Měli by památkáři lépe zvažovat, co v historických městech povolí, nebo svými postupy omezují i smysluplný rozvoj?
Památkáři jsou od toho, aby chránili památky, to ti naši dělají a nemyslím si, že by až tak bránili moderní architektuře. Z mého pohledu mají velkou zásluhu na tom, že naše centra nedopadla vůbec špatně. V brněnské městské památkové rezervaci ani v té pražské se prakticky nepostavil špatný dům. To, že se občas nepovolí něco, co je nezvyklé, bych neviděl tak černě, je to lepší než opak.
Jsou čeští památkáři ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi benevolentnější, nebo rigidnější?
Srovnává se to špatně. U nás zaměstnává památková péče asi dvojnásobek lidí oproti třeba Rakousku, což je dané dvojkolejností systému, kdy existují odborná pracoviště jako památkové ústavy a pak výkonná pracoviště - památkové odbory na obcích a krajích. Ta dvoukolejnost je podle mě špatně.
Funguje to někde v zahraničí lépe?
To nedokážu říct. Ve Španělsku umožňují vznik většího kontrastu starých a nových staveb, ale kontext je vždy nepřenositelný. Vše závisí na tom, jak dotyční odborníci památky hodnotí. Uvažování se může ubírat směrem, že některých věcí máte dostatek a můžete povolit jejich proměnu, naopak na jiné, například památky UNESCO, máte úplně jiné měřítko.
Co byste fungování českých památkářů vytkl?
Vůbec si nemyslím, že to dělají špatně. Na lokálnějších úrovních se občas setkáte s tendencí konzervovat prostor jako skanzen, či touhou po novostavbách vypadajících jako historické objekty, to je standardní přístup. Jako celek se ale chovají nesmírně kvalitně, a to i v komunikaci během územního a stavebního řízení. Když si zpětně promítnete problémy spojené s rozhodnutími orgánů památkové péče, zjistíte, že jsou marginální.
Jak si vysvětlujete skutečnost, že je u nás památkové péči přikládána taková důležitost?
Jsem fascinován, že ve společnosti, která preferuje především rychlý zisk, nemá žádnou vizi a nectí žádné hodnoty, má památková péče takovou sílu. Nepřestávám se divit, že má takovou možnost ze zákona, toho si važme. Vysvětloval mi to přítel památkář, podle něhož to plyne z tradice navštěvování hradů a zámků, díky níž v sobě cítíme potřebu chránit. V naší bezhodnotové ateistické společnosti skutečně památkovou péči nadprůměrně respektujeme.
Moderní architektura má danajský dar budit vášně
Jaká je představa veřejnosti o dobré moderní architektuře?
V Česku bohužel vnímáme věci zjednodušeně a jednokolejně, s moderní architekturou se u nás většinou slučuje funkcionalismus či minimalismus. V případě pražského Tančícího domu bylo vidět, že když dům reaguje na jinou vrstvu historie - jako v tomto případě na barokní či secesní - vzbudí to vášně. To je celkově danajský dar současné architektury.
Takže nejde pouze o nikdy nepoužité a zcela nové prvky, které vzbuzují rozruch?
Na Pellicově ulici v Brně jsem viděl u rozestavěného domu neuvěřitelně sprostě nadávat mírumilovně vypadající babičku. Zajímalo by mě, kde se v lidech, které to normálně nezajímá, bere tato až agrese vůči moderní architektuře. Podle mě je to podvědomá snaha lidí o řád a zakotvení prostoru, o informaci, kterou dobře znají. Jakmile se něco vymkne šablonám, znejistí.
Můžete uvést konkrétní případ, kdy budova vzbudila takový rozruch?
Moc pěkný příklad je budova opery ve Vídni. Když ji dostavěli, strhla se velmi nepříjemná kampaň v médiích, která skončila sebevraždou jednoho z autorů, druhý zemřel krátce po něm. Řešilo se, že to neměli dělat v duchu neorenesančním, ale neorománském. S odstupem času tomu ale už vůbec nerozumíme. Bojím se, že je to vlastnost moderní architektury v každé době.
Antonín Novák Narodil se v roce 1963. V roce 1991 založil spolu s Petrem Valentou projekční kancelář Atelier DRNH. Je autorem například rekreačně sportovního areálu na Kraví hoře či rekonstrukce divadla Reduta na Zelném trhu v Brně. Je držitelem ocenění Architekt roku 2013 za stavbu Národního centra zahradní kultury v Podzámecké zahradě v Kroměříži. |
Jak se osobně stavíte k povolování novostaveb v historických centrech a jakých zásad by se tvůrci v těchto lokalitách měli držet?
Podle mě tam mají své místo. Je potřeba dodržet přiměřený objem k místu, protože objekt by neměl utlačovat zbytek. Objem většinou vychází z regulace a když ne, dá se docela dobře odvodit uličním profilem či modelem území. Za druhé by stavba měla přiměřeně respektovat měřítko.
Proč vzbuzuje rozruch pražský záměr stavby domu U Milosrdných alias „maršmelounu“?
Nevím, myslím si, že oba tyto požadavky respektuje. V tomhle případě návrhu Zdeňka Fránka je ale zakuklený problém, protože návrh v sobě nese stopu humoru. Architektura se s humorem moc neslučuje a v tomhle případě je rysem, jenž znejišťuje i odborníky. Mnoho lidí, jichž si vážím, má zamítavé stanovisko, byť sám dům považuji za velice kvalitní a zajímavý.
Laici si tedy nedokážou představit dobrou architekturu s humorem, odborníci ano?
Z odborného hlediska se to nevylučuje, ale je to taková vyšší dívčí, nebo možná úplně nejvyšší. Klienti i investoři velmi neradi slyší, že stavba může nést tyto prvky. Laici hledají řád, ne narušování klasických kánonů, takže u nich to chápu. Tančící dům byl v podobné pozici kvůli asociaci s Ginger a Fredem, ale návrh domu U Milosrdných je ještě o kousek dál, zesílenější.
Jaké další české stavby v minulosti vyvolaly rozruch pro své umístění v památkové lokalitě?
V Praze je jednoduchá paralela právě s Tančícím domem. Je na tom pěkně vidět celý problém. Když se podíváte do dobového tisku, zjistíte, že diskuze byla velmi bouřlivá a odpůrci se předháněli. Dnes tam dům stojí, do místa perfektně zapadá a už vůbec nerozumíme, proč vzbudil tolik vášně.
Nepovedený je brněnský Špalíček i jihlavský Prior
Jsou typově nějaké další prvky kromě humoru, které jsou problematické, co se týče historických zástaveb?
Humor je specifický. Rizikem je ale jakákoli jinakost v pojímání architektury, když je širší, než bývá zvykem u nás připouštět. Když lze stavbu spojit se slovem jiný, nezvyklý či nestandardní, je to vždy risk či spouštěč.
Novák: „Maršmeloun je unikát“„Žádný jiný podobný případ, kdy by povolování stavby trvalo takto dlouho, neznám. Obvykle investor po dohodě s památkáři přinese nový návrh, případně vymění architekta, nebo parcelu přeprodá. V tomto ohledu je zmíněny projekt svou délkou asi unikátní. Často může tento problém dobře vyřešit architektonická soutěž. Z toho důvodu měl taky územní plán města Brna zakotvenou podmínku architektonické soutěže pro všechny stavby do proluk v Městské památkové rezervaci. Někdy ale taky nemusí. Například návrh na obchodní dům na historické náměstí v Litomyšli od Josefa Pleskota vzešlý coby vítěz ze soutěže nebyl památkáři odsouhlasen, ale to je víceméně výjimka.“ |
Jaké výhody naopak mohou netradiční stavby pro historické lokality představovat? Mohou je i obohatit?
Místo obohatí, když novostavba některou svojí vrstvou naváže na něco z minulosti. Připadá mi, že zrovna objekt U Milosrdných i přes peripetie v Praze obstojí. Třeba v Berlíně ani v Brně by ale smysl neměl, ale Praha je mnohovrstevná, takže tam význam má.
Co v minulosti vzbuzovalo pro svou provokativní podobu či umístění v památkové zóně rozruch opodstatněně?
V Brně se moc nepovedl Velký Špalíček, kdy několik původně gotických parcel překryl monoblok, byť s více funkcemi, které tam mají význam. Objekt se nepodařilo měřítkově správně zasadit do kontextu. Doteď je vnímán jako nepovedený, i když autor pracoval s prověřeným systémem koláže.
V Jihlavě je to bývalý Prior uprostřed náměstí v památkové rezervaci. Byl stavěn za socialismu a autor si byl vědom, že měřítko monofunkce je mimo to původní. Snažil se to zamaskovat, ale výsledek je naprosto žalostný.
Stavba kterých dalších objektů v památkových rezervacích se v minulosti potýkala s potížemi?
Třeba palác Omega na náměstí Svobody v Brně vzbudil diskuze, přitom tam kontextuálně i objemově zapadá a hlavně funguje výborně urbanisticky, protože navazuje na stávající systém pasáží. V Olomouci se hodně řešilo Horní náměstí, ale vývoj potvrdil, že je krásně udělané a dobře funguje. Zajímavý byl i projekt rozšíření tamního Domu umění, už diskuze o něm nebyla jednoduchá. V Ostravě lze uvést Černou kostku, ta je ale mimo centrum.
Dopustili se památkáři v případě některé stavby v památkově chráněné zóně zásadní chyby?
Bylo by zajímavé poukázat na nějakou chybu památkové péče, ale nic takového si nevybavuji, v městských památkových rezervacích nic vyloženě tragického nevzniklo.
Padne i kvalitní projekt vlivem odmítavého postoje památkářů někdy takříkajíc pod stůl?
Může se to stát. Razím teorii, že je to součást architektonického povolání, řada úředníků vám dá negativní stanovisko a vašim úkolem je přesvědčit je, že věc myslíte poctivě a máte důvody, aby dům byl navržen daným způsobem.
Plebiscity o stavbách? V Česku raději ne
Má někde možnost rozhodovat o kontroverzních stavbách i veřejnost?
Třeba ve Švýcarsku organizují plebiscity o jednotlivých stavbách. Jiřímu Oplatkovi takto zamítli stavbu. S odstupem času sám zhodnotil, že to bylo správné. U nás si tohle nedokážu představit, jsme úplně jiná společnost, v níž se u většiny staveb opakuje týž scénář nevole obyvatel i přes příznivé kritiky odborníků. Za pár let jsou to oceňované stavby, s nimiž se město i lidé chlubí.
Co tvůrce vede k tomu s odstupem času změnit pohled a reflektovat svůj nápad jako nevhodný?
Budu střílet do vlastních řad, ale přeci jen je tam snaha architektů zviditelnit se, která někdy může být kontraproduktivní. Součástí území jsou i obyvatelé a pokud se rozhodnou, že něco nechtějí, je nutné to respektovat.
Kde je v architektonické branži hranice mezi odvahou a neúctou v případě umísťování staveb do chráněných lokalit?
To je hrozně ošidná součást ambivalentní profese architekta, který musí být arogantní a pokorný současně. Zní to hloupě, ale aroganci potřebujete v okamžiku, kdy vám vjedou na pozemek bagry, aby vyhloubily desetimetrovou díru a vy současně organizujete stamiliony. V ten okamžik nemůžete být nejistý. Na druhou stranu musíte mít stále pokoru a zvažovat, zda se vaše rozhodnutí už nepřeklopilo na stranu arogance.
