Motto:
Božena
Vážený Ojebavači, když chcete psát své moudré myšlenky, naučte se, prosím, aspoň pravopis. Shoda podmětu s přísudkem vám nic neříká?
Ojebavač Marxe
Ach bože Boženo, těch bolševickejch kydů se nezbavíme.
Z internetové diskuse
Ještě v roce 2000 se o a v českých médiích běžně tvrdilo, že (soukromá i veřejná) média jsou od toho, aby objektivně, nezaujatě a pravdivě informovala. Později se výraz "objektivně" začal používat méně často a "pravdivost" nahradil eufemismus jiný, totiž "vyváženost".
Je jen ztěžka pochopitelné, že čtenář věří médiím byť jen údaj o včerejší teplotě; v minulém roce, uvádějí česká média, důvěřovalo zdejším sdělovacím prostředkům okolo sedmdesáti procent obyvatel. Čas od času se ovšem správný údaj vloudí, není třeba za tím hned hledat záměr redakčního kolektivu: média prostě nelžou ani neříkají pravdu, jen tak nezávazně plácají.
Zámyslem deníků, měsíčníků a slunečníků není tak či onak zpravovat o světě (jestliže nějakou zprávu mají, hlídají si ji jako oko v hlavě) - chtějí spravovat svět tam venku a skrze tuto správu přinášet zisk (to, že se to někdy nedaří, na věci nic nemění). Zisk přináší skrze čtenáře prodej reklamy - nikoliv prodej kopií - anebo obecněji: ovlivňování veřejného mínění tzv. informací. Zda tím způsobem, že vychvalují báječné vlastnosti ještě nenačesaných shnilých hrušek, že zdůrazňují, že cena neprodejných zásob zkažených burských oříšků povážlivě stoupá, nebo neoznačeným PR textem - jak je v českých médiích dobrým zvykem - přitom není podstatné.
Kdepak jsou ty zdroje?
Čtenář novin, kdo ví, proč se pro analfabety používá toto označení, si tak každý den, v případě týdeníku jednou za týden, koupí svůj list čili jednorázový výrobní prostředek a cestou metrem do práce vydělává nakladateli balík podobným způsobem, jako když na internetu kliká na reklamu. Jenže - aby jeho oko, alespoň periferním viděním, spočinulo po dostatečnou dobu na reklamě, musí se čtenář nějak zabavit - a tak se mu předkládají z prstu vycucané historky o politice, sportu, bankovnictví, módě a počasí. Čtenář vybavený nadprůměrným intelektem se sice reklamou zmást nedá a místo inzerovaného nového telefonu v akci si koupí telefon starý, také v akci, téže značky, ale bohužel či bohudík, pod dojmem pitomých historek o módě a politice si nakonec koupí i telefon nový. Není to na škodu, protože inteligentnější čtenář přeci více vydělává. Když ne sobě - majiteli listu určitě.
Napsali-li jsme, že noviny si většinu novinek vybájí - zjevně přeháníme. Média si vše ověřují z nejméně dvou nezávislých zdrojů. Jak to dělají, nejsou-li redaktoři většinou schopni pochopit ani holou větu, je otázkou. Nebudeme se perfidně ptát, z jakého zdroje ověřovala média kupříkladu před nějakým časem zprávu, že „živočich létal pouze vertikálně, a to ve výšce třiceti centimetrů nad zemí“, či nedávno dva týdny trvající hlubokomyslné úvahy o tom, že Carlos Slim je nejbohatším mužem světa (zprávu vypustil Slim sám, aby zhodnotil své jmění), či každých pět let se opakující článek v rubrice „věda“, že muži jsou ženám třikrát nevěrnější než ženy mužům. Takové otázky by se obrátily proti nám. Neboť, jak píše Josef Chuchma "ventilují v podstatě úzkostnou nebo agresivní emoci. Emočně reagují na svět, který nejenže není podle nich, ale už není ani jejich" a následuje "panika, černobílost, personifikace, úmyslná zjednodušování, snadná věštění zkázy. Neboli: povážlivá ztráta soudnosti." Ale proboha, proč pak neobviňuje z téhož ... ne, lépe nedomyslet.
Pokus o prohloubení nedorozumění
Dovolili-li jsme si takto citovat, trochu mimo kontext, Josefa Chuchmu vraťme se k tomu, co stálo u zrodu jeho textu (Ztráta soudnosti, Kavárna, 6. 6. 2009 - text čtěte zde): totiž spor o charakter (českých) médií tak, jak byl presentován nejdříve Bělohradským (Právo, 23. 5. 2009) a následně Chuchmou a Taberym (ten tak učinil v textu Svět podle Bělohradského, Respekt 15. 6. 2009). A protože obě z reakcí na Bělohradského jsou jeho nepochopením (čím jiným mohou být v rámci novin!), pokusíme se toto nepochopení nikoliv vyjasnit, ale dále prohloubit.
Základní tezí V. B. je, jednoduše řečeno, že převaha antiruského a antikomunistického fundamentalismu v českých tiskovinách je projevem totalitní rétoriky, jejímž následkem může být ohrožení demokracie. Není divu, že takovou tezi musí redaktoři Mf DNES i Respektu, jako autoři či domnělí spoluautoři onoho fundamentalismu, považovat za útok na svou osobní integritu; naježí srst a - vzhledem k omezeným prostředkům - reagují po svém. Tabery obviněním z emocí - ostatně obviňuje z emocí každého, kdo mu, dle jeho vlastních slov, "leze krkem" a Chuchma sofistikovanějším - obviněním z emocí (viz výše).
Nicméně, Tabery se plete, tvrdí-li, že opakem antikomunismu je komunismus, to jen opakuje nepravdivou komunistickou formuli, že opakem komunismu je antikomunismus, a dává tak Bělohradskému nepřímo zapravdu (podobných lapsů má ve svém textu více, to nijak nepřekvapuje, ale ani nedojímá - emoce). "Kdyby antikomunisté byli žhavou úderkou, tak by těžko mohl zemi vládnout premiér, který býval komunista," píše Tabery. Hehe. Copak nevidí, že velká část fundamentalistické antikomunistické úderky má sama máslo na hlavě? Proč je pro Taberyho jednou bývalý komunista přijatelný, a jindy zase nepřijatelný? Nepřipomíná to Taberymu něco? Není nakonec antikomunistická rétorika spolu s třicetikorunovými poplatky jediným vymezováním se pravice od levice?
Respekt se vymezuje jako pravicový týdeník podobně, jako Lidovky, MF DNES a další. Je proto od Václava Bělohradského přinejmenším naivní, ale nelze mu to vyčítat, že těmto tiskovinám jejich pravicový obsah, včetně antikomunismu, neboť strašák komunismu je odjakživa legitimní prostředek pravice, respektive její pokleslejší části, připomíná. Jenže proč se novináři pravicových periodik takovému nařčení brání a zároveň je obhajují? Je to jen důsledek jakési těžko definovatelné emoce, možná falešného studu? Co znamená pro "českou pravici“ býti pravicový? Ví to představitelé české pravice? Dle vlastního názoru pravicový Mirek Topolánek kupříkladu označuje za levicové pravicové deníky španělský El Pais či italský La Repubblica. Ten druhý proto, že po dobu několika týdnů před volbami každý den zveřejňoval na titulní stránce 10 otázek pro Berlusconiho, týkajících se jeho vztahu k ženám - a zabránil tak jakékoliv diskusi o volebním programu Berlusconiho strany, kterážto diskuse nebyla pro Berlusconiho, podobně jako pro Topolánka, žádoucí. A první z toho důvodu, že významně pomohl těsně před volbami výše zmíněnému a Topolánkovi uveřejněním fotografií ze soukromého života, který, jak známo, je pro politiky životem veřejným: diskusi o politice převedl na diskusi o virilitě. Berlusconi podle odhadů získal nepřímo na úkor levice asi osm procent hlasů...
Pořád se něco musí dít
Není žádným tajemstvím, že, dovolíme-li si zjednodušení, do příchodu televize byla kultura orientována především levicově, respektive měla převážně sociální obsah. Charakter média (literatura, film) i problematiky vedl k relativně více či méně komplikovaným intelektuálním konstrukcím. S příchodem televize se komplikovanost začíná vytrácet - je třeba, aby se stále něco dělo, záběr střídá záběr, vzniká televizní klip, který není obrazem, ale ikonou, označkováním.
Vše musí být pochopitelné na první pohled, odpověď možná pouze jedna, aby výběr nezdržoval. Sociální, ale i jiný obsah se vytrácí, kultura se stává showbusinessem (to není pejorativní značení), umělec musí navždy zaujmout během zlomku vteřiny a masová kultura pop music se stává pravicovou. Ne kvůli obsahu, ale kvůli jeho absenci. Tomu se musí podřídit i zpravodajství: žádné dlouhé uvažování. Klik a dál. Tištěná zpravodajská média ztratila svou původní funkci oznamovat a stala se referentem k televizi. Aby byla prodejná, musí udržovat klipovou formu televize. Inferenční řetězec musí být co nejkratší. Konečným měřítkem je šéfredaktor. Rozumí-li tomu on - porozumí všichni.
Je zřejmé, že levice, se svým sociálním výkladem, nemá v takové kultuře šanci, jestliže svou odlišnost neredukuje na jediný znak. Jenže - televize je dnes zastaralá; informace, kultura, politika přechází na internet. Změní se tím poměr sil? Nikoliv.
Titulek, podtitulek a mezititulky jsou redakční
o autoroviAntonín Kosík je vysokoškolský učitel, spravoval internetovou revue Vulgo (http://vulgo.org), vydal knihu esejů Pospojovaný svět (1997) |
