Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Breivik chtěl zbraně, nakonec si v Praze platil holky, říká norský novinář

  7:14
Jon Magnus viděl války, zemětřesení, tsunami. Norský novinář navštívil na 150 zemí světa. Přesto, nejhůř jsem se cítil v den, kdy zaútočil Breivik, říká. Tento týden byl v Praze. Kvůli Breivikovi, protože ten si tady prý chtěl koupit zbraně. Nakonec se poflakoval, pil a platil si holky, popsal reportér v rozhovoru pro iDNES.cz a MF DNES.

Norský novinář Jon Magnus v Praze pátral po stopách masového vraha Anderse Breivika. Ubytoval se v hotelu na Žižkově, aby byl co nejblíže místu, kde prý předloni bydlel i Breivik (24. dubna 2012) | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

Jon Magnus se do Prahy vypravil ještě se svým kolegou fotografem, aby se vydali po stopách masového vraha Anderse Behringa Breivika a zjistili, co tady skutečně pohledával. Breivik totiž o cestě do Česka mluvil u výslechu na policii. Norským vyšetřovatelům řekl, že si chtěl v roce 2010 v Česku koupit plamenomet a protiletadlovou střelu.

Proč si podle vás Breivik vybral právě Česko? To máme v Norsku pověst, že se u nás dá lehce sehnat plamenomet?
Česko má určité renomé. Ještě jako Československo jste měli nejznámější výbušninu na světě, semtex. A Češi vždy dělali dobré zbraně. Relativně levné, ale dobré.

Jon Magnus

Třiašedesátiletý Jon Magnus pracuje pro největší norský list Verdens Gang (VG). Jako reportér se živí už 40 let, z toho posledních 35 působí jako zahraniční reportér a zpravodaj. Když před třemi lety slavil šedesátiny, někdo ho donutil spočítat země světa, jež během své čtyřicetileté reportérské kariéry navštívil. Magnus došel k číslu někde kolem 150. Psal například o balkánských válkách, invazi do Iráku, pádu Berlínské zdi i o nespočtu přírodních katastrof.

Narazil jste tady na Breivikovu stopu?
Breivik policii řekl, že přijel do Prahy v srpnu 2010 a bydlel v Hostelu One (na pražském Žižkově - pozn. red). Zbraně nekoupil. Jen se tu poflakoval a tvrdí, že všechny peníze utratil za jídlo, pití, zábavu a holky. Mluvil o nějakém striptýzovém baru kousek od hostelu, kam chodil za prostitutkami. Policii řekl, že klub se jmenoval Manhattan. My jsme ale takové místo nenašli. Ptali jsme se dokonce i na místní policejní stanici lidí, kteří tady pracují léta. Ti nám řekli, že tady takové místo nikdy  nebylo.

Breivik vypověděl, že chtěl v Praze koupit plamenomet a dokonce i protiletadlovou střelu. Norské policii vykládal o místních obchodech se zbraněmi...
My jsme jich navštívili pět. Když manažer toho úplně prvního zjistil, že chceme vědět, jak koupit plamenomet, zbledl. Zeptal jsem se ho na černý trh se zbraněmi a on řekl: Ne, ne, ne, tady žádný černý trh není. Přitom tvrdil, že pracuje v oboru 21 let. Vy to děláte  takovou dobu a říkáte mi, že tu není černý trh? ptal jsem se ho. Vždyť i v Norsku je černý trh se zbraněmi!

Našli jste i někoho upřímnějšího?
V dalším obchodě nám popsali, že zbraň je těžké koupit i pro Čecha, pro cizince je to o to složitější. Na otázku o černém trhu nám tam odpověděli, že nevědí. Ale že by byli velmi naivní, kdyby si mysleli, že tady žádný neexistuje. V posledním obchodě nám pak řekli, že jestli si Breivik myslel, že prostě může přijet do Prahy a koupit si plamenomet, musí být "úplně mimo". On od té myšlenky nakonec upustil. Zbraně získal jinde. Kde, to já nevím.

A narazili jste nakonec na někoho, kdo se tu s Breivikem opravdu setkal?
Lidé s ním nechtějí být spojováni. Zapřísahali nás, abychom je nezmiňovali společně s jeho jménem, protože to uškodí obchodu.

Byla tedy cesta do Prahy pro vás aspoň nějak užitečná?
Ano. Právě proto, že jsme mluvili s těmi prodejci a ti nám potvrdili, že koupit tady zbraně jako cizinec v podstatě nemůžete.

Hned jsem poznal, že je to teror

Vraťme se k onomu 22. červenci, dni, kdy Breivik zaútočil. Redakce vašich novin sídlí přímo v místě, kde explodovala jeho bomba. Pamatujete si ještě, co jste v tu chvíli dělal?
To páteční odpoledne jsem seděl v redakci. Protože jsem léta pokrýval války, hned jsem věděl, že nešlo o výbuch plynu nebo něco takového. Věděl jsem, že to byla bomba. Teror. Exploze mě odhodila ze židle. Desetipatrová budova se začala třást, tančit, poskakovat. Probral jsem se na podlaze. Spustil se alarm, lidi začali křičet. Nikdo nebyl zraněn, ale budova byla těžce poničená, výtahy vyřazené, ze stropů cákala voda. Lidi se sunuli k východu. Šel jsem k oknu a viděl zraněné dole na ulici. Trosky, střepy, krev, bezvládná těla. Potom jsem sešel dolů, obcházel blok a viděl tu spoušť, lidi visící z oken. Policisté řekli, že už do budovy nesmíme. Ale já se vrátil. Bral jsem telefony, volali z celého světa. Odešel jsem až někdy v devět večer.

Výtah z protokolu o Breivikově pobytu v Praze

- Breivik tvrdí, že spal ve druhém patře Hostelu One v Praze. Byl na pokoji s pěti nebo šesti dalšími lidmi. Myslí, že během této cesty utratil 5 tisíc až 10 tisíc norských korun. Peníze utratil za jídlo, hotel, zábavu, restaurace a za české prostitutky.
- Policii řekl, že se v Praze pokusil sehnat plamenomet a protiletadlovou střelu. Navštívil proto obchody se zbraněmi a vypravil se do bývalého sovětského vojenského prostoru nedaleko Prahy, kde je podle něj sklad znehodnocených zbraní. Řekl, že by tam mohl koupit cokoliv, včetně protitankových min.
- Plamenomet chtěl zprovoznit a použít jako psychologickou zbraň vzhledem  k jeho děsivému efektu. Protiletadlovou střelu chtěl pro případ, kdy k němu přiletěla policejní helikoptéra. Nakonec ale změnil plány a rozhodl se někde jinde koupit raději výbušniny a umístit je do automobilu.

Kopii záznamu z protokolu norské policie poskytl serveru iDNES.cz a MF DNES list VG.

Tou dobou už jste musel vědět i o Utoyi.
Ano, to jsme se postupně dozvídali. Moji kolegové mezitím zřídili provizorní redakci v hotelu v centru Osla. Když mi šéf  asi podesáté volal, že musím z redakce pryč, ptal jsem se, jestli něco nepotřebují. Řekl, že počítače. Žádné neměli, všechno psali rukou. Tak jsem posbíral sedmnáct notebooků a vyšel ven. Policisté okamžitě začali křičet, že jsem je ukradl.

Co jste v ten den a bezprostředně poté vlastně cítil?
Víte, když čtyřicet let pokrýváte války a katastrofy, spatříte a zažijete mnoho zlého. Střílejí na vás, bombardují vás, snaží se vás ulovit. Ale já vždycky věděl, že návrat do Osla znamená návrat do bezpečného přístavu. Že vždy můžu jet domů a odpočinout si. Takže když se tohle stalo, má první myšlenka byla: Kruci, teď už dokonce i tady v Norsku. Teror přišel k nám domů. Dokonce přímo do budovy mých novin. Breivik rozrušil můj vlastní pocit bezpečí. Nic tak strašného jako onoho dne se v mé zemi nestalo od druhé světové války.

Hned po útocích se objevily obavy, že tradičně tolerantní norská společnost se uzavře, ovládne ji strach.
Na Nory se obvykle nahlíží jako na takovou uzavřenou společnost. Ne studenou, prostě jen uzavřenou. Máme dlouhé zimy, je tma a chladno, od listopadu do března žijeme doma, žádný pouliční život se nekoná. Pro cizince je tak těžké najít si přátele. Když se tohle stalo, náš premiér Stoltenberg řekl: Budeme teroru čelit větší otevřeností, demokracií, tolerancí. A to se taky stalo. Lidi přicházeli a na každý roh kladli květiny. A začali mluvit. V autobusech, v tramvajích, ve vlacích. Neznámí lidé se navzájem drželi, společně brečeli.

První dny a týdny byla samozřejmě tuhá bezpečnostní opatření. Politici dostali ochranku, stejně jako parlament, královský palác. Potom se však věci začaly  vracet k normálu. Květiny umřely. Všechny je sesbírali, plánují je rozmělnit do hlíny a z ní pak v Oslu vybudovat park. Posbírali i pohlednice, dopisy, vzkazy z chodníků. Byly jich tisíce. Jsou teď v národním muzeu.

Mluvíte o bezprostředním dopadu na společnost. Ale co nějaký dlouhodobý efekt?
To je těžké říct. Možná úplně nejdůležitější věc, kterou jsme se naučili, je, že nebezpečí nemusí přijít zvenku. Vždycky jsme si mysleli, že tyhle věci dělá al-Káida, muslimští radikálové, tak jako v Londýně, tak jako v Madridu. Ale teď jsme se naučili, že zlo může přijít zevnitř. On byl jedním z nás. Narodil se v Norsku, v křesťanské společnosti, je to běloch. A je plný nenávisti. Změnil norské dějiny.

Masakr a soud

Atentátník Anders Behring Breivik nastražil 22. července 2011 nejprve před úřadem norské vlády v centru Osla nálož, jejíž výbuch si vyžádal osm mrtvých. Pak odjel na tábor mládežnického křídla vládnoucí Norské strany práce na ostrově Utoya a postřílel tam 69 lidí. Před dvěma týdny s ním začal veřejný soud. Hrozí mu 21 let ve vězení, které lze co pět let prodlužovat až do jeho smrti. Může jít i do psychiatrické léčebny. Záleží na tom, zda ho soud shledá příčetným.

Děkan katedrály v Oslu loni bezprostředně po útocích prohlásil: Díky Bohu, že to byl Nor...
S tím víc než souhlasím. Kdyby to býval udělal třeba muslimský radikál, rozpoutalo by to nenávist nejen proti muslimům, ale proti cizincům bez rozdílu.

Brzy po útocích bylo jasné, že policie v kritické době chybovala. Neměla vrtulník, dlouho se nebyla schopná dostat na Utoyu a tak dále. Ale skoro nikdo ji za to nekritizoval. Jak je to možné?
Je potřeba to vidět v kontextu. Jak už jsem řekl, Norsko vždycky bývalo tichý kout země. Kdo by si jen na chvilku mohl pomyslet, že se stane něco takového? Ano, policejní vrtulník nebyl k dispozici. Komunikační linky nebyly připravené, bylo to prostě moc velké. Pravda taky je, že jim Breivik telefonoval. Ale  tou dobou volaly na policii tisíce lidí. Mladí z Utoyi, jejich rodiče, sousedi, lidé, kteří slyšeli střelbu, novináři. Všichni v tu samou chvíli. Telefonní linky byly přetížené. Když se dovolal Breivik, řekli mu v podstatě, ať jde někam, že mají plné ruce práce. Bylo to jedno obrovské nedorozumění.

Udělala pak policie něco, aby se podobná situace neopakovala?
Koupili ještě jednu helikoptéru. Zároveň se domluvili s velením armády, že když policie řekne "potřebujeme vrtulník", hned ho dostane. Taky se snaží zlepšit komunikační schéma, zmodernizovat jej. Víte, oni třeba ještě nedávno posílali faxy. Proboha, faxy patří do minulého tisíciletí, kdo je ještě dneska posílá?

Teď víme, že je to ubožák

Už dva týdny běží Breivikův proces. Před ním se vedla diskuse, má-li být vůbec veřejný. Má-li Breivik dostat možnost hlásat své myšlenky do světa. Co si myslíte vy?
Jsem přesvědčen, že ano, že tu možnost má mít. Je samozřejmě pravda, že lidí se to celé hrozně moc dotýká. Fakt, že se život vrací k normálu, neznamená, že zapomínáme. To trauma je pořád strašně silné. Ale v demokratické zemi, jakou Norsko je a chce být, má i masový vrah dostat možnost říci soudu, proč udělal to, co udělal. V Norsku je každý soud otevřený pro veřejnost.

Fotogalerie

Jak moc to bolí Breivikovy oběti? Raněné, přeživší, pozůstalé po zavražděných?
Myslím, že lidé, kteří to nechtějí slyšet, mohou prostě vypnout televizi. Ale ti, kteří chtějí vědět, kdo zabil jejich přátele a děti, naopak musí  mít šanci ho vidět, pohlédnout mu do očí, vyslechnout jeho argumenty. Mám několik přátel, jejichž děti byly na Utoyi. Všechny přežily. Několik z nich teď prostě ujelo. Za moře. Už nechtějí vidět jeho obličej. Ale ti, co zůstali, sedí v soudní síni. A všichni říkají: Když na nás mířil zbraní, byl velký a silný a my se ho báli. Teď ho vidí u soudu a říkají: Vždyť on je jen hloupý, malý, nemocný bastard. Už se ho nebojíme. Je to ubožák a lhář. I ten jeho manifest je jen kompilace cizích výroků.

A co obavy, že Breivik díky veřejnému procesu získá následovníky?Podívejte, před jedenácti lety norští pravicoví extremisté ubodali k smrti šestnáctiletého ghansko-norského mladíka Benjamina Hermansena. A po vraždě se ta extremistická skupina rozpadla. Víte proč? Protože ona je jedna věc hajlovat a plácat nesmysly a druhá věc vzít zbraň a začít zabíjet. Od jednoho k druhému je velký krok. Ostatní členové skupiny byli tenkrát vraždou zhrozeni. Experti na terorismus říkají, že extremistické elementy slábnou pokaždé, když někdo překročí tu hranici a začne vraždit.

Snaží se Breivik  během procesu vědomě znovu zraňovat, mučit  norskou společnost? Protože přesně tak to vypadá.
A přesně tak to je. On je velmi krutý. Jeho obhájce Geir Lippestad, mimochodem skvělý chlap, varoval slabší povahy v soudní síni, aby raději odešly. Několik málo lidí to opravdu udělalo. Pak Lippestad poradil Breivikovi, aby udělal to samé, aby varoval přítomné, že jeho slova budou krutá. A tentokrát se nezvedl nikdo. Protože nikdo nechtěl Breivikovi vyhovět. V každém případě teď už je to nejhorší za námi. On už nebude mít možnost takhle volně mluvit. Jeho nejhorší slova zazněla.

Soud rozhodne, zda Breivik skončí za mřížemi, anebo v psychiatrické léčebně. Co by bylo pro Nory větší zadostiučinění?
Myslím, že většina lidí ho chce vidět za mřížemi. Ve vězení. Až do konce jeho života. Mimochodem, vsadil bych celý svůj plat na to, že kdyby vyšel věn, někdo by ho zabil.






mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.