Před pouhými několika měsíci byl dokonce aktivismus jednoho francouzského intelektuála klíčový pro zahájení dosud neúspěšného pokusu o sesazení libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího. Byl to totiž Bernard-Henry Lévy, kdo přesvědčil francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby se sešel s vůdci libyjských povstalců, a toto setkání přímo vedlo k tomu, že se Francie ujala vedoucí role při přesvědčování Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a amerického prezidenta Baracka Obamy, aby podpořili vojenskou intervenci.
Zřejmě nikdo však neztělesňoval tradici angažovaného intelektuála lépe než Jean-Paul Sartre. Jeho stanovisko se diametrálně lišilo od postojů umělců a myslitelů liberální tradice, jako byli Octavio Paz a Isaiah Berlin. Podle Sartra (a mnoha jeho současníků) musí intelektuálové nejen vyjadřovat politické postoje, ale také se musí aktivně angažovat v politice a bojovat za správné věci (ať už to znamená cokoliv). To však vedlo některé intelektuály - podobně jako Sartra - k obhajobě Stalina a gulagu, zatímco jiní – například André Malraux – tvořili součást vlády Charlese de Gaullea a ještě jiní se stali bezvýhradnými obhájci Izraele a jeho politiky.
Jean-Paul Sartre s přítelkyní, spisovatelkou Simone de Beauvoir
Role, která kupodivu neopadla
V Latinské Americe se má typ angažovaného intelektuála čile k světu. Někteří lidé – a do jisté míry i já – si možná mysleli, že jakmile demokracie v regionu zapustí kořeny, začne se nepřiměřená politická váha malířů, spisovatelů, básníků a hudebníků snižovat; že již nebudou hlasem umlčovaných, poněvadž umlčovaní budou mít náhle vlastní hlas.
Octavio Paz a Pablo Neruda, Gabriel García Márquez a Carlos Fuentes, Diego Rivera, kubánské hudební hnutí Nueva Trova a jejich nástupci však nezapadli do pozadí, jakmile se v Latinské Americe objevila zastupitelská demokracie. Právě naopak: i nadále si zachovali obrovské slovo nejen u svých čtenářů a posluchačů, nýbrž i u širší veřejnosti. Jejich přetrvávající vliv nejlépe odráží role, kterou v rodném Peru hraje nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa. I on se pochopitelně angažoval vždy: počátkem 60. let, kdy podpořil kubánskou revoluci, o něco později, kdy se stal jedním z nejzuřivějších a nejúčinnějších kritiků Fidela Castra, a pak i v roce 1989, kdy kandidoval na funkci peruánského prezidenta (prohrál s Albertem Fujimorim). V nedávných prezidentských volbách ve své zemi pak působil jako zapálený straník.
Gabriel García Márquez
Prostě vsadil na jednu kartu
V jistém smyslu je Vargas Llosa protichůdně angažovanou postavou: v evropském slova smyslu je zřejmě nejliberálnější ze všech latinskoamerických veřejně činných intelektuálů, ale zároveň je z nich nejhlasitější a nejodvážnější. Kandidaturou na úřad peruánského prezidenta podepřel svá slova činy a nedávno se stal faktickým strůjcem úspěchu jiného kandidáta, když podpořil Ollantu Humalu, který, jak se zdá, odhodil populismus a osvojil si principy moderní latinskoamerické demokratické levice.
Humala získal v prvním kole prezidentských voleb víc hlasů než všichni jeho soupeři, ale ve druhém kole se musel utkat s Fujimoriho dcerou Keiko. Vargas Llosa původně deklaroval, že tato volba je jako vybírat si mezi AIDS a rakovinou, ale později získal od Humaly záruky v oblasti hospodářské politiky, demokratického vládnutí a omezení administrativy na jediné funkční období. Jakmile byly tyto podmínky splněny, podpořil spisovatel právě Humalu, bývalého vojenského důstojníka se zálibou v převratech a poťouchlých nápadech.
Vargas Llosa přitom argumentoval tím – výmluvně a elegantně –, že nemůže hlasovat pro dceru zkorumpovaného a utiskovatelského bývalého prezidenta, který si momentálně odpykává pětadvacetiletý trest za porušování lidských práv. Stejně tak se však nemohl voleb nezúčastnit nebo k tomu vyzvat ostatní, protože by tím nejen nahrál do karet Keiko, ale zároveň by fakticky rezignoval na zodpovědnost angažovaného intelektuála.
Volební průzkumy neměřily „Vargas Llosův efekt“, takže lze těžko odhadnout, zda jeho podpora byla pro Humalovo vítězství rozhodující (rozdíl byl menší než dvě procenta). Většina pozorovatelů však vidí klíčovou roli spisovatelovy podpory v tom, že propůjčila Humalovi pláštík legitimity a demokratického smýšlení, přestože v roce 2007 Humala kandidoval za neskrývaně prochávezovskou platformu. A Mariův syn Alvaro Vargas Llosa pomáhá Humalovi přesvědčit finanční trhy a mezinárodní společenství, že nově zvolený prezident skutečně věří v kapitalismus.
Problém toho všeho spočívá v riziku, které na sebe Vargas Llosa a mnozí další latinskoameričtí veřejně činní intelektuálové berou, kdykoliv investují svou značnou reputaci a talent do politické arény. Ať už skutečně něco změní, anebo se jen mylně věří, že alespoň trochu přispěli k prosazení určité věci (což byl můj případ při zvolení Vicenteho Foxe mexickým prezidentem v roce 2000), jsou hnáni k zodpovědnosti za výsledky, ty dobré i ty špatné.
Mario Vargas Llosa
Pokud věci dopadnou dobře, vypadají jako státníci a vizionáři; pokud se něco nepovede, mohou za to oni, protože včas neprohlédli, co bylo zjevné a nevyhnutelné. Ollanta Humala možná dodrží své sliby a doplní oslnivý hospodářský růst Peru v posledním desetiletí rozumnou sociální politikou. A možná taky ne. Člověk musí Vargase Llosu obdivovat za odvahu, s jakou se po hlavě vrhl na jednu stranu, ačkoliv nebyl tak úplně přesvědčen, že je to strana správná.
Jorge G. Castañeda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je světově významným profesorem politologie a latinskoamerických studií na Newyorské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://media.blubrry.com/ps/media.libsyn.com/media/ps/castaneda33.mp3
