se inspirovala konkrétním momentem ze života Charlese Jamracha, a to momentem natolik výrazným a unikátním, že byl v ústním podání, a jistě i v policejním či žurnalistickém zápisu, uchován po generace. Představme si novinový titulek: „Tygr napadl osmiletého chlapce. Majitel se mu postavil s holýma rukama!“ To je přece téma lákavé v každé době. A tak ho i Birchová použila jako takzvaný odrazový můstek pro svůj románový děj. Na rozdíl od skutečnosti, v níž napadený chlapec získal třistalibrové odškodné, Jaffy Brown se v románu s majitelem zvěřince spřátelil, stal se jeho zaměstnancem, ošetřovatelem zvěře a nechal se jím zlákat k dobrodružné námořní plavbě.
O knizeCarol Birchová: Jamrachův zvěřinec Přeložil Tomáš Kačer. Host, Brno 2012, 360 stran, doporučená cena 339 korun. |
Na velrybářské lodi se dal zverbovat na tříletou výpravu lovu kytovců, ale také za podivným přízrakem draka, zvířete opředeného hojnou mytologií: „´Žádní draci nejsou,´zpražil ho Cobbe. Ale Tim dál mlel něco o tom, že Dan zná někoho, kdo zná někoho, kdo ho viděl vylízat z lesa na nějakém ostrově na východ od Jávského moře. A že pan Fledge, který vždycky chce něco, co nemá nikdo jiný a co nikdy nikdo jiný neměl, je odhodlaný stát se prvním člověkem v civilizovaném světě, který bude vlastnit draka.“
Obálka jednoho z anglických vydání románu Jamrachův zvěřinec
Obálka českého vydání románu Jamrachův zvěřinec
Šestnáctiletý mladík se na lodi Lysander vydá na cestu, která možná povede kolem celého světa, ale hlavně jej uvede do nepředstavitelné iniciace dospělosti. I když se zprvu zdá, že autorka rozvine příběh jen po fantazijní linii - to když Jaff zůstane přes noc zamčený ve zvěřinci a zjevují se mu podivné přízraky - nakonec se ukázala schůdnější linka paralelní s historickou spekulací. A tak se tu odvíjí dobrodružné vyprávění o zážitcích na nejisté palubě staré kocábky bez orientace a možností komunikace s pevninou. Objeví se velryby, exotičtí domorodci, a také drak – zřejmě některý ze zástupců čeledi varanovitých, snad dokonce největší z ní, varan komodský. „Drak“ ovšem uprchne, zraní a málem pozabíjí námořníky, loď se ztratí v nepřehledných vodách a posádku čeká úmorné bloudění a čekání na záchranu. Není komu podat zprávu, není koho zavolat o pomoc. Je třeba čekat – dochází voda i zásoby jídla. Co zbývá? Kanibalismus. I na ten dojde a Jaff, nakonec zachráněný, se s touto zkušeností vrací do rodného Londýna.
Variace na starou strunu
Birchové kniha je jakousi galerií dobrodružné anglosaské literatury, od níž si můžeme najít vlastní paralely k dílům podobného žánru. Trosečníci, velrybáři, mámivé neznámé kraje… Kolikrát už bylo tohle téma zpracováno? Mnohokrát. Autorka si byla příkladů a předloh jistě vědoma a odkazy k nim použila. Proto je také její próza přirovnávána k Dickensovi, z toho důvodu nás napadne, že podobné motivy jsou v Melvilově Bílé velrybě, ale třeba též v Kiplingovi, Conradovi, v Cooperovi, Vernovi, koneckonců i u Karla Maye. A pokud bychom chtěli přidat podobné tematické zaměření z českého pera, pak stačí vzpomenout jména František Flos, Alois Musil nebo Alberto Vojtěch Frič, František Běhounek i Eskymo Welzl.
Carol Birchová při jedné z diskusí o románu o románu Jamrachův zvěřinec
Zkrátka, Carol Birchová sepsala dobrodružný příběh podle spolehlivě zavedeného historizujícího vzoru. Nic inovativního ani překvapivě vzrušujícího k němu nepřidala. Je třeba ocenit její snahu o oživení žánru, přičemž však zároveň poukázala na obtíž zapůsobit dnes prostředky, které byly atraktivní v předmoderní a předtechnologické době. Zároveň jsou pro dnešního čtenáře pasáže popisující možnosti ztracených námořníků zdlouhavé, nudné, jako bychom se probírali archivem, popisným lodním deníkem, protože psychologickou stránku věci autorka nepropracovala a tu fantaskní rovněž nerozvinula.
Kniha podobně koncipovaná, jako přizpůsobení se prověřenému systému, může být z pohledu historických reálií věrohodně napsaná, je to ale replika originálu, dochované muzeální předlohy, k níž si můžeme přiložit sice starší, ale stále obratnější, důvtipnější i čtivější variace.
