Arnošt je rozvedený šedesátník, vystudovaný knihovník v invalidním důchodu, který ve volných chvílích píše divadelní hru. Prostor jeho života zabydluje dcera Julie, vnuk Míša a otec umístěný v jakémsi ústavu, snad v léčebně dlouhodobě nemocných. Pomyslným středobodem je hospoda Ticho, v níž Arnošt řeší současný i příští stav světa s přítelem, vrstevníkem, malířem Evženem, majitelem „činžáku“, v němž Arnoštovi pronajímá místnost k provozu jeho neprosperujícího antikvariátu.
Obálka knihy Petra Šabacha Máslem dolů
Tlachání a manipulování
Ležérní poklid, pasivní rezistence typická pro Šabachovy prózy, ať se jejich děj odehrává v kterémkoliv režimu, udává rytmus i tentokrát. Počáteční dramatický nástup - s hrdiny se seznamujeme v okamžiku, kdy zpravodajství přineslo zprávy a záběry napadení budov Světového obchodního centra - utichá a usedá jak pěna na jejich oblíbeném moku. Zmatek a nejistota z následků – amerikanofil Evžen předpovídá globální válečný konflikt – se usazuje v absurdním plánování, že oni, na rozdíl od zbytku civilizace, budou mít i po konci světa Vánoce díky zásobám a prozíravému „zahradničení“. Jak jednoduché, Evžen pořídí konzervy, koupí pozemek a je připraven: „Sem přídou brambory… a támhle bude pozdějc cibule a támhle možná eště něco, ale hlavní sou pro nás brambory a cibule, protože to je základ veškerýho vaření…“
Je to příklad hospodské historky? Pak velmi slabý, ponechaný v rovině plochého tlachání. Ony pozitivně primitivní, a proto i moudré hrabalovské perličky s překvapivě bizarními vývody či závěry, se u Šabacha nezalesknou ani jednou.
Spisovatel Petr Šabach
Spisovatel Petr Šabach
Ostatně ani Arnošta autor neobdařil nějakým nápaditým charakterem. Je to „hospodský filosof“, který sice cituje Březinu a „Zlatej fond nikdy nedá z ruky“, ale jeho „lidovost“ Šabach nelogicky podporuje přepisem jmen jako Agáta Kristý nebo Pijoán. Proč tak autor činí? To se nedozvíme. Jeho hrdina vychází nakonec jen v „konfekčním střihu“:
„´Takže…´vypočítává paní doktorka, ´hulíte, pijete, o pravidelné a vaší kondici přiměřené stravě vypovídaj ty vaše tyčinky Mars, co ještě? Chodíte? Máte dost pohybu? Kolik máte v pase?´ Říkám, že nevím, a vtahuju při tom břicho, jak to de.“ Co je na Arnoštovi zvláštního? Že je „charakter“, ohleduplný k dceři a milující vnuka? To je dobré, ale jako literární postava je „předepsán“ až příliš ideálně bezkonfliktní. Krizové okamžiky jeho života osobního (kolonoskopie) i vztahového (vnukova nehoda) probíhají jaksi nezúčastněně a příčiny a následky do sebe zapadají až příliš okatě.
O knizePetr Šabach: Máslem dolů Paseka, Praha a Litomyšl 2012, 192 stran, doporučená cena 219 korun. |
V knize se hodně mluví o divadle. Dcera je herečka, biologický otec jejího syna divadelní režisér, sám Arnošt, jak už bylo řečeno – píše divadelní hru. Ale Petr Šabach jako by smysl pro dramatičnost a pointování situaci tentokrát zcela opominul. V tom je problém – všechno tak nějak samovolně nakonec dopadne dobře. A co, zdá se, dobře nedopadne, to se do dobrého „natlačí“. To je příklad kulminačního bodu díla. Popálený chlapec potřebuje dárce kožního štěpu. Dle Šabachova scénáře je nutné, aby to byl biologický otec. Proč, když v takovém případě stačí alogenní, tedy spřízněný dárce? Zkrátka proto, že autor se předem upnul k cíli, vyvolil si ho a musel k němu najít alespoň pravděpodobnou spojku. Proč nesáhnout po té nejsnazší? Bohužel tak okatě, že výsledek je nevkusný. Moc a svévole spisovatele se projevila ke škodě díla.
A co je malá literatura?
Dnes se v literárně-kritickém světě s oblibou používá alibistické hodnocení: „není to velká literatura…“ Oč tedy jde „malé literatuře“ Petra Šabacha? Pobavit? Soucítit s trapností? Generačně se identifikovat? Fabule příběhu by měla být dobrá, či špatná. Ta v Máslem dolů je „neslaná nemastná“. Jako životní příběh příliš idealizovaná, jako literární historka skicovitá, neohrabaná, nudná. Takže spadne-li kteroukoliv stranou, vlastně je to jedno.
