Rukopis, který Friedmann (a nejen on) označuje za „nejdokonalejší exemplář“ židovské Bible, vznikl asi v desátém století našeho letopočtu. Po dobytí Jeruzaléma se dostal do rukou křižáků, nicméně byl zpátky vykoupen Židy, a od čtrnáctého století přechováván ve starobylé synagoze syrského města Aleppa. V listopadu 1947, den po historickém hlasování Spojených národů, které umožnilo vznik izraelského státu, byla synagoga během pogromu vypálena a kodex se za pohnutých okolností dostal do Izraele, kde je dosud.
Aleppští Židé, jimž kodex patřil, se o něj soudili se státem Izrael. Neúspěšně. Hlavním Friedmannovým zjištěním je to, že právě v odborné instituci, která měla drahocenný rukopis po převezení ze Sýrie střežit, paradoxně došlo (v důsledku nevhodného uskladnění) nejen k jeho poškození, nýbrž dokonce ke ztrátě podstatné části textu.
Drobné demýtizace
Pisatel v knize ukazuje, jak se úloha kodexu během staletí transformovala: už v Aleppu se postupně proměňoval „ze zdroje vědomostí určených ke zdokonalení člověka v posvátný předmět“, aby byl ve dvacátém století – alespoň v očích těch, kteří obchodovali s jeho ztracenými či ukradenými stránkami – redukován na pouhé „peníze“.
O knizeMatti Friedmann: Aleppský kodex Skutečný příběh posedlosti, víry a honby za posvátnou knihou Přeložila Klára Míčková. Pistorius & Olšanská, Příbram 2012, 292 stran, doporučená cena 319 korun.  Obálka knihy Aleppský kodex |
Friedmann připomíná nejen známou úctu Židů k psaným (posvátným) textům, ale v jistém smyslu mu události kolem knihy slouží coby průřez židovskou historií za posledních tisíc let, a zvláště pak ve dvacátém století. Polemizuje mimo jiné s celkem obecně přijímanou představou předmoderního islámského světa jako ráje náboženské tolerance (podle Friedmanna Židé zůstávali zajatci vrtochů nevypočitatelných panovníků). Přesvědčivě popisuje, jak obrovskou daň museli Židé žijící v arabských státech platit za to, že proti vůli Arabů vznikl samostatný židovský stát, i když třeba Židé z Aleppa prý velký zájem o přestěhování do nového státu nejevili. Socialistické zřízení a chudoba státu by jim totiž „znemožňovaly věnovat se tomu, co uměli nejlépe – podnikání“; v Izraeli pak byli na oplátku nahlíženi jako primitivní Orientálci.
Přehánění patosem
Mnoho pozornosti Friedmann věnuje postavě druhého izraelského prezidenta Jicchaka Ben Cviho (1884-1963), který měl podle něj na podivných osudech knihy po jejím vyvezení z Aleppa nemalý podíl. Zatímco v Izraeli jde o osobnost známou a uznávanou, v českém kontextu Friedmannův pokus o prezidentovu demýtizaci vyznívá poněkud naprázdno.
V nakladatelské anotaci se o knize dozvídáme, že je výsledkem „detektivního pátrání“ a že v ní autor poodkrývá „historii zvláštního soudního sporu, dvou loupeží a jedné vraždy“. Ovšem na klasickou detektivku je v knize zločinů trochu málo, i ona zmiňovaná smrt obchodníka se starými rukopisy nebyla jako jasná vražda prokázána, ani není zcela jisté, že souvisela s Aleppským kodexem. To, že stát Izrael památku tak velkého významu pro celý národ v podstatě „znárodnil“, je možná sporné, ale neoznačil bych to za krádež, jak tak činí Friedmann. A co se týká onoho „skandálního odhalení“ o podivných praktikách židovských vědců, jimž rukopis byl svěřen do opatrování, tak právě z hlediska historie v tom až tak moc skandálního není. Ecův knihovník Jorge, který místo aby knihy poskytoval ostatním, je před lidmi střeží a nakonec ničí, je sice fiktivní postavou z románu Jméno růže, ale má nepochybně i mnoho reálných protějšků.
Autor knihy Aleppský kodex Matti Friedmann
V závěru publikace novinář s přílišným patosem konstatuje: „Byla ukradena kniha, která zavrhuje krádež; ukraden byl list s přikázáním Nepokradeš i části, v nichž se přikazuje nevydat křivé svědectví, netoužit po majetku bližního svého i nezabíjet. Všechna tato přikázání byla porušena“. Podle něj knihu, „jež přežila tisíc let bouřlivé historie, zradili v naší době lidé, kteří ji měli ochraňovat. Stala se obětí pudů, které měla zmírnit, pohltily ji bytosti, jež měla spasit“. Tak už to prostě na světě chodí.
Navíc Matti Friedmann přehání: „pohlcení“ samozřejmě neznamená ztrátu textu židovské Bible jako takové, ta se totiž dochovala i v četných jiných (ba i starších) verzích. Příběh aleppského rukopisu podle mne především dokazuje, že biblické poselství o tom, že člověk je tvor hříšný, pokoušený a podléhající, schopný vztahovat se i v těch nejhorších podmínkách k transcendentnu, ale zároveň znesvěcovat i ty nejposvátnější věci, je prostě stále platné.
