Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Llosa podstoupil obrovské politické riziko

  12:24aktualizováno  12:24
Role politicky angažovaného intelektuála má dlouhou a všudypřítomnou historii. Španělsko-francouzský romanopisec a scenárista Jorge Semprún, který nedávno zemřel, byl mnoho let členem ústředního výboru Komunistické strany Španělska a v první postfrankistické socialistické vládě později působil jako španělský ministr kultury. Disidenti jako Václav Havel pak měli rozhodující podíl na pádu komunistických režimů ve východní Evropě.

Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa | foto: Anders WiklundAP

Před pouhými několika měsíci byl dokonce aktivismus jednoho francouzského intelektuála klíčový pro zahájení dosud neúspěšného pokusu o sesazení libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího. Byl to totiž Bernard-Henry Lévy, kdo přesvědčil francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby se sešel s vůdci libyjských povstalců, a toto setkání přímo vedlo k tomu, že se Francie ujala vedoucí role při přesvědčování Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a amerického prezidenta Baracka Obamy, aby podpořili vojenskou intervenci.

Zřejmě nikdo však neztělesňoval tradici angažovaného intelektuála lépe než Jean-Paul Sartre. Jeho stanovisko se diametrálně lišilo od postojů umělců a myslitelů liberální tradice, jako byli Octavio Paz a Isaiah Berlin. Podle Sartra (a mnoha jeho současníků) musí intelektuálové nejen vyjadřovat politické postoje, ale také se musí aktivně angažovat v politice a bojovat za správné věci (ať už to znamená cokoliv). To však vedlo některé intelektuály - podobně jako Sartra - k obhajobě Stalina a gulagu, zatímco jiní – například André Malraux – tvořili součást vlády Charlese de Gaullea a ještě jiní se stali bezvýhradnými obhájci Izraele a jeho politiky.

Jean-Paul Sartre s přítelkyní, spisovatelkou Simone de Beauvoir

Jean-Paul Sartre s přítelkyní, spisovatelkou Simone de Beauvoir

Role, která kupodivu neopadla

V Latinské Americe se má typ angažovaného intelektuála čile k světu. Někteří lidé – a do jisté míry i já – si možná mysleli, že jakmile demokracie v regionu zapustí kořeny, začne se nepřiměřená politická váha malířů, spisovatelů, básníků a hudebníků snižovat; že již nebudou hlasem umlčovaných, poněvadž umlčovaní budou mít náhle vlastní hlas.

Octavio Paz a Pablo Neruda, Gabriel García Márquez a Carlos Fuentes, Diego Rivera, kubánské hudební hnutí Nueva Trova a jejich nástupci však nezapadli do pozadí, jakmile se v Latinské Americe objevila zastupitelská demokracie. Právě naopak: i nadále si zachovali obrovské slovo nejen u svých čtenářů a posluchačů, nýbrž i u širší veřejnosti. Jejich přetrvávající vliv nejlépe odráží role, kterou v rodném Peru hraje nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa. I on se pochopitelně angažoval vždy: počátkem 60. let, kdy podpořil kubánskou revoluci, o něco později, kdy se stal jedním z nejzuřivějších a nejúčinnějších kritiků Fidela Castra, a pak i v roce 1989, kdy kandidoval na funkci peruánského prezidenta (prohrál s Albertem Fujimorim). V nedávných prezidentských volbách ve své zemi pak působil jako zapálený straník.

Gabriel García Márquez

Gabriel García Márquez

Prostě vsadil na jednu kartu

V jistém smyslu je Vargas Llosa protichůdně angažovanou postavou: v evropském slova smyslu je zřejmě nejliberálnější ze všech latinskoamerických veřejně činných intelektuálů, ale zároveň je z nich nejhlasitější a nejodvážnější. Kandidaturou na úřad peruánského prezidenta podepřel svá slova činy a nedávno se stal faktickým strůjcem úspěchu jiného kandidáta, když podpořil Ollantu Humalu, který, jak se zdá, odhodil populismus a osvojil si principy moderní latinskoamerické demokratické levice.

Humala získal v prvním kole prezidentských voleb víc hlasů než všichni jeho soupeři, ale ve druhém kole se musel utkat s Fujimoriho dcerou Keiko. Vargas Llosa původně deklaroval, že tato volba je jako vybírat si mezi AIDS a rakovinou, ale později získal od Humaly záruky v oblasti hospodářské politiky, demokratického vládnutí a omezení administrativy na jediné funkční období. Jakmile byly tyto podmínky splněny, podpořil spisovatel právě Humalu, bývalého vojenského důstojníka se zálibou v převratech a poťouchlých nápadech.

Vargas Llosa přitom argumentoval tím – výmluvně a elegantně –, že nemůže hlasovat pro dceru zkorumpovaného a utiskovatelského bývalého prezidenta, který si momentálně odpykává pětadvacetiletý trest za porušování lidských práv. Stejně tak se však nemohl voleb nezúčastnit nebo k tomu vyzvat ostatní, protože by tím nejen nahrál do karet Keiko, ale zároveň by fakticky rezignoval na zodpovědnost angažovaného intelektuála.

Volební průzkumy neměřily „Vargas Llosův efekt“, takže lze těžko odhadnout, zda jeho podpora byla pro Humalovo vítězství rozhodující (rozdíl byl menší než dvě procenta). Většina pozorovatelů však vidí klíčovou roli spisovatelovy podpory v tom, že propůjčila Humalovi pláštík legitimity a demokratického smýšlení, přestože v roce 2007 Humala kandidoval za neskrývaně prochávezovskou platformu. A Mariův syn Alvaro Vargas Llosa pomáhá Humalovi přesvědčit finanční trhy a mezinárodní společenství, že nově zvolený prezident skutečně věří v kapitalismus.

Problém toho všeho spočívá v riziku, které na sebe Vargas Llosa a mnozí další latinskoameričtí veřejně činní intelektuálové berou, kdykoliv investují svou značnou reputaci a talent do politické arény. Ať už skutečně něco změní, anebo se jen mylně věří, že alespoň trochu přispěli k prosazení určité věci (což byl můj případ při zvolení Vicenteho Foxe mexickým prezidentem v roce 2000), jsou hnáni k zodpovědnosti za výsledky, ty dobré i ty špatné.

Mario Vargas Llosa

Mario Vargas Llosa

Pokud věci dopadnou dobře, vypadají jako státníci a vizionáři; pokud se něco nepovede, mohou za to oni, protože včas neprohlédli, co bylo zjevné a nevyhnutelné. Ollanta Humala možná dodrží své sliby a doplní oslnivý hospodářský růst Peru v posledním desetiletí rozumnou sociální politikou. A možná taky ne. Člověk musí Vargase Llosu obdivovat za odvahu, s jakou se po hlavě vrhl na jednu stranu, ačkoliv nebyl tak úplně přesvědčen, že je to strana správná.

Jorge G. Castañeda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je světově významným profesorem politologie a latinskoamerických studií na Newyorské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.