Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nová zbraň rozvědky - únos

  12:19aktualizováno  12:19
Jestliže před rokem 1953 se československá špionáž zabývala víceméně klasickými akcemi, pak po nástupu ministra vnitra Rudolfa Baráka do funkce na podzim toho roku se její repertoár rozšířil - výjimkou už nebyly únosy lidí ze zahraničí, nasazování lidí s pozměněnými jmény a životopisy, tedy takzvaných nelegálů, či výcvik levicových teroristů, kteří měli pomáhat zrodu „světové socialistické revoluce“.

Praha sice už dříve rozšířila na žádost Moskvy své tajné operace do celého světa. Ministrovy zásluhy však spočívaly v tom, že sovětské poradce, kteří formovali a „orientovali“ československou službu, už vůbec nijak nebrzdil. Československá zpravodajská služba se tak definitivně posovětštila. Českoslovenští zpravodajci dokonce zajišťovali únik sovětských agentů ze zámoří do bezpečí a ministerstvo vnitra jim udělovalo azyl.

Únos Bohumila Laušmana
Bývalý poslanec Socialistické strany Rakouska Hermann Rauscher přišel vpodvečer 23. prosince 1953 do bytu přítele Bohumila Laušmana. Někdejší předák československé sociální demokracie Laušman, který stihl jako jediný z rodiny utéct po komunistickém puči na Západ, bydlel u válečné vdovy Ravingerové v tiché Siedel Strasse číslo 10 na okraji Salcburku.

Už dříve se čtyřiačtyřicetiletý Rauscher pokusil zprostředkovat Laušmanovi styk s jeho rodinou doma - ovšem pod kontrolou StB, protože byl jejím agentem s krycím jménem Günter. Laušmana vedla Státní bezpečnost pod krycím jménem Georg.

Nyní Rauscher Laušmanovi nabídl, že jeden známý by mohl poslat jeho manželce a dceři do vězení nějaké věci... Exulant souhlasil a připravil všechny peníze, které měl u sebe. Byly to honoráře za dvě jeho knihy, které nedávno vyšly v několika jazycích.

„Známý“ čekal v nedaleké hospodě. Laušman se brzy dostal do nálady. Rauscher mu vhodil do vína omamný prostředek a krátce po druhé hodině v noci jej za pomoci dalších dvou agentů dopravil do připraveného auta.

Když se Laušman probudil, zjistil, že jede v autě, a okolo sebe četl české nápisy. Akce Alex, jak ji nazvala československá tajná služba, skončila. Za pomoci sovětské tajné služby unesli přes americké a sovětské okupační pásmo Rakouska exilového politika. Na Štědrý den ráno ve tři čtvrtě na devět předávali Laušmana ve věznici v Praze.

Plané sliby věznitelů
Písemný rozkaz k této odluce - jak zněl eufemistický termín pro únos - podepsal Barák 18. prosince 1953. Předseda československé sociální demokracie Laušman utekl na Západ koncem roku 1949. Jeho ženě a dvěma dcerám se to už nepodařilo.

Podle zjištění historika Karla Kaplana byl tento únos součástí široce založeného boje proti sociální demokracii, který inspirovali sovětští poradci. Rusové se totiž obávali, že se bývalí sociální demokraté mohou stát informačním zdrojem západních agentů a také podhoubím, z něhož se zformuje opozice proti politice KSČ.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH

Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta.

Této představy se chopila Státní bezpečnost, která potřebovala vykazovat výsledky v boji proti „vnitřnímu nepříteli“. S pomocí agentů-provokatérů se snažila vytvářet ilegální sociálnědemokratické skupiny. Přesto však muselo interní hlášení StB 21. listopadu 1951 konstatovat, že „v současné době neexistuje v ČSR jakákoli větší skupina složená výlučně z bývalých sociálních demokratů, ale rozpracovávají se bývalí funkcionáři“.

V roce 1953 proběhly ve všech krajích vykonstruované procesy se sociálními demokraty. Laušmana do nich nezařadili. Těsně před volbami na jaře 1954 dali na jeho celu ve věznici v Praze-Ruzyni Vojtěcha Erbana, který byl dříve zástupcem ústředního tajemníka strany. Agent NKVD a StB Erban Laušmanovi domlouval, aby vystoupil na tiskové konferenci před volbami: Za to budeš propuštěn na svobodu. Totéž mu sliboval i Barák.

Laušman se nechal umluvit a udělal 15. května veřejné prohlášení, ve kterém vyzýval občany, aby šli volit kandidáty zkomunizované Národní fronty. Avšak jeho věznitelé slib nesplnili a nechali ho dál za mřížemi. Třebaže nejsou některé okolnosti zcela jasné, zdá se, že bývalý předseda sociální demokracie zemřel přirozenou smrtí. Skonal v ruzyňské věznici 9. května 1963, čtvrt roku před svými šedesátinami.

Rozvědka - hýčkané dítko nového ministra
Rozvědka, oficiálně nazývaná první správa ministerstva vnitra, se stala hýčkaným dítkem ministra Baráka. Na podzim 1953 tam pracovalo asi 360 lidí. Málokdo z nich však ovládal cizí jazyky a měl dostatečný zahraničněpolitický přehled, proto z nich musela asi polovina odejít. Rozvědka pak na pokyn Baráka přijímala mladé absolventy vysokých škol - někdy to byly celé ročníky mezinárodního práva právnické fakulty.

„Nejdůležitějšími cíli bylo západní Německo, potom Spojené státy a po nich Jižní Amerika,“ vysvětloval mně Barák uprostřed devadesátých let. „V Jižní Americe totiž žila řada nacistů, které jsme rozpracovávali. V Rakousku jsme měli agenty na vysokých místech.“ Oficiálně byly úkoly rozvědky formulovány strohou úřední řečí boj proti „špionážním a emigrantským centrálám“ v zahraničí.

V 17 zemích existovalo 18 rezidentur na zastupitelských úřadech: ve Vídni šest lidí, v Paříži pět, v Londýně, Římě, Západním Berlíně a v Bělehradě po třech, ve Washingtonu dva. V ostatních městech v New Yorku, v Buenos Aires, v Rio de Janeiru, v Mexiku, v Ottawě, v Bernu, v Bruselu, v Istanbulu, v Tel Avivu, v Helsinkách a v Káhiře sloužili po jednom. Nicméně agenturu měli tito zpravodajci velmi chudou: dohromady 36 agentů. Dalších 35 agentů nebylo z různých důvodů napojeno - ztratili se, přestali mít přístup k zajímavým informacím anebo se začali vyhýbat svým řídícím důstojníkům.

Ještě v prosinci 1953 se politický sekretariát ÚV KSČ na Barákovo doporučení usnesl, že první správa bude mít v systému zastupitelských úřadů v zahraničí nárok na řadu míst, a to podle jejich velikosti a důležitosti. Rezident se obvykle ukryje pod funkci prvního tajemníka či rady, ostatní dostanou hodnosti atašé, konzulů a pracovníků obchodního oddělení či mise. Tento návrh byl součástí doporučení sovětských poradců a vycházel z běžné praxe některých států už z doby předválečné.

Série odluk od domova
Únosů z Rakouska, anebo někdy i ze Spolkové republiky Německo, přibývalo. Z Rakouska to bylo snazší, protože země byla rozdělena na čtyři okupační sektory stejně jako Vídeň, která ležela v pásmu sovětském. Když tedy chtěl někdo cestovat z amerického sektoru Rakouska do amerického sektoru Vídně vlakem či autem, musel jet přes sovětské pásmo. Kromě toho se příslušníci ozbrojených sil velmocí v rakouské metropoli pohybovali volně, bez ohledu na sektorové hranice.

„Oběťmi odluk byli lidé, kteří podle Státní bezpečnosti nebo Vojenské kontrarozvědky vyvíjeli nepřátelskou činnost,“ řekl náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret. „Většinou šlo o takzvané zrádné emigranty, někdy také o Rakušany, kteří pracovali proti Československu, občas o další cizince, na nichž měly zájem spřátelené tajné služby. Máme důvodné podezření, že zavlečení z cizího státu se dělo i za součinnosti tamních pasových orgánů. Přinejmenším to muselo být jasné, když únosci předkládali na hranicích ke kontrole pas oběti, který byl falešný. Ale ve většině případů nebyl nikdy problém toho člověka převézt, zvlášť z Rakouska v době, kdy jeho část byla pod sovětskou okupační správou.“

Všechny únosy měly svá krycí označení. „Na začátku každého případu byla porada vedoucích pracovníků rozvědky,“ pokračoval Bret. „Když padlo jméno oběti, začala debata o nejvhodnějším způsobu jejího umlčení - buď fyzická likvidace, anebo odluka, anebo získání ke spolupráci.“

Když se rozvědka rozhodla pro druhou variantu, posuzovala, jestli jiné tajné služby nezareagují na tuto akci odvetnými opatřeními. Nešlo přitom samozřejmě o odvetu v podobě dalšího únosu, ale třeba o ekonomické sankce. Zahraniční kontrarozvědka mohla například „zařídit“, že příslušné cizí ministerstvo anebo firma odmítly dovážet do republiky nějaké důležité zboží. „Jestliže soudruzi shledali, že riziko je příliš velké, od původního záměru ustoupili anebo požádali o výpomoc spřátelenou službu, u níž tohle nebezpečí nemohlo vzniknout,“ dodal Bret.

S oficiálními protesty států, odkud oběť pocházela, se počítalo. Pak buď následovala kampaň, že dotyčná osoba byla zrádce, anebo československé úřady jakoukoliv účast na únosu popřely.

Příprava únosu trvala měsíce či roky
Státní bezpečnost nejprve nařídila kontrolovat výměnu dopisů vytipovaného člověka s jeho příbuznými, kteří zůstali v republice. Současně vyslala agenty zjistit jeho adresu, zaměstnání, zvyky, způsob života jeho i jeho manželky, případně dětí a přátel. Někdy agenti pronikli k vyhlédnuté oběti jako údajní utečenci a přátelé. Jindy dostával tento člověk pozvánky od různých institucí na rozličné akce, jako naprosto nevinné odborné konference, večírky a jiné schůzky, kde ho další agenti oťukávali a hodnotili.

„Po zhodnocení těchto poznatků se volil způsob provedení operace,“ konstatoval Bret. Rozvědka například zajistila, aby syn napsal matce, že by se s ní rád setkal ve městě X dne Y v hodinu Z. „Nedopatřením“ pak nepřišel syn, ale jiný člověk. Anebo se uvažovalo i o možnosti využít profesionální gangstery. „U každé akce bývá výčet návrhů od jednotlivých šéfů a jejich schválení.“

Pokus zkompromitovat kandidáta na prezidenta
Začátkem roku 1957 se ministr Barák od ředitele Státního sanatoria Závodného dověděl, že zdravotní stav prezidenta Antonína Zápotockého je špatný. Nejvážnějším kandidátem na funkci příštího prezidenta byl předseda vlády Viliam Široký. Barák však neměl Širokého rád. Proto nařídil unést Imricha Suckého z ÚŠB, který za války vyslýchal zatčeného Širokého. Proslýchalo se totiž, že Široký spolupracoval s gestapem.

Únos Suckého probíhal podle tradičního scénáře. Agent dr. Jozef Bobek ho večer 13. září 1957 vylákal na obchodní schůzku s nějakým Američanem do restaurace ve Vídni. Obchodník nepřišel, pánové poseděli, pojedli a popili. Bobek přinesl ke stolu žemle a do té, kterou nabídl Suckému, předtím nasypal uspávací prášek. Tento preparát působil do čtyřiadvaceti hodin a spouštělo ho požití jakékoli tekutiny. Sucký zapil žemli vínem a „zkameněl“. Bobek potom vysvětlil číšníkovi, že jeho společník už předtím hodně vypil a že ho teď odveze autem domů.

Novou ubytovnou Suckého se však stala věznice v pražské Ruzyni. Také v Bratislavě ho vyšetřovali. Nejdříve proti Gustávu Husákovi, který byl v té době ve vězení jako slovenský nacionalista, a potom proti některým dalším Slovákům. Barák měl Suckého v záloze proti Širokému. Avšak vyšetřovatelé se marně snažili získat z uneseného vězně nějaké svědectví proti nynějšímu premiérovi - Sucký nic nevěděl.

Nicméně zajetí Suckého přimělo Širokého, aby se přestal stavět proti návrhům Antonína Novotného při jednání politbyra ÚV KSČ. Souhlasil také, aby se Novotný stal po Zápotockého smrti prezidentem republiky.

Těžiště těchto únosů spadalo do Barákova období. Podle zjištění Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se československým tajným službám podařilo v letech 1946-1961 unést nejméně osmnáct lidí. Dalších minimálně 25 se neuskutečnilo, protože na ně rozvědce či kontrarozvědce chyběly síly, zdály se riskantní, anebo se prostě nezdařily.

Konec všemocného ministra
Rudolf Barák nepochybně aspiroval na nejvyšší místo v komunistické hierarchii. Spřátelil se se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem, měl úzké vazby k nejvyšším činitelům KGB. Proto začal být nebezpečným prvnímu tajemníku ÚV KSČ a prezidentu Novotnému. Přesto se Novotnému podařilo ho včas odstranit.

Toto soupeření o moc se totiž rozhořelo v době, kdy se i Kreml dostával do krize. Chruščov nedokázal zkrotit KGB. Rumunsko se přimklo k Číně, která dostala nálepku revizionismu, a činitelé KGB se obávali, že podobný krok by mohl hrozit i Československu. Proto nepodpořili Baráka, jehož mocenské snahy by narušily stabilitu politické struktury vládnoucí garnitury, a ve jménu vyšších politických zájmů ho obětovali.

„Na Novotného se Sověti mohli spolehnout,“ dedukoval příčiny Barákova pádu jeho přítel Jiří Ondráček, který působil jako tajemník rozvědky. „Novotný poslušně plnil jejich příkazy. Kdežto Barák byl ctižádostivý, a oni nevěděli, jak by dál postupoval. Pěstoval líbivou politiku, ale ve skutečnosti mu šlo o moc a o peníze.“

Barák opustil ministerstvo 20. června 1961 - povýšil na místopředsedu vlády. Do jeho vily a do pracovny na předsednictvu vlády namontovali spolehliví pracovníci kontrarozvědky na Novotného rozkaz odposlech. StB ho začala termínem odborné hantýrky rozpracovávat. Na rozkaz politického vedení nakonec náčelník sledovacího oddělení plukovník Antonín Kavan, jeden z někdejších nejbližších Barákových lidí, exministra zatkl. Rovněž tak někteří jeho blízcí přátelé včetně Ondráčka putovali do vězení.

Před tajným soudem v dubnu 1962 obvinili Baráka ze zneužívání finančních fondů ministerstva vnitra, především peněz rozvědky. Z darů, které ministrovi posílali vyzvědači ze zahraničí, se staly finanční machinace. Nic nevadilo, že podobné dárky dostávali také další činitelé včetně Novotného. Rovněž tak nevadilo, že i ostatní vedoucí politici zneužívali státních prostředků pro potřeby svých rodin. Tady se to stalo záminkou k odstranění člověka, který ohrožoval Novotného, protože se neobratně a bez většího politického zajištění dral do jeho křesla. Baráka poslal soud na 15 let do vězení.

V roce 1968 byl Rudolf Barák propuštěn z vězení a vzápětí rehabilitován. I když se snažil do politiky vrátit, Husák a další normalizátoři neměli zájem, aby s ním soupeřili.

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Narkoman si připravuje dávku heroinu.
Skotsku vymírá „generace Trainspotting“, narkomany kosí podlomené zdraví

Skotsko se už deset let potýká s rostoucím počtem úmrtí spojených s užíváním drog. V přepočtu na milion obyvatel v této statistice dokonce vévodí EU. Podle...  celý článek

Úplné zatmění Slunce na snímku z Guernsey ve státě Wyoming. (21. srpna 2017)
Nad Spojenými státy bylo po 99 letech vidět úplné zatmění Slunce

Lidé ve Spojených státech mohli v pondělí po 99 letech pozorovat úplné zatmění Slunce napříč celou zemí. V 17:46 středoevropského času začalo nad Pacifikem, od...  celý článek

Policie v Barceloně zastřelila muže, měl falešný sebevražedný pás
Katalánská policie zastřelila Maročana, který vraždil v Barceloně

Policie zastřelila Younese Abouyaaqouba, který podle vyšetřovatelů ve čtvrtek v Barceloně autem zabil třináct lidí a dalšího při útěku. Na Twitteru to...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.